Příběhy

"Ona je z té smečky se kterou jsme bojovali..." Řekl šedý vlk. Pak jen ťapkal vedle tygra. Ani jeden z nich nejspíše neměl co říct. "Ona je můj stín." Zamumlal. Byla tu jedna vtipná náhoda. I jeho jméno znamenalo stín. "A nic ji zpět nepřivedlo. Jen ji to nechalo vyjít na světlo." Zamumlal. Ona nikdy neodešla, byla pořád s ním. Děsila ho.
Když se přiblížili ke sněžnému valu, malému vlku bylo jasné, že se zase ztrapní a ona se mu opět bude smát. Napřed se bránil, Ian ho však přemluvil a tak Se Kage pokusil dostat nahoru. Jistě že se mu to nepodařilo.
Bohu dík že ho Ian vytlačil nahoru, jako nákupní vozík. Tohle přirovnání by šedý vlk sice využil jen, kdyby věděl, co to je nákupní vozík, ale kdyby to věděl, přišlo by mu to celkem trefné.
Dost si oddychl, když se konečně dostali nahoru. Podíval se před sebe. Vypadalo to tak hezky. Bylo to sice divné, ale vypadalo to, že se baví. Kage by si chtěl taky hrát. Zároveň se ale bál těch věcí nahoře. Ian je nazval ledovými démony, že? A ty proudy či co ho znervózňovaly. Na květinách ani motýlech si ničeho zvláštního nevšiml. Ne dokud se znovu neozval Senčin hlas. "Dívej se pořádně, nemehlo." Malý vlk sice neměl ve zvyku poslouchat démonické hlasy stínů které ho terorizují, ale díky ní si opravdu všiml fialových záblesků. Jeho chuť jít si hrát opadla. Vážně to bylo špatně.

Šavlozubý tygr přikývl. "Tohle určitě nebylo jen v tvé hlavě. Nevím, kdo nebo co je ta Senka, ale nevypadá taky úplně mrtvá." Chvíli pokračovali tiše. Dokonce tak tiše, že si Kage mohl všimnout Ianova zamyšleného našlapování. "Že by ve skutečnosti byla nějaký duch? Nebo démon? Možná, že ji přivedla zpátky tahle magická anomálie. Každopádně bych se měl na pozoru." Před dvojicí se pomalu zvedal sněžný val. Tohle tu určitě ještě před pár dny nebylo. Po chvilce dohadování se Kage pokusil vydrápat nahoru. Nedostal se ale ani do půlky, když mu uklouzly tlapy a on se skutálel zpátky. "Nevadí," prohlásil Ian a vytasil své ostré drápy. Metr za metrem se drápal nahoru a tlačil před sebou vlka. Nakonec se ale dostali až na vrchol... Kde se jim otevřel výhled na jarní paseku plnou květin a létajících motýlů, kde se přesně pod magickou trhlinou proháněli ostatní členové smečky. Jak už to ale ten den bylo se vším, vše působilo trochu zlověstně. Dírou v obloze se proháněli ledoví démoni sem a tam, až se jejich hadovitá těla leskla ve slunci. Květiny a motýli fialově pableskovali, jako by šlo o pouhé iluze. Ke každému vlku také z trhliny vedl fialový proud energie, takže působili spíš jako groteskní loutky než bezstarostně si hrající šelmy.

Kage kňukl. "Ty jsi ji taky slyšel?"  Rozhlížel se. Skutečně však nikde neviděl jedinou stopu že by byla poblíže. Ale slyšel ji tak blízko... "Před tím se smála." Už mu o Sence řekl. Tohle byla ona, jeho stín. Vyhrabal se opět na tlapky. Dnes končil na zemi nějak často.
Cupital za tygrem. Netušil, jak by tohle mohlo být čistě přírodní úkaz. Stínovou vlčici by nazval všelijak, ale nikdy by neřekl, že ona je přírodní úkaz. Ačkoli nějaký úkaz určitě byla. "Už mi věříš, že není jen v mojí hlavě?" zeptal se. Dobře si pamatoval, jak mu Ian vysvětloval, že si ji jen představuje. Kage ji sice zabil, ale ona ho neopustila. A od té doby, nedá se to říct jinak, než že mu to dávala pořádně sežrat.

"Kage, jsi v pořá..." Ian se začal sklánět k druhému vlku, když v tom ho zasáhl hlas skřípající jako led o ocel přímo do uší. Musel si je zakrýt, a tak sebou plácl vedle Kageho přímo do závěje. Odvážil se postavit, až když dozněla poslední ozvěna. "Sakra, co to bylo?! A na koho ten hlas mluvil? Vidíš něco?" Vyprskl a zavrčel. Kolem už se ale opět proháněl jen ledový vítr.
Po nějaké chvíli se Ian opět vydal na cestu. "Tohle je fakt divné. Myslel jsem, že je to přírodní úkaz. Ale ten hlas zněl sakra osobně..." Brblal si pod vousy a pytoval paměť, kdo z jeho minulosti by po nich teď mohl jít. Neměl ani tušení, že se pronásledovatel zaměřuje spíš na Kageho.

