Příběhy

Též se mi tvůj příběh moc líbil. Ano, povahu mé vlčice jsi trefil. Super příběh, děkuju za zmínku. =)

Dorazil jsem na okraj lesa a rozhlížel se jakým směrem se vydám ,kolem mě bylo spoustu zvuků jako třeba cvrdlikání ptáků nebo mečení ovcí ,pod sebou jsem cítil měkký mech a všude kolem mě hrála vůně dřeva .Vydal jsem se rovně a ve své cestě poslouchal přírodu okolo mě a přísahal bych že jsem zaslechl nějaké hlasy ,ale kdoví třeba už blázním .Slyšel jsem podivný zvuk a pak si uvědomil že mám asi hlad ,tak jsem šel zkusit něco najít .Šel jsem ,šel a šel ,ale nic nenacházel až jsem ucítil krev a rozeběhl se za ní ,na zemi předemnou ležela raněná srnka ,které se pomalu vypařoval život z očí a její tělo pomalu mrzlo i když bylo teplo ,rozhodl jsem se se trochu najíst a z toho trochu jsem jí snědl celou .Pokračoval jsem dál v cestě a z toho zabloudil ,,Ztratil si se ?" ozval se zamnou neznámý hlas ,,Kdo si?" zavrčel jsem na vznášejícího se ducha ,který se předemnou objevil ,,Nemusíš se mě bát ,Jsem Zero ,ztratil si se?" odpověděla a znovu se zeptala ,vypadala tak mile ,ale myslím že její život už z povrchu zemského dávno zmizel ,zaujmul jsem pevný postoj a odpověděl ,,Ano ,znáš cestu ven?" ukázala se skoro neviditelnou cestičku poházenou listím ,poděkoval jsem a ona se rozplynula ,ale já v hloubi duše cítil že mě pořád sleduje .Šel jsem onou cestičkou ,na kterou Zero ukázala a pomalu došel až ke konci lesa .Objevil jsem se na rozkvetlé louce na které šly vidět motýli jak si hrají ve větru a kolibříky jak sají nektar z pestrobarevných květin ,uviděl jsem malé štěňata jak si hrají a dělají koruny z lístků květin ,šel jsem za nimi se jich zeptat kde to sem a kudy mám jít dál ..ale ... rozplynuly se *Duchové?!* problesklo mi hlavou ,,To nemůže být.." zamumlal jsem si sám pro sebe a sebral květinovou korunu ,,Ne.." položil jsem ji zpátky na zem a šel dál po rozkvetlé louce .Sklouzl jsem s kopce dolů a spadl přímo do hromady pampelišek které lemovaly okraj obrovské louky ,,Páni " řekl jsem s úžasem v očích a rozhlížel se po obrovské barevné louce .Otočil jsem se a tam "stála" Zero i s těmi štěňaty ,usmívala se na mě ,bylo to trochu zvláštní ,ale úsměv jsme ji oplatil .Zmizeli a já se tak mohl vydat dál .Dorazil jsem k vysoké a poměrně velké skále ve které byla prostorná jeskyně a vedle ní se třpytilo moře ,na opačné straně zase byl hustý les avšak nějaké hezké cestičky a skulinky se tam dali najít .Z úkrytu na mě mávala Zero a ukazovala ať jdu za ní ,šel jsem a pomalu vystoupal až k jeskyni .Nikdo tu nebyl ,nevím proč jsem sem měl chodit ,,Kdo jsi? a co děláš na mém území?" uslyšel sem neznámý hlas a otočil se ,předemnou stál obrovský černý vlk s brněním a dvěma meči za opaskem ,,J-já .." začal sem koktat vypadal opravdu děsivě a teď i trochu nechápavě ,,Z-ztratil jsem se a t-t-také hledám místo kde bych mohl z-zůstat" vytahal jsem ze sebe jak z chlupaté deky ,,Místo kde by jsi mohl zůstat? tak to mám pro tebe návrh..."

Opravdu pěkný začátek.
+100 Vp.
- Row

Až měsíc stoupne na klenbu nebeskou,
a hvězdy ozáří skály holé.
Nechám se vést tou světluškou
přes rozlehlé naše území celé.

Až vítr mraky bílé odežene
kamsi za obzor vzdálený,
pak část mne se rozpomene,
špatné je být ve vzpomínkách lapený.

