Row se probudil a protáhl si tlapy. Podíval se na nebe, kde už svítilo jasné slunce. Na nebi nebyl ani mráček. Všude kolem ležel čerstvý sníh a vládl naprostý klid. Row se spokojeně usmál. „No ne dneska ses vyspinkal do růžova vlčku.“ Row se ohlédl po Benichime. „Vlčku? Tak jsi mi neřekla už hodně dlouho.“ Vlčice se objevila před velkým vlkem. „A ty jsi zase dlouho nevypadal tak vesele. Když jsi mrzutý tak to s tebou není k vydržení.“ Row se hlasitě uchechtl. „Máš pravdu Benichime, dnes je mi vážně skvěle.“ Najednou se Row rozběhl a prořítil se kolem Benichime jako vichřice. „Vyvádí jako štěně.“ Vlčice se pobaveně zasmála a rozplynula se. Row běžel lesem, dokud se nedostal na mýtinu. Konečně měl dost místa a rozepjal svá mohutná křídla. Jedno mávnutí a Row za sebou nechal rozvířený oblak čerstvého prašanu. Vylétl nad koruny stromů a nabral do plic chladný vzduch. „Asi ulovím snídani.“ Řekl si jen tak a nabral výšku. Za chvíli dolétl nad Les plný kořisti. Kroužil nad korunami stromů jako jestřáb a sledoval, kde se co mihne. Row zbožňoval lovit v zimě. Na sněhu bylo snadné, zahlédnou každého zajíce i kde jakou veverku. Ale dnes potřeboval něco většího. Netrvalo dlouho a v křoví uviděl velké zvíře. „Že by kanec?“ Pomyslel si a hned se vrhnul dolů. Přistál o kus dál a hned se přikrčil k zemi. Přilepil svůj čenich k zemi a začenichal. „Hmm krev?“ Row se hned vydal po pachu a jen co ušel pár kroků, uviděl před sebou dalšího Hromového vlka, jak hoduje na těle kance. „Hej ty co děláš na mém území?“ Hromový vlk přestal jíst a zvedl hlavu, pak se otočil a Row vytřeštil oči. Protože ten vlk byl on sám. Druhý Row se usmál. „No ne Dneska vypadám opravdu dobře. Tak tam nestůj a pojď se najíst.“ První Row zatřepal hlavou. „Co jsi zač?“ Druhý Row si povzdechl. „Jen klid já jsem ty. Teda abych byl přesnější, jsem zítřejší ty.“ Row zatřepal hlavou. „Zítřejší já? A co tady děláš?“ Druhý Row si povzdechl. „Snídám, jak vidíš. Někdy jsem dost natvrdlý co?“ Rowovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Takže abych to pochopil.“ Druhý Row mu najednou skočil do řeči. „Abys to pochopil, tak zítra se vrátíš o jeden den zpátky a budeš na mém místě.“ Row přikývnul. „A pro to vlastně udělám?“ Druhý Row se posadil. „No tak za prvé, aby nevznikl časový paradox. Nemusím si vysvětlovat jak je tohle důležité a za další abys strávil den s někým opravdu výjimečným.“ Oba vlci se na sebe podívali a začali se hlasitě smát. Druhý Row pak kývl hlavou. „Tak už se pojď najíst, než ten kanec vystydne. Nechal jsem ti játra, protože vím, jak je máš rád.“ První Row se zašklebil. „Já játra moc nemusím.“ Druhý Row přikývl. „Právě pro to jsem je nejedl.“ Po půl hodině zbyla z kance jen ohlodaná kostra a malá hromádka jater. Vlci na sebe koukali. „A co teda chceš dělat?“ Zeptal se první Row. „No musím dělat to co včera ale fakt jsem se bavil a rád si to dám znova.“ První Row se usmál. „Takže víš, co se dneska stane.“ Druhý Row přikývnul. „Přesně tak už jsem to zažil, jako ty. Ale divím se, že ti to musím vysvětlovat.“ První Row přikývnul. „No jo jen jsem se chtěl ujistit. Takže co dál?“ Druhý Row pokrčil Rameny. „Budeme dělat, co tě jen napadne, a já budu dělat, že nevím, co tě už napadlo.“ Zasmál se. První Row se usmál. „Divím se, že jsem z toho ještě nezešílel.“ A oba vlci se hlasitě zasmáli. Pak se Row podíval na své budoucí já. „Hele myslíš, že… Vlastně ty víš.“ Druhý Row přikývnul. „Jo ale teď ne. Až později.“ První Row přikývnul. „Takže co kdybychom se šli podívat na ostatní vlky?“ Druhý Row se usmál. „Víš, jak to bude vypadat, když mě uvidí dvakrát?“ První Row se usmál. „Jo bude to sranda. Co takhle navštívit…“ Row se zamyslel.