Šedý vlk byl čím dál víc nesvůj. Sníh mu ztěžoval pohyb vpřed, jako by jej ani nechtěl pustit dál. Kage měl pocit, že se musí brodit i vzduchem. Když dorazili na paseku, překvapila ho ta díra v obloze. Byla nádherná ale i děsivá. "Ostatní jsou v lese. Myslíš že jsou v pořádku?" Zeptal se Iana. Po tom démonovi v lese o ně měl vážně strach. Při pokusu o další krok se mu packy nějak zamotaly a vlk se zabořil čumákem do sněhu. Odněkud nebo možná odnikud dolehl k uším obou přítomných hlas. Hlas který se předtím smál malému vlku v hlavě. "Je roztomilé jak se staráš o ostatní, když se nepostaráš ani sám o sebe." Slovo roztomilé znělo v podání mluvčího jako ta nejhorší urážka a celá věta působila výsměšně. Kage zakňučel a vyhrabal se zpět na nohy. Začal se rozhlížet, nikde však ty rudé oči neviděl. Ani její dlouhou srst podobnou černému kouři.

"Koukáš na to škrábnutí?" Odhadl Ian, když viděl Kageho, jak třeští oči na jeho záda a cosi cedí mezi zuby. "To nic není. Něco mi říká, že dneska nebude ani první ani poslední." Pravdou však bylo, že ho zranění nepříjemně pálilo. Kage se nejistě usmál, ale dnes opravdu nebyl ve své kůži. To Ian viděl i bez toho, aby mu četl myšlenky. Namáhavě se opět začali brodit sněhem. Jak postupovali, vzduch kolem nich houstl magií víc a víc. K epicentru téhle události, ať už byla jakéhokoli rázu, to nemohlo být daleko. Nevyřčený předpoklad jim potvrdil výhled hned z následující paseky. V obloze nad starým dubem zela duhově opalizující díra, okolo které se neustále hemžily stříbrné tečky. Co bylo ale ještě divnější, Kage zaslechl smích členů vlastní smečky v lese kdesi před nimi.

Šedý vlk jen tiše kníknul. Na nohou se udržel, ale hlas se mu stále nevrátil. Podíval se na tygrův hřbet. Senčin hlas se vrátil. Nehihňala se, opakovala dvě slova: Tvoje vina, tvoje vina. S vypětím všech sil se mu podařilo skrz pomalu tající ledovou zátku strachu protlačit větu. "Jsi zraněný." A Senka měla pravdu, stalo se to kvůli Kagemu. Byla to jeho vinna. Kdyby ho Ian nechránil, určitě by nebyl zraněný. A kdyby byl šedý vlk alespoň k něčemu, mohl mu pomoct. Ale on je strašpytel a jen tu tak ležel...nechal tygra bojovat samotného....a vrátil se i smích. Kagemu duněl v uších jako údery mocného zvonu. Byl to zvuk plný pohrdání a škodolibé radosti tak silný, že jej snad mohl slyšet i Ian. Kage jen znovu zakňučel a sklopil uši.

Jak tam tak Kage ležel, slyšel hlasité rány, prskání, řev a třískání kovu o... led? Nakonec se vše uklidnilo. Už už se loučil se životem, když tu před sebou uviděl tygří tlapy. "Ty jsi mi huidina," přecedil Ian přes záštitu meče, kterou měl v tlamě, a potom zasunul zbraň zpět do pochvy. "Ale aspoň, že ti nic není," dodal a postrčil vlka čumákem, aby se postavil na nohy. Když se roztřesený Kage postavil, Ian kývnul za sebe na hromadu různobarevného ledu protkaného lesklými, jakoby kovovými žilkami. "Ledový démon. Normálně žijí jen na dálném severu. Měli bychom si pospíšit za ostatními." Až teď si Kage všimnul, že má Ian na zádech dlouhý ojíněný škrábanec.

Kage se zachvěl. "Ne, je se mnou. V mojí hlavě je určitě taky, ale..." Pak Ian řekl svou teorii o zhmotnění strachů. Šedý vlk neměl moc času o tom přemýšlet, protože odnikud se objevila příšera, jakou v životě neviděl. Nikdy nebyl zrovna statečný a Senka nebo myšlenka na ni mu dávala poslední dobou hodně zabrat. Proto jej teď nenapadlo nic lepšího než plácnout sebou do sněhu a snažit se odkutálet z dosahu nestvůry. Na kratičký moment měl pocit, že zamrzl. Sníh byl ledový. Ale mělo to jedno pozitivum, už neslyšel Senčino posměšné hihňání. To mu ale nepomohlo, protože ta hadovitá věc, kterou v životě neviděl tu byla pořád. Chtěl vykřiknout, nebo se alespoň zeptat co to je, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Nemohl vydat ani hlásku. A přitom se mohl hýbat. Alespoň něco.

Ian se na Kageho zkoumavě podíval. "S tebou? A jsi si jistý, že není jen v tvojí hlavě?" Obešel vlka kolem, očichal jeho stín, ale stále cítil jen elektrizující přítomnost magie. "Nic zvláštního necítím. Ale dobře, že jsi mi to řekl. Dneska bych se nedivil ani tomu, kdyby se začaly zhmotňovat pouhé strachy." Jako v odpověď se skrz koruny stromů s praskavým sykotem snesla jakási hadovitá věc. Měřila asi dva metry, leskla se ocelově modrou barvou a trčely z ní ledové krystaly. Hned si to vzduchem zaplachtila na Kageho a oháněla se ostrým krystalickým ocasem...