Kroky mé vede světélko.
Jdu za ním co noha nohu mine.
Už bliká jenom malinko.
Snad se mi nerozplyne.

Zvonky pod tlapkami zvoní,
ztrácejí svůj zlatý pel.
Louka v noci krásně voní.
Co bych teď dělat měl?

Dál bludička mě vede,
světélko její se třepotá.
Tmavá tma tam, vedle jedle!
Na jiného číhá liška ukrytá.

Uhasíná průvodkyně,
světluška má maličká.
Nad hladinou létá líně
nyní tmavá, zhasnutá.

Vidím vodu a v ní hvězdy,
diamanty bílé v hlubině.
Obdivovat jejích krásy,
mohl bych, nebýt té žízně.

+ 80 Vp.
- Row

(( Môj prvý príbeh bude o tom, ako sa Shiro stal členom svorky. Trochu som si vypožičal postavy Rowa a Iana, snáď to nevadí :D a snáď som sa dostatočne držal ich povahy. Príjemné čítanie. ))

Shiro putoval už pridlho. Jeho vysoké, vychudnuté telo s vytŕčajúcimi rebrami teraz pripomínalo vlčieho kostlivca. A biela srsť ešte umocňovala tento zjav. Vlk si povzdychol.
Asi bol najvyšší čas sa niekde usadiť a nabrať silu. A konečne urobiť niečo užitočné, okrem bezcieľneho blúdenia svetom. Pozdvihol hlavu a nabral do nosa vzduch presýtený neznámymi pachmi. Toto miesto nepoznal. Možno bude stáť za preskúmanie?
Vkročil do lesa, zvedavo si prezerajúc každý strom a každý kameň. Cítil vlčie pachy, niekto tu určite bol ešte pred ním. Mohol sa dostať na územie svorky? Pripomenul si, že nesmie stratiť sústredenie a opatrnosť. Ak ho jeho dlhé cestovanie niečo naučilo, bolo to to, že veci častokrát bývajú inými, než sa na prvý pohľad zdajú.
A tentoraz sa Shiro nemýlil.
Keď prechádzal popod hrubé konáre stromov, zachytil veľkého tvora, ktorý zoskočil z vetvy a dopadol priamo pred neho.
Vlk vystrašene odskočil a odhalil tesáky. To nečakal. Vôbec nerátal s tým, že nebezpečenstvo by mohlo číhať v korunách stromov. A za tú nepozornosť sa vnútri pokarhal. Teraz mal však dôležitejšie veci na práci. Napríklad zbaviť sa obrovskej mačky, ktorá si naňho očividne robila zálusk.
Zviera malo hnedú srsť, zlovestne vyzerajúce zuby dlhé ako Shirova hlava a pod kožuchom mu hrali svaly. Vlk vedel, že proti tigrovi by mal pramalú šancu vyhrať. Bol zoslabnutý a chudý, dlho neulovil nijaké veľké zviera. Ale bola pravda, že sa nechcel stať večerou svojho protivníka.
"Asi som ťa nechtiac vyrušil, však?" začal Shiro. "To je mi ľúto, ale nevedel som, že tento les je tvojím územím. Určite musíš byť dobrý lovec a bojovník, ak ti to tu patrí. Nemusíš mi to dokazovať, stačí jediný pohľad a viem to."
Tiger na jeho slová nijak nereagoval. Shiro však považoval za úspech, že ešte nebol veľkou mačkou zožratý. A tak pokračoval, snažiac sa zabezpečiť si možnosť úniku najlepšou zbraňou - svojimi slovami.
"Ale ani ja nie som úplne nechopný. Aj keď to tak možno vyzerá, ale nenechaj sa zmiasť vzhľadom. Som slávny lovec," predniesol hrdo, "a aby som sa nestal tvojou potravou... Ehm... Aby som odčinil svoje previnenie, niečo ti ulovím. Ber to ako ospravedlnenie, platí?"
Pokúsil sa o úsmev. Teraz bude stačiť, aby tiger prikývol a Shiro sa vyberie akože na lov a nenápadne sa stratí, a tento les už nikdy neuvidí. Skvelý plán. Vlk sa v duchu pochválil za vynaliezavosť.
"Myslíš, že som úplne hlúpy?" prehovorila napokon mačkovitá šelma.
Shiro zahanbene sklopil uši. Takže jeho plán asi nebol až tak dobre premyslený. Musel svojho protivníka podceniť. Znamenalo to, že mu zostávajú posledné sekundy života?
"To nie," pokrútil hlavou vlk, "ale čo by si robil na mojom mieste? Hrozilo mi zožratie tvorom oveľa väčším, než som ja sám. Ide z teba strach, vieš o tom?"