„Tadashiho.“ Dořekli oba současně. A hned se vydali k úkrytu Tadashoho. Ten zrovna vstala a vylezl ze své jeskyně. Ještě rozespalý si dlouze zívnul a najednou uviděl, jak se k němu blíží dva Rowové. Tadashi zatřepal hlavou a protřel si packami oči, ale stále viděl Rowa dvakrát. „Co to?“ Oba Hromoví vlci se před Tadashim sedli a zároveň se usmáli. „Copak se děje Tadashi?“ Zeptali se oba vlci současně. Tadashi znova zatřepal hlavou. „No… já vidím tě dvakrát.“ Odpověděl. Oba Rowové se podívali do prava a pak do leva a pokrčili rameny. „To je ještě rozespalý.“ Tadashi si znovu protřel oči a rozpačitě přikývnul. Hromoví vlci se na něj usmáli. „Hele Tadashi potřebuju, abys šel semnou.“ Řekli opět oba najednou a Tadashi jen přikývnul. Oba Rowové se pak postavili a vydali se do lesa. Jenže jeden se vydal do leva a ten druhý do prava. Tadashi se podíval na jednoho pak na druhého pak zase na prvního. „Row počkéj.“ Zaječel Tadashi a vyrazil přímo dopředu, jako šílenec. Když byl z doslechu oba Rowové se na sebe podívali a začali se hlasitě smát a válet se po zemi. „Hele to bylo docela hnusné.“ Řekl první Row, když popadl dech. „Neboj, on doběhne k jezeru a skočí šipku do ledové vody. Pak ho ještě potkáme.“ První Row přikývnul. „Tak kdo další?“ Zamyslel se a pak se usmál ještě víc. Druhý Row začal spokojeně přikyvovat.

„Ian?“ Řekl První Row a druhý začal přikyvovat ještě rychleji. Za pár minut už byli u spícího šavlozubého tygra, který spal pod skalním převisem. První Row do něj drcnul drápem. „Vstávat ospalko už je ráno.“ Řekl příjemným hlasem. Ian zavrněl, natáhl přední tlapy a pomalinku se protáhnul. „No jo já už jen dřímal.“ Odpověděl a pomalu otevřel oči. „Hele tohle musíš vidět, našel jsem šavlozubého vlka.“ Najednou se ozvalo chichotání a Row nakopl hromadu sněhu vedle sebe. Ian najednou zpozorněl. „Hele co zase chystáš za čertovinu?“ Row nasadil vážný výraz. „Já? No dovol. Za co mě máš?“ Snažil se tvářit uraženě, ale už mu cukaly koutky. Ian se zamračil. „Jasně tenhle tvůj výraz znám je to nějaká Rowovina.“ Row zvedl hlavu. „Pche.“ Ian si pak povzdechl. „No dobře, kde je ten šavlozubý vlk?“ Najednou se hromada sněhu vedle Rowa zvedla a rozpadal. Před Ianem stál druhý Row, kterému čouhaly z tlamy dva rampouchy. „Ta dá…“ Zasmál se první Row a Ian vytřeštil oči. Pak se začal hlasitě smát, až spadl na bok. „No jasně Rowovina na druhou.“ Druhý Row vyplivnul rampouchy z tlamy. „Sakra to děsně studí.“ Najednou se začal smát i první Row. Mezi tím se Ian uklidni. „Hele proč jste tady vlastně dva? To ses naklonoval?“ Druhý Row zavrtěl hlavou. „Ne to je inter dimenzionální časová věc kosmické důležitosti.“ Odpověděl s vážným výrazem. „Jasně a proto tady stojíš a v tlamě máš rampouchy.“ Zasmál se Ian. První Row si odkašlal. „Ale to je důležitá součást celé věci.“ Ian přikývnul. „No jasně tak až tenhle váš problém vyřešíte a oba budete zase ve svém čase tak se zastav. Ale teď se jdu nasnídat.“ Oba Rowové přikývli a sledovali, jak Ian odešel do lesa. „Tak fajn co dál?“ Zeptal se první Row. „No vlastně bych ti rád něco ukázal.“ Odpovědělo jeho starší já. „Poleť, zamnou.“ Oba Rowové se vznesli do vzduchu a vydali se rovnou k Půlměsíčnímu jezeru. Za několik málo minut už byli skoro u jezera a druhý Row se zastavil. Mával křídly a visel ve vzduchu. „Sleduj, tři, dva, jedna,“ Ale nic se nestalo. „No prosím už zase. Třeba se to tobě povede lépe.“ Řekl Druhý Row a než se stačil první zeptat, co se děje objevil se před nimi ve vzduchu malý ostrov, který se jen tak vznášel. Na ostrově byl malý lesík plný rudých stromů a uprostřed stála vysoká pokroucená věž. Row otevřel tlamu a nevěřícně zíral. „To je?“ Druhý Row přikývl. „Jo bludný ostrov.“ Odpověděl vlk. „Tak poleť.“

Oba Rowové přistáli na kraji ostrova, který se vznášel na nebi, a stanuli před rudým lesem. První Row došel k nejbližšímu stromu a začal si ho prohlížet. Byl velice zvláštní. Kmen stromu a větve vypadaly sice normálně, ale všechno listí vypadalo, jako by ho někdo vyrobil z červeného skla. Vlk zvedl tlapu a dotknul se jednoho listu. „Ony to jsou normální listy, jen jsou…“ „Jo průhledné a červené.“ Dokončil větu druhý Row. „Tak pojeď, podíváme se k té věži.“ První Row přikývl a vlci se vydali podivným lesem, skrz který vedla rozbitá dlážděná cesta. „Tak pro to ses vrátil? Aby mi ten ostrov nezmizel?“ Druhý Row pokrčil rameny. „Kdo ví, proč se v tenhle den vracím. Taky jsem se na tohle ptal. Možná je to jen náhoda ale nemyslím si.“ První Row přikývnul. „Ani nemusel říkat na co myslí, protože to jeho starší já napadlo už včera. Byl to tak zvláštní pocit.“ A než si to Row vůbec uvědomil, stáli oba vlci před vysokou věží. Měla tvar osmiúhelníku. Věž neměla žádné dveře, jen ochoz až vysoko nahoře, ze kterého zářilo červené světlo, jako u majáku. Row ani nečekal na svoje budoucí já. Byl strašně zvědavý a tak se hned vznesl do vzduchu, aby zjistil co tam je. Vylétl až nahoru a Přistál hned na ochozu, který neměl zábradlí. Byly tam jen bílé sloupy z leštěného mramoru, které držely střechu, a uprostřed věže se vznášel velký rudý krystal. „No teda.“ Vzdychl Row. Jeho budoucí já přistálo vedle něj. „Jo můžeš to vidět, kolikrát chceš a pokaždé to vypadá úchvatně.“ První Row došel ke krystalu a začal si ho prohlížet. Krystal se pomalinku otáčel ve vzduchu a tiše bzučel. „Už jsem viděl inter dimenzionální krystaly. Ale tenhle je tak obrovský.“ Druhý Row se usmál. „A to jsi ještě neviděl ten poklad dole?“ První Row se otočil. „Dole?“ Druhý Row přikývnul a ukázal na schodiště, které vedlo do útrob věže. První Row se tam hned vydal. Jakmile vstoupil na schody, hned uviděl, že podél schodiště, které se stáčelo dolů, jsou ve stěně uloženy knihy. Row šel stále níž a níž. A viděl další a další knihy. Desítky, stovky možní i tisíce knih. Chvíli trvalo, než došel až dolů, kde byla malá studovna. Jen tak sáhnul po jedné z knihy a otevřel ji. Na stránkách se klikatilo podivné písmo. Row přejel po řádku svým drápem a něco si mumlal. „Úplně tomu nerozumím, ale to jsou.“ „Magické knihy.“ Dořekl větu druhý Row. První Row se na sebe podíval a usmál se. „Tolik nových kouzel. Bude trvat, než je vyluštíme, ale víš co všechno.“ „Co všechno to může smečce přinést?“ Dořekl znova druhý Row. „Hele nech toho je to otravné.“ Druhý Row se usmál. „Promiň, nemůžu si pomoct. Ale teď pospěš, musíme ten ostrov ukotvit, než zase zmizí.“ Oba vlci vyběhli po schodech a stanuli znova u velkého krystalu. Starší Row se podíval na svoje já. „Já ten ostrov posadím na hladinu půlměsíčního jezera a ty.“ „Ho připoutám.