Tiger sa zasmial. "Zožrať? Teba? Vlky do môjho jedálnička nepatria. A aj keby to tak bolo, určite by som si nevybral chodiacu rybiu kosť ako si ty. Vyzeráš, že si len z kostí a šliach."
Vlk si urazene odfrkol. "Nuž, tak to chodí, keď jeden cestuje. Zatiaľčo ty si určite polihuješ v lese a napchávaš sa, že?"
"Mám svoju svorku a domov. Spolu lovíme a trénujeme. Tým polihovaním si myslel asi to, však?" uškrnula sa veľká mačka. "A ty, bez urážky, vyzeráš, že by si sám potreboval pár týždňov odpočinku a dobrého jedla. Čo tak vziať ťa za alfom? Možno usúdi, že by si sa k nám hodil."
Shiro prekvapene zažmurkal. Najprv to vyzeralo, že sa stane korisťou tigra a teraz sa z toho vykľuje šanca na prijatie do svorky? Rýchlo prikývol, nezmohol sa ani na jediné slovo.
"Tak poďme," vyzval ho tiger a dal sa do pomalého kroku lesom. "Mimochodom, som Ian."
"Shiro," odvetil vlk a nasledoval mačkovitú šelmu lesnou cestou. Kým kráčal, v duchu si pripravoval to, čo povie alfovi svorky. Aký ten vlk asi bude? Prísny, alebo láskavý? Zlý, alebo čestný? Shiro dúfal, že to nebude nijaký zloduch. To by musel odísť a ďalej sa túlať.
Ian ho zaviedol k skale blízko mora. Shiro sa započúval do šumu vĺn. Ten zvuk ho vždy dokázal upokojiť a tentoraz to biely vlk naozaj ocenil. Onedlho začul zvuk, ktorý pripomínal mávanie obrovských krídel a svišťanie vzduchu. Na skale neďaleko neho pristál čierny vlk v brnení s operenými krídlami a mečom v pošve na boku.
A Shiro sa, ako predtým, nezmohol na jediné slovo. Mal pocit, že miesto, na ktoré narazil a jeho obyvatelia určite nebudú obyčajní.
"Tak, to je Row, náš alfa," predstavil čierneho vlka Ian. Na tvári sa mu objavil úškrn.
Row, tak sa alfa volal, si povzdychol. "Ďakujem, ale predstaviť sa zvládnem aj sám, Ian. No, a kto je tento cudzinec?"
Shiro vycítil, že prišla jeho chvíľa. Nadýchol sa, dodal si odvahu a prehovoril.
"Volám sa Shiro. Pochádzam z ďalekého juhu, ale už dlho cestujem. Prežil som si toho veľa, veľmi veľa. Videl som množstvo miest a ešte viac bytostí, ktoré ich obývajú, skrátka, ak by som mal o tom rozprávať, trvalo by to veľmi dlho," urobil menšiu pauzu, aby si utriedil myšlienky, "ale putovanie jedného časom omrzí. Myslím, že je čas usadiť sa a... No, vaša svorka sa mi zdá ako dobré miesto."
Čierny vlk s krídlami pokýval hlavou, pôsobiac pritom zamyslene. Shiro prehltol a napäto čakal, čo mu alfa odvetí. Ian len sledoval tých dvoch a čistil si pritom jazykom obrovskú labu.
"Čím by si nám mohol byť užitočný, Shiro?" znela Rowova otázka.
Vlk sa nadýchol, ale neodvetil hneď. Naozaj, čo bola jeho najlepšia vlastnosť, okrem podrezaného jazyka? Čím by prispel k blahu všetkých členov svorky?
"No, to nezistíte, až kým na neprijmete," riekol napokon. "Nerád sa vystatujem. Radšej vám to dokážem skutkami, nie prázdnymi slovami."
Row sa zatváril mierne pobavene. "Nuž, o tom sa presvedčíme už zanedlho." Na chvíľu prestal hovoriť a Shira si premeral pohľadom zlatistých očí. "Si prijatý, Shiro. Slúž svorke a jej záujmom dobre. Váž si česť a povinnosť a vyvaruj sa lžiam a krutosti. Ak si to budeš pamätať, bude z teba dobrý služobník Červeného mesiaca."
S tým vlk v brnení mávol krídlami a vzniesol sa do vzduchu, len aby zmizol medzi sivými oblakmi nad Shirovou hlavou. Ian sa už chystal rozbehnúť sa za ním, ale v poslednej chvíli sa otočil k Shirovi.
"Teraz je čas, aby si sa zoznámil s ostatnými členmi a prezrel si územie. Niektorý z členov ti to tu určite rád ukáže. Mňa a Rowa musíš ospravedlniť, čakajú nás dôležité povinnosti." Tiger venoval bielemu vlkovi úškrn a potom sa niekoľkými mohutnými skokmi stratil medzi skalami.