“ Neodpustil si první Row. Pak se rozběhl a vyskočil přes ochoz věže. Druhý Row jen přikývnul a došel ke krystalu. Zvedl levou tlapu a přiblížil ji ke kameni. Za kamene okamžitě začaly sršet červené blesky, které se začaly uzemňovat do Rowova brnění. Vlk sykl bolestí. Vycenil zuby a krystal chytil. Mezi tím se první Row vznášel nad věží a najednou si všiml, že celý ostrov začal klesat. Pomalu sestoupil pod mraky a dál až k jezeru, které mělo skutečně tvar, jako půlměsíce. Ostrov pomalu začal sedat na vodní hladinu, ale při tom zvedl velkou přílivovou vlnu, která se rozběhla do všech stran jezera. Zdálo se mu, jako by na malý okamžik zahlédl vlka, jak se plácá ve vodě a s křikem se snaží vlně uplavat. „Tadashi?“ Napadlo Rowa na vteřinku ale pak zavrtěl hlavou. Na to bude čas později. Hromový vlk zavřel oči a prudce máchnul křídly. Najednou mu z křídel začaly sršet černá pírka. Ty se rychle řítily k zemi a ještě, než dopadla první pírka na zem, změnily se v obrovské černé kotvy, které se zaryly hluboko do země na březích Půlměsíčního jezera. Další pírka dopadla na kotvy a vytvořily oka řetězu a pak další a další, dokud nebyl bludný ostrov chycený čtyřmi obrovskými řetězy přesně uprostřed jezera. Row se spokojně usmál a vrátil se na vrcholek věže, kde na něj čekalo jeho budoucí já. „Tak to bychom měli.“ Řekl starší Row. Sice se mu malinko kouřilo z tlapy, ale jinak vypadal naprosto v pořádku. „Hele, když si ostrov sedal tak jsem viděl vlka, který plaval ve vodě a…“ „A hlasitě ječel?“ Zasmál se Druhý Row. „Poleť“ řekl, pak proběhl kolem svého mladšího já a vyrazil na břeh jezera.

Když přistáli, uviděli vlka, který byl promočený až na kost a zaklíněný v koruně stromu. Starší Row se podíval na své mladší já. „Chceš?“ Mladší Row se spokojeně usmál. „Děkuji.“ Pak kopnul vší silou do stromu. Najednou pod Tadashim praskla větev a vlk žuchnul na zem, jako pytel brambor. Mladší Row mu pomohl na tlapy. „Jsi v pořádku?“ Tadashi se podíval na dva hromové vlky. „Ne nejsem, pořád tě vidím dvakrát a málem mě rozmáčkl ostrov.“ Starší Row se usmál. „Nezlob se, potřeboval jsem zaparkovat a neviděl jsem tě. To víš ostrov, je ostrov.“ Mladší Row se znova začal uculovat. „hele Tadashi raději si zajdi za Polárkou určitě má bylinky, které ti pomůžou.“ Tadashi zmateně přikývnul a vydal se zpátky k jeskyni smečky. „Takže?“ Řekl první Row. „Takže co?“ Odpověděl druhý. „Takže se teď asi vrátíš zpátky ne?“ Druhý Row ale jen zavrtěl hlavou. „Já se nikam vracet nebudu. To ty se musíš vrátit do včerejška. Já už zůstanu tady.“ Mladší Row přikývnul. „Hele ale stejně máme ještě celý den a nos takže není kam spěchat.“ Řekl starší vlk. Mladší Row se usmál. Začalo ráno a slunce pomalu začalo vycházet. Mladší Row stál na břehu jezera a sledoval vysokou věž na ostrově. „Neboj, za chvíli budeš mít vlastní.“ Ozval se mu za zády známý hlas. Row se ohlédl a podíval se sám na sebe. „Docela chrápeš, víš o tom?“ Starší Row se usmál. „Jo od tebe to sedí.“ Oba vlci se znova zasmáli. „Tak už jdi. Musíš si ulovit kance, k snídani pamatuješ?“ Mladší Row přikývnul. „Budeš mi chybět.“ „Víš, jak sobecky to od tebe zní?“ Odpověděl starší Row. A znova se oba vlci zasmáli. „Však se můžeme vidět kdykoliv. Stačí ti zrcátko.“ Řekl starší Row, mladší se jen usmál a vytvořil před sebou mávnutím packy portál. „Měj se.“ Řekl a prošel bránou do předchozího dne. Najednou byl Row už zase jenom jeden. Posadil se a klidně sledoval východ slunce.
Konec…

*Jeden z dalších slunečních dnů* pomyslela jsem si převalila se na bok ,když jsem ležela na léčivé louce spolu s Erenem a Muertem koukla jsem se na ně a pak zase odvrátila zrak na tu modravou oblohu kde se honily mraky a přitom všem na nás stále svítilo to jasně žluté Slunce . Stále jsem ležela a nevěděla co dělat Muerto na tom byl asi stejně a Eren už ani radši nemukl stále se převalovál nebo dělal nějaké gymnastické kousky a já se na t se smíchem koukala a když už se rozhodl protáhnout si trochu křídla zahlédl v něco v dáli a upřel na to svůj zrak .Eren v dáli zahlédl jakéhosi Jelena kterému šlo z parohů modré světlo(podoba jelena : https://cz.pinterest.com/pin/492440540483358882/ )
a hned když ho zřetelně uviděl vrhl se na něj já jen tak tak stihla ho chytit tlapkou za ocas aby za ním tak neletěl .Protože zřejmě nebude odsud takového jelena jsem ještě neviděla a Muerto taky ,protože na většinu nebo spíš všechny svoje výpravy jsem ho brala sebou .Eren se na mě kouknul zlostným pohledem male já upírala zrak na toho Jelena který v mžiku zmizel v lese já nečekala a vrhla jsem se za ním a Muerto s Erenem mi byly v patách ,s mečem jsem od Jelena nebyla příliš daleko ,ale něco to pořád bylo .Běžely jsme přes zátoku černých perel kde jsem uviděla pár ptáku jak si tam jen tak lítají a nevšímají si nás ,a my jsme běželi dál až jsme vběhli do Temného lesa kde jsem zakopla a Muerto zakopl o mě a samozřejmě že Eren taky všichni tři jsme leželi na sobe a já nemohla skoro dýchat tak se Muerto zvedl i s Erenem na zádech a pomohl mi vstát rozhlíželi jsme se kolem sebe ale všude jenom tma ani to neodolatelně žluté Slunce už tu nemělo žádnou sílu .Všude jenom šedo a zima ani jediná kapka světla který by to tu celé prosvítila bloudili jsme tmou a doufaly že na něco narazíme ,ale mě spíš zajímá kam zmizel ten jelen vždyť jeho parohy a ten plamen na nich to tu musel celé prosvítit ,ale nikde nebyl ani zmínka po modrém světle .A když jsem tak nad tím dumala otřásla se zem a já spadla Eren byl ve vzduchu takže to sním jenom mávlo i když dost silně a narazil do stromu a spadl do bezvědomí Muerto na tom nebyl nijak jinak spadl kousek ode mě ,ale já nečekala a hned jsem se zvedla běžela k Erenovi a prohlížela ho jestli nemá žádné zranění ,byl v pořádku akorát ho budu asi muset nějakou dobu nosit ale to mi zas tak nevadilo než abych ho tam nechala jen tak ležet jako mrtvolu .Muerto se zvedl a trochu sebou trhl ale stá pořád pevně na tlapkách a došoural se ke mě spolu jsme šli lesem dál a pociťovali jsme další a další otřesy akorát menší takže nás to nikam nesmetlo a vlastně to bylo dobře nechtěla jsem skončit někde v propasti ,když si nevidím ani na vlastní tlapky jak bych mohla vidět propast? .Šli jsme dál lesem dokud jsem nenarazila čumákem do kamene který byl přímo předemnou ani nebyl příliš veliký vlastně jsem si všimla že už nejsme v Temném lese spíš na jeho okraji a taky tam se tyčil ten blbej kámen do kterého jsem narazila a v tu samou chvíli se probral Eren ,ale pořád mi seděl na srsti jako papoušek .Koukla jsem se s Muertem za ten kámen a na tom místě kde rostly květiny jako nikde jinde stál Jelen kterému šly z parohů Modrý oheň jen co jsem se na něj podívala rozplynul se ,šla jsem se kouknout na to místo kde se rozplynul Muerto šel hned za mnou .Na tom místě kde se rozplynul Jelen začal růst malý výhonek nějaké podivné květiny Polárka by ji možná poznala možná ne ,ale já určitě ne a když jsem se koukla před sebe uviděla jsem cestu .Cesta jako žádná jiná vedla přes takový roztomilí ale přesto divný palouček šli jsme teda po vyšlapané cestě na louce si hopsali králíčci velcí i malí schovávali se do nor a zase vylízali zřejmě je o hodně bavilo a bylo to i vidět ,šli jsme teda dál po cestě a užívali si toho klidu . Ta podivná říše po chvíli spíše vypadala jako les a louka spojená dohromady ale i tak to bylo moc pěkné ,ale i to ticho netrvalo moc dlouho a před námi se zjevil Jelen s ohněm na paroheh a ne jeden kolem nás jich stálo minimálně sedm možná víc asi jsme tady nebyly vítání ,,Kdo jste a co tu pohledáváte?!" řekl Jelen před námi a sotva ,když to dořekl