-

Neskôr, keď Shiro ležal na jednej zo skál na morskom útese a pozoroval vychádzajúci mesiac, unavený po vyčerpávajúcom dni, si spomenul na Rowove slová. Slúžiť záujmom svorky, vážiť si česť a povinnosť, vyvarovať sa lži. Zvládne to a nesklame svoju novú rodinu?
"Musím to zvládnuť," povedal si odhodlane. A onedlho zaspal tvrdým spánkom, pod jemným svetlom Červeného mesiaca.

Skvělý příběh. Asi nejlepší úvodní, co jsme tu měli.
180 Vp
- Ian

Ian má pravdu tohle se moc nestává, že by hodnotili dva modi, jeden příběh, ale i já musím něco přidat.
100 Vp.
- Row

Včerejší den jsem si náramně užila. Ještě jsem Rowa poprosila, aby jsme šli vyzkoušet let dneska a souhlasil. Takže dneska sedím, a tentokrát konečně, u zasněžené louky. Podle mě budeme zkoušet vzlétnout z rovné země a zase přistát. Je pravda, že ten dopad by nemusel být dopadem, ale jen krásným lehkým šlápnutím do sněhu.
Kage by měl dorazit též. A že dorazil. Vznášel se na křídlech ve větru a něžně dopadl do sněhu před mnou. Já jej jen propalovala pohledem. „Krasný den, Kage," řeknu a usměju se, abych zakryla tu žárlivost v krvi. „Vidím, že ti to jde parádně" nakonec se usměju pořádně a Kage se otřepe.
„Neříkej to nikomu, ale včera jsem sletěl, když jsem si nevšiml větve. Jsem překvapený, že křídla jsou v pořádku i tak" přiznal se a já se překvapivě podívala na jeho křídla... Takže taky se stále snaží?

Oba nás zase ovanul silný vítr, až to i sníh pod nohama odfouklo. Row dorazil a dal to i pořádně znát. Teď jsem totiž pod nohami viděla bláto. Ne sníh, ale bláto. To budu zase mít špinavý ťapky a co s tím pak budu jako dělat? Voda je studená...
„Ahoj potvory" poví a svá křídla dal podél těla. „Dnes poletíme kolem smečky, ať ukážeme ostatním, že jste zdatní. Poletíme nízko a postupně výš. Otázky?" řekne s pohledem na nás a my přikývneme. Když se žádná otázka nedostaví, Row se otočí zády k nám. Beze slova se rozeběhne a vzlétne, což jsme trochu nečekali. Hned se rozeběhnu za ním a Kage za mnou.

„Jak dlouho budeme takhle ještě létat?" zeptal se Kage, když jsme přistáli nedaleko jeskyně, kde pár dalších členů bylo též. Row na to neodpověděl, jen nás táhl dál. Přísahám, že jestli budu létat ještě chvíli v takovém počasí, tak moje křídla to těžce dají nebo dostanu nějakou chřipku. Nebo mi vlétne brouk do pusy...
Row se zastavil až u ostatních a my kus dál.
„Vedu létavce na představení" řekne konečně něco, za tu dobu, co s ním jsme a jednu z mála, co to musí slyšet je Yu a ten další vlk s křídly, kterého si nepamatuji. Možná mám jméno na jazyku, ale úplně si nejsem jistá, kdo ten vlk je. Ale vypadá to, že má skvělý vztah s Yu. Měla bych si najít nějaký lektvar na to, abych stále nezapomínala...
„Ahój" usměju se tedy ze široka. „My jsme se aleee dlouho névidělíí" řeknu a přejdu s tím samým úsměvem k Yu a té druhé. Ten můj škleb je tak strašně jasný, že jim musí být jasno, že něco chcu nebo mi něco je.
„Suisen. Jmenuje se Bakk," poví Yu s klidným hlasem. Konečně jí došlo, že já si její jméno prostě nepamatuju. „Ale vždyť já vím" řeknu, ale i tak se na Yu vděčně podívám. „Příjde mi, že začínáš trpět krátkodobou pamětí" usměje se Yu. Jen se na to usměju, než se přesunu zase kus dál. Při tom přesunu si všimnu, že Bakk má též křídla, ale včera s námi nebyla. Tím pádem bych jí mohla poprosit a vytáhnout s námi na let. Proto se zastavím v pohybu a otočím se čumákem přímo na Bakk a usměju se. „Bakk. Nechceš jít s námi létat?" zeptám se, ale jak si všimnu pohledu Yu, tak trochu znejistím. Já na něco určitě zapomněla. Ten její zvláštní pohled na mě to dokazuje. Musím to nějak zakecat, ale nemám vůbec ponětí jak.
„Jistě, že. Suisen přece má pro tebe plán, jak tě taky dostat do vzduchu i přesto, že nemůžeš s křídly," ozve se Yu a zase mě zachrání, jelikož to, že nemůže s křídly jsem taky nevěděla... Rychle zakývám hlavou na souhlas. A teď jako raď, co jí mám asi říct? Něco ve stylu: No. Sedneš si na katapult a pustím tě rovnou do vzduchu? To asi ne... Ale když už mi Yu nahrála, tak bych měla něco vymyslet.
„A jak to chce udělat, Suisen?" zeptá se trochu nevrle Bakk. Mám nepatrný pocit, že nemá vůbec zájem o něco takového. Ale odpovědět musím, aby to nevypadalo, že nápad nemám.
„No.... Já jsem vlastně přemýšlela, no. A no. Napadlo mě... Vzít nějaký kus deky nebo něčeho, co se najde a," na sekundu jsem utichla. Co to tu povídám? „... A udělat něco jako vak, ve kterém tě ponesu já a Kage. Že Kage?" okamžitě jsem otočila svůj zrak na jmenovaného s doufáním, že přikývne. Tak se i stalo, protože asi pochopil co za zamotanou situaci to je. Jenže Bakk teď vypadal ještě více znechucená, než předtím, ale teď jsem to nechtěla nechat jen tak. Když už, tak už.
„Jdu pro deku. Bakk, ty nikam nechoď a Kage mi pomůže" povím rychle a vyběhnu do jeskyně něco takového najít. Jenže tu je samí seno... Pár látek a nic dalšího. Co z toho mám teď vyčarovat? „Deku, co jinýho," poví ještěrčí hlas, co tak dobře znám. Porozhlédnu se, ale tu ještěrku nevidím. To mi jako čte myšlenky. „Ne, ale je mi jasný, co hledáš" poví zase do prázdna. Jo. Čte mi myšlenky, potvora. Ale na jednu stranu má pravdu. Chce to nějakou deku.

Vyběhnu zpět k ostatním s dekou v hubě a tu pak položím mezi ostatní. „Mám deku!" povím okamžitě s úsměvem a radostně zavrtím ocasem. Podívám se na místo vedle Yu, ale Bakk už tam není. „Kam šla?" „Odešla?" „Kam?" „Suisen. Pokud nechce, tak jí nenuť" poví Yu stále sedící na svém místě. Já zavrtím hlavou: „Ne, ne, ne. Už jsme to takhle zamotali, tak jí do vzduchu dostanu. Takže kam běžela?" „Nebude daleko, ale vážně bych jí nechala" řekne znovu Yu a já se okamžitě natáhnu pro deku a běžím rovnou za nosem. Doufám, že Kagemu nějak dojde přijít, aby mi pomohl s tou dekou.
Yu měla pravdu. Běžela jsem vážně jen kousek, protože Bakk se pohla jen o kus. Rychle jsem jí doběhla, až přeběhla a položila deku před ní, načež hned Bakk reagovala slovy: „Ať tě to ani nenapadne". Jenže já se nedám tak snadno odbýt. Jen se usměju a podívám na deku, kterou následně rozložím. Oh. Je asi o kus menší jak sama vlčice, ale to se též pořeší.
„Suisen, vážně si nemysli, že se tebou nechám v Tomhle dostat do vzduchu," poví, ale já jí rychle utnu s upřímným až probodavím pohledem. „Lehni si na tu deku" povím celkem i přísným hlasem. V očích mi teď musí jiskřit.
„Má cenu tě přemlouvat?" zeptá se s lehkým zamračením i s lehkým úsměvem. Já jen zakývala na souhlas a čumákem ukázala na deku. Vlčice chvíli mlčela, než si po chvíli ticha na deku přece jen lehla. V tu chvíli jsem se zase široce usmála a radostí přešla blíže. „Kdyby tě něco tahalo nebo bolelo, tak řekni" povím a houknu na Kageho, ať mi jde pomoct. Ten se dostaví a já mu vysvětlím, co a jak má dělat. Snad to pochopí. Každý z nás vezme do tlapek ten provaz, který jsem uvázala k dece. To, že je to sláma, na to snad nepřijdou. Ještě by se Bakk z toho chtěla dostat co nejrychleji.
Podívám se na Kageho a na jeho kyvnutí udělám stejnou reakci a oba ve stejnou chvíli mávneme křídly. Oba se tak dostaneme do vzduchu čímž i zvedneme trochu tu látku. Doufám, že vše vyjde a my jí uneseme. Pomyslím si a oba začneme křídly více mávat. Tím dostaneme vlčici v dece více do vzduchu a já na ní nějak pohlédnu stále ve vzduchu. „Vše v pořádku?" zeptám se a vlčice zavrtí hlavou, načež řekne: „Chtělo by to pro příště nějakou měkkou výplň, ať se necítím jak sardinka."
To beru jako souhlas k tomu, že můžeme vzlétnout výše. Prohodím si pohled s okřídleným trochu menším vlkem. Musím i jeho kontrolovat, jestli to není pro něj těžké. Mávneme křídly znovu a tak máme konečně možnost to nazvat letem. Nemám úplně ponětí, jak to s Kagem zvládme, ale zatím jsme zvládly se pohnout aspoň o sto metrů! Občas i zkontroluju Bakk, ale podle jejího klidného pohledu musí být v pořádku. Ikdyž možná to jen ukrývá.
Ještě jí chvíli neseme. Sic jen blízko země, ale je to tak lepší. Kdyby to jeden z nás omylem pustil, tak ať neutrpí moc zranění.

Nakonec jsme se s Kagem dokázali dorozumět a oba jsme věděli jak a kam letět. Když jsme opatrně položili Bakk zase na zem, tak jsme dostali pochvalu oba. Teď bych tím pádem mohla už tvrdit jakým jsem skvělým letcem. Dobře. Skvělým stále ne, ale aspoň se učím. Oba se učíme. Ale dnes to bylo podle mně nejlepší. To s tou dekou musíme ještě někdy využít.
Podívám se na Kageho s úsměvem. Jo. Tohle určitě ještě využijeme.

-Mám chuť si dát pohlavek za svojí chaotickou povahu. Tohle mělo být už dávno tady, ale je to až teď :)
Omlouvám se kdyžtak za chyby..

Moc hezký příběh. Jen tak dál!
130 Vp
- Ian

Na hlavu spící vlčice dopadaly malé kamínky. ,,Vstávej semínko holala, bude z tebe fiala.“ Se spící vlčicí to však ani nehnulo. Najednou se k hlavě vlčice přiblížily tlapy s totožnou hnědou barvou srsti, jako měla spící Yu-Jie. ,,Vstávej, ty zařezávající dřevo!“ Zatřásla hnědá vlčice se spící hnědobílou vlčicí. ,,Bakk…“ ukápla slina Yu-Jie od tlamy. ,,To snad hoří?“ Olízla se. ,,No tak nějak…“ protočila očima Bakk Mort Alas. ,,Cože?!“ Vyskočila do sedu Yu-Jie a Bakk chytla náramný výtlem. ,,Po ránu vypadáš ještě víc sexy, než kdy jindy.“ Na to se jen hnědobílá vlčice zamračila a s ignorováním dalších rýpnutí od její sestra se protáhla a nahlas zívla. ,,Super, ještě si zkus upravit tu srst, vypadáš jak zmuchlaná hrouda listí.“ ,,Dík,“ jen odvětila Yu-Jie a snažila se tlapou nějak učesat svou nezbednou srst. Mezitím Bakk vycházela houpavým krokem z jeskyně. ,,Zkus to narovnat oklepáním,“ zavolala už z venčí Bakk na Yu-Jie. Yu-Jie se zamyslela nad slovy Bakk a nakonec se oklepala. Pohled na Yu-Jie byl k popukání. ,,Ty!“ Vyběhla vlčice z jeskyně se vztekem za svou sestru. ,,Ale, ale, nějaká nadýchaná, ne?“ Smála se Bakk Yu-Jie. Yu-Jienina srst skončila ještě víc rozčepýřená do všech světových stran a tak vypadala jak jedna velká chlupatá koule. ,,Pojď medvídku, už mám hlad a ze všeho nejvíc bych si dala právě … medvídka.“ ,,Buď ticho,“ okřikla už méně rozzlobená Yu-Jie a následovala v cestě svou sestru do lesa.
Cesta probíhala v tichu. Občas ticho prořízlo jemné zapraskání větví či štěbetání ptáčků. ,,Ty Bakk, víš co ti nedošlo?“ Bakk s jemným “hm“ natočila hlavu na stranu a tak dala najevo, že svou starší sestru poslouchá. ,,V tomhle ročním období moc medvědů nenajdeš, pokud jim však nechceš vlézt do úkrytu a sníst je ve spánku, ale to doufám, že není tvá parketa.“ ,,S tím medvědem jsem tě jen škádlila. Nejsem zas tak hloupá.“ Odvětila Bakk. ,,Jo jasně, ale pamatuješ…“ ,,Pššš.“ ,,Nepšti mě!“ ,,Pšššš! Koukej!“ Snažila se ztišit Bakk Yu-Jie, když zahlédla mladý pár jelena a laně. Bakk se slastně olízla. Jelena neměla dlouho. Yu-Jie už také pozorovala zpoza houští pár sudokopytníků. Oběma vlčicím se vykouzlil úsměv ve tváři. ,,Takže Yu, až odpočítám a řeknu teď, tak vyběhneme za tím jelenem, laň necháme být.“ Yu-Jie jen v tichosti kývla na souhlas a čekala na odpočet Bakk. ,,3,2,1…TEĎ!“ A vlčice vyběhly. Chvíli byly vlčice stejně rychlé, ale pak Yu.Jie začala Bakk předhánět. To se samozřejmě vlčici s křídly nelíbilo a tak zrychlila, ale pořád Yu-Jie nestačila a tak využila magie, ne moc, aby své sestře neublížila, ale štípnout to mohlo. Pouhou myšlenkou vytvořila jemnou prskající kuličku a poslala jí do ocasu Yu-Jie. ,,Bakk, co vyvádíš?! Jsme tu kvůli lovu!“ Místo projevu nějaké bolesti Yu-Jie Bakk sprdla. Bakk se ušklíbla a využila zpomalení své sestry. Nakonec jí předehnala. Yu-Jie se zamračila. Už ani tak nemyslela na toho jelena, za kterým se tak řítily. Kousek před Bakk byl spadlý kmen stromu, ten by hravě Bakk přeskočila, ale co kdyby už to nebyl kmen stromu? Yu-Jie se ušklíbla, Bakk se začínala blížit ke kmeni, když v tu chvíli kmen zmizel. *Co to?*, pomyslela si Bakk, ale pokračovala v běhu dál, zatímco Yu-Jie zpomalila a kolem očí se jí vytvořila jemná šedá mlha. Musela se hodně soustředit. Najednou se Bakk skácela k zemi, na záda jí spadlo snad tisíc menších kamenů! Yu-Jie znovu zrychlila a s ladností předběhla Bakk. Pokračovala dál v běhu za jelenem, kterému chvilkama docházely už síly. Bakk se po chvilce oklepala od kamenů a vyběhla znovu za Yu-Jie. Byla naštvaná. Zase prohrávala proti své sestře. Rozhlédla se. Ovládala živly, tak co trochu víc nepoškádlit Yu?
Větve stromů se před Yu-Jie začaly sklánět a tak zatarasovaly cestu. Yu-Jie všemožně kličkovala. Bylo to těžký, ale nakonec to zvládla. Chtěla se ohlédnout a vysmát se Bakk, když v tom jí kolem hlavy proletělo několik ohnivých koulí. Yu-Jie se lekla, tohle nečekala. Jedna větší koule, jí prosvištěla přímo mezi ušima a tak jí sežehla pár trčících chlupů. Pak začalo jít do tuhého. Yu-Jie se ale obalila ohnivým pláštěm a tak veškerou ohnivou magii seslanou od Bakk pohltil její ohnivý plášť. S ohněm už na ní Bakk nemohla, ale ani s vodou a ledem. Už dávno ztratily jelena. Musel zpanikařit, když viděl to ohnivé představení. Bakk se ale nehodlala vzdát a tak začala šlehat blesky. Yu-Jie nakrčila čenich, jak musela znovu kličkovat a uhýbat se bleskům. Yu-Jie se prudce zastavila a otočila se tváří v tvář své sestře. Zlým pohledem hleděla do očí své sestry. Pronikala jí do mysli. Bakk se bránila, snažila se utvářet všemožné stěny z živlů, ale ty nedokážou zabránit proniknutí do mysli, tomu zabrání jen bylinky či začarované talismany. Yu-Jie byla v mysli Bakk. ,,Teď hned přestaneš mě bombardovat magií!“ Rozkázala Yu-Jie Bakk a vyšla jí z mysli. V běhu se Bakk nezastavila. Sestra na ní už kouzla nesesílala, tak Yu-Jie odvolala pyropalt, ale neuvědomila si, že Bakk se řítí na ní a že kousek za Yu-Jie je menší kopec, kopec který ale vedl dolů. A v tu chvíli, co to Yu-Jie došlo, se už společně sestry řítily z kopce, zase. ,,Ty seš úplně pitomá! Co tě to napadlo?!“ Křičela Yu-Jie naštvaně na Bakk, když dopadly na tvrdou zem. ,,Páni, to byla jízda.“ Ignorovala Bakk Yu-Jie. ,,Ale co to tu tak krásně voní?“ zamyslela se nahlas Bakk a Yu-Jie se rázem začenichala. ,,Je to jako pečený maso. Tak to voní.“ Prohlásila Yu-Jie a Bakk s kývnutím hlavy souhlasila. Pak se naráz obě podívaly za sebe a Yu-Jie šťastně zavýskla. ,,To je ten jelen, po kterém jsme šly! A je pečený! Tys ho asi zasáhla tou ohnivou koulí!“ A v tu chvíli Yu-Jie odpustila Bakk tu ohnivou smršť a dala se do jídla, Bakk se hned přidala.

Prosím, tímto bych měla mít splněné všechny podmínky pro povýšení z omegy na sigmu.

Lov během kterého se moc neloví ale je to sranda.

+5% Lov
+100 Vp.
- Row

„Máš zvláštní srst," řekl okřídlený tmavý vlk, když na mě hleděl. Podívala jsem se udiveně na svou srst, a pak zase zpět na vlka. „Není zvláštní. Je prostě dokonalá," usměju se s napnutou hrudí. Od vlka dostanu úšklebek.
Už tu spolu chvíli tak sedíme, aby jsme byli oba včas na naší lekci létání. Spíše na mojí. Požádala jsem včera Rowa, aby mi ukázal, jak se léta. On to přijal a já jsem za to ráda. Jen jsem mu neřekla, že hodlám po cestě potkat jen tak Kageho a jen tak ho taky dotáhnout.
Akorát si už nepamatuji, koho to byl nápad, jít do výšek, kde je silný vítr a jeden nepatrný pohyb a jsem i dole. Dokonce je tady i nějaká větší rovná plocha, ale to nemění nic na tom, že z jejího okraje můžu letět dolů. Bojím se, že ve chvíli, kdy roztáhnu křídla, tak mě unese vítr. To bych radši tu louku. Ale na jednu stranu to tady bude taky dobrý... Třeba se nakonec snesu až k louce a spadnu do studeného sněhu.


S Kagem nás ovane ještě silnější vítr, když mohutný vlk přistane na místě, kde jsme se dohodli. Usměju se ještě víc a