všichni králíci zmizeli v norách a po celé louce se rozhostilo hrozivé ticho ,,Ptám se co tu děláte!" řekl ještě jednou a já stanula hrůzou ,ale přece jen sem ze sebe zkusila vydat hlásku ,,Mm-y s-se jen-nom proch-á-zíme " vykoktala jsem ze sebe a on se na mě koukl zlostným pohledem zřejmě nám chtěl ublížit ,ale to bych já nedopustila . ,,Uspěte je "řekl znovu a nad námi se zjevil zeleno-žlutý prášek po kterém jsem hned usnula vzali nás a nesly do jakéhosi "království" které větvilo na stromech.Dorazily jsme do toho lesního "Království" kde na nás čekaly jakýsi lidi ,probudily jsme se až v jakémsi sále kde na nás čekaly ti lidi ,,Kdo jste?" zeptal se nás jeden zřejmě král ,,Vlci ze smečky Červeného Měsíce a vy jste kdo ?" opáčil Muerto a Eren se tyčil vedle něho aby aspoň trochu z něj vyzařoval strach ,,My jsme Elfové a vy jste v Pohádkovém údolí sem se dá dostat jen tak že projdete hluboko Temným lesem který je hranicí mezi vaším a naším světem taky je těch světů mnohem víc než si kdokoli myslí " řekl Král Elfů *Údolí pohádek?* zeptala jsem se sama sebe a jen co sem se koukla kolem sebe stála kolem nás stráž která měla nachystané zbraně kdyby se něco stalo .Všichni ti stráže ve mě strach nebudily viděla jsem horší věci než jsou tihle maníci ,,Takže vy jste vlci z druhé strany dobře a co tady pohledáváte?" zeptal se Král ,,My jsme zabloudily a prosím můžete odvolat ty stráže trochu mi lezou na nervy " řekl Muerto a Král přikývl ,, , ale Králi co když jsou nebezpeční" řekl někdo kdo stál vedle něho zřejmě nějaký sluha nebo někdo ,,Nejsou nebezpeční věř mi Arghame " řekl Král a Argham ustoupil a stráže sklopily zbraně ,,Chcete se projít nebo chcete už jít ?" zeptal se Král ,,My se jenom koukneme a zase půjdeme nebudeme vás už nadále rušit" opáčil Muerto ,, ,Ale to vůbec nevadí my rádi uvítáme jakoukoli návštěvu a vlastně můžeme si posílat dopisy ? o druhé straně toho moc nevím a vy nevíte nic o Pohádkovém údolí takže by to i něčemu prospělo " řekl Král a Muerto Přikývl na souhlas .A my jsme se šli projít po Pohádkovém údolí a viděli jsme různá stvoření jako například : skřety , víly , Kentaury ,Čarodějnice , Zajíce co měli křídla kteří si hráli u malého potůčku, a spousty dalších stvoření ,ale pomalu jsme usínaly a nakonec jsme usnuli všichni tři uprostřed paloučku a ,když jsme se vzbudily už jsme byly zpátky na naší straně za Temným Lesem ....

Obrázek Pohádkového údolí :
https://cz.pinterest.com/pin/29273466303905238/

Obrázek království ,který byl kousek dál od Pohádkového Údolí:
https://cz.pinterest.com/pin/469570698620433466/

Ležel jsem spolu s Polárkou na studené zemi v lese plném kořisti. Tak nějak jsme se nudili, ale ani jednoho nenapadlo, co dělat. Lovit jsme nechtěli, jelikož jsme neměli hlad. Takže jsme se prostě jen váleli a užívali si společné chvíle. „Neukážeš mi nějaké tvé další oblíbené místo?“ Navrhl jsem. Vždy jsem moc rád poznával a objevoval nové věci. A zatím se mi všechna Polárčina místa líbila. Vlčice se zamyslela a pokrčila rameny. Tak nějak jsem odhadl, že nemá nic moc na ukazování. Jak by taky mohla, když jsme několik dnů strávili právě touhle činností- ukazováním míst ve smečce. Nebylo místo, které mi nesebralo dech. „Tak co kdybychom objevili nějaké nové,“ navrhl jsem a tento nápad se mi tak zalíbil, že jsem ho prostě musel uskutečnit. „Budeme objevitelé! Najedeme vlastní kus světa,“ blábolil jsem nadšeně a sledoval ne moc nadšeně vypadající vlčici. Přesně jsem věděl, co se jí honí hlavou. *Bude to nebezpečné. Můžeme potkat nějakou příšeru nebo se dokonce ztratíme! * Povzbudivě jsem se proto usmál a ocasem jsem ji polechtal na čumáku. „Neboj, nic se nám nestane. Přece se můžeme kdykoli vrátit,“ přemlouval jsem jí a tvářil se při tom jako vlče, které chce zůstat o hodinu déle vzhůru. Vlčice nakonec kývla hlavou. „Vidíš, říkal jsem, že to bude super!“ Vyjekl jsem a Polárku radostně ‚obejmul‘. Vlčice se zarazila, ale nakonec se také usmála. „Vzhůru za dobrodružstvím!“ zvolal jsem a rozběhl se náhodným směrem. Ohlížel jsem se za sebe, jestli vlčice pořád běží. Pokaždé jsem ji tam spatřil a tato skutečnost mě uklidňovala.
Doběhli jsme až na konec lesa. Stromy zde byly řidší a zvěře pomalu ubývalo. Tato přechodová část, se mi popravdě vůbec nezamlouvala. Vše se barvilo do studené šedivé barvy. Kolem nás jakoby se válela mlha a zima tu byla ještě větší, než v lese. Počkal jsem proto na Polárku. Když se zastavila těsně vedle mě, znovu jsem se rozešel. „Zvládnem to, bok po boku,“ pověděl jsem povzbudivě a švihl ocasem. Popravdě jsem naší výpravy pomalu ale jistě začínal litovat. Široko daleko nikdo, jen šeď, mrtvé stromy a těžké bouřkové mraky. *No super, ještě bude pršet. * Čím dál jsme šli, tím víc jsem si připadal otrávený. Nedával jsem to na sobě ale znát. Vlčice vedle mě také nevypadala nejveseleji. Už jsme mohli být pár kilometrů za hranicí lesa. Krajina vypadala pořád stejně nevlídně a já začínal uvažovat o návratu. Už jsem se otáčel, že to tedy obrátíme zpět k domovu. Bohužel problém jednotvárné krajiny je ten, že v ní nejsou záchytné body. Kde kdo by mohl říct, že bychom měli najít cestu po čichu. Má odpověď by byla, že tu nic cítit nešlo. Připadal jsem si jako ve vodě. Víte, že byste něco cítit měli, ale ne a ne přijít na to, jak se pachům dostat. „Ty víš, jak se dostanem zpátky?“ Zeptal jsem se vlčice vedle mě. Polárka k naší smůle zavrtěla bezradně hlavou. *Bezva…* Zrychlil jsem z chůze do klusu. Tahle krajina nemůže být nekonečná, takže jenom urychlíme průchod. A opravdu, po několika desítkách bezradných minut, se mlha začínala ztrácet. Pachy jsem žádné necítil, zvěř, ani slunce jsem sice zatím neviděl, ale bral jsem to jako dobré znamení.
Za dalších plus mínus patnáct minut jsem zaslechl, jakési bublání a šumění. Podíval jsem se na Polárku se zvednutým obočím a ta přikývla. Slyšela to taky. Oba dva jsme se tryskem vydali za zvukem. Běželi jsme a běželi, dokud jsme nezastavili před obrovskou kamennou skálou. Vypadala jako obrovská stěna bez vchodu, vysoká tak, že jsme na vrchol nedohlédli. „Obhlídnem to tu,“ navrhl jsem a začal čenichat kolem stěny. Polárka udělala to samé, akorát směrem na druhou stranu. Mohli jsme tam být tak dvě hodiny a stále nic. Už jsem to chtěl vzdát a jít za Polárku, když v tom mě cosi zastavilo. Nemohl jsem se pomalu ani nadechnout, natož utéct. Směrem ze zamlženého lesa vycházelo teplé světlo, které se ve středu kupilo do čehosi tmavého a zářivého. Nemohl jsem se ohlédnout, kde se vlčice nachází, a tak jsem jenom doufal, že je v pořádku.
„Co tu děláte?“ Zeptal se vlídný, hřejivý hlas. Hlas jsem neslyšel ušima, ale myslí. Vím, zní to divně, ale je to tak. Hlavou mi zabrněla slova a já se zmohl jen na výdech. Svítící věc věděla i o Polárce, jelikož mluvila v množném čísle. Když se tedy nic neozývalo, tušil jsem, že s ní Polárka v mysli mluví.
„Zde být nemůžete, tohle místo musí zůstat zachované. Vlci zničili už mnoho překrásných míst, svými primitivními rvačkami o kousek louky,“ řekl hlas klidně, přestože bych čekal, alespoň trochu zlosti. „My nejsme rváči ani bojovníci. Většina vlků není, asi jste jen nepotkal ty správné,“ odpověděl jsem v hlavě tentokrát já. Věc se pomalinku začala přibližovat. Čím blíž se nacházela, tím jasněji byl vidět obrys. Dlouhé tenké nohy a mohutné paroží. Zářící jelen se zastavil několik metrů ode mě. Musel jsem přivřít oči, abych neoslepl. Jelen neměl detaily, byla to pouze jakási černá hmota. Přesto byla jasně cítit jeho psychická převaha. „Jsem tu již mnoho let a pod mým světlem prošlo již hodně vlků. Znám vás a jsem si jist, že tomuhle místo vaše přítomnost neprospěje,“ stál si jelen za svým. „Jednou jsem slíbil, že tohle místo uchráním, svůj slib hodlám dodržet,“ dodal hrdě. Zamyšleně jsem se na věc koukal. „Když je to místo tak hezké, mělo by být přeci středem všech básní a písní. Takhle se stane nesmrtelné a nezapomenutelné. Každá květina jednou uhnije, ale vzpomínky jsou napořád,“ prohlásil jsem. Jelen přemýšlel, stále na mne upíral neviditelná očka a nevěděl, zda mi má věřit. Tyhle informace jsem měl z jeho hlavy, stejně jako si on mohl číst ty moje. Netušil jsem, jak je to možné, prostě se to dělo. „Dobře vlku, slib mi tedy, že toto místo zůstane nesmrtelné, že jeho kouzlo nikdy nevyprchá,“ řekl jelen a jeho světlo začalo jemně pulzovat. „Slibuji za celý svůj rod,“ slíbil jsem a cítil, jak se uvolňuji. Mohl jsem znovu svobodně pohybovat, zatímco jelenovo světlo sílilo a sílilo. Zavřel jsem oči a přitiskl se k zemi. Zůstal jsem tak asi minutu. Když jsem pootevřel jedno oko, zjistil jsem, že světlo pohaslo a jelen se tu už nenachází. Přesto to tu vypadalo jinak. Slyšel jsem zpěv ptáků, zurčení vody a vítr v korunách stromů. *Polárka!* Došlo mi a okamžitě jsem se vydal ji hledat. Nacházela se jen pár metrů ode mne a koukala kamsi za sebe. Když jsem došel k vlčici, zjistil jsem, že stojí na útesu. Jelen asi odstranil nekonečnou kamennou zeď, která zakrývala tohle kouzelné místo. To, co jsem spatřil, se nemohlo rovnat ničemu z mojí minulosti.
Stáli jsme na křídově bílém kameni, který byl jedním z mnoha, co ohraničovaly azurově modrou řeku. Takhle ze shora nebylo vidět, zda v ní plavou ryby, ale i tak jsem si přál do ní skočit a smočit v ní kožíšek. Vzduch voněl po levandulích, které tu pravděpodobně rostly. Na balvanech místo zelených keřů a stromů, rostlo mnoho fialových keřů. Takhle z dálky jsem dokonce spatřil i ptáky, kteří vzdáleně připomínali kachny. Tedy až na to, že byli fialovo-bílí. Když jsem o tom tak přemýšlel, všechno zde bylo lazeno do bílé a fialové. Celé toto místo mělo nesmírně uklidňují atmosféru plnou svobody. Pohlédl jsem na Polárku a zjistil, že se na to místo, dívá úplně stejnýma očima jako já. „Jdem plavat?“ Navrhl jsem. Nečekal jsem na odpověď a skákal z kamene na kamen až k modré řece. Když jsem stál už těsně u ní, zahlédl jsem ve vodě malinkaté běloučké kamínky. Dokonce jsem ve vodě spatřil i několik malých zlatých rybek. Skočil jsem do toho modrého sametu a zjistil, že řeka je mělčí, než se zdá. Na březích sahala do půli předních pacek a v korytě přesně po krk. Polárka zůstala sedět na břehu, na jednom z placatých kamenů. Zůstal jsem ve vodě jen chvilinku. Ulovil jsem si pár rybek, některé jsem hodil vlčici a nakonec jsem celý promáčený vylezl.
„Pojď,“ špitnul jsem a zamířil si to k jedné skulině mezi kameny. Takovýchto jeskyněk tu bylo mnoho, takže jsem prostě vybral tu, která k nám byla nejblíž. Polárka mě následovala až do jejího nitra, kde jsem se schoulil do klubíčka. Vlčice si lehla těsně vedle mě a opřela si o má záda hlavu. „Zítra ulovíme tu divnou kachnou,“ řekl jsem ještě a nakonec zavřel očka. Chvilinku jsem ještě přemýšlel o jelením duchovi a to tom, zda bychom tohle místo měli někomu ukazovat. Co když ho vlci opravdu zničí?!

//Obrázek místa (řeky):
https://i.pinimg.com/564x/94/d4/82/94d482718dec0f5adf53ca82e5858735.jpg
obrázek šedého lesa:
https://i.pinimg.com/564x/fc/5d/34/fc5d345019006d25f73cb8d4247167db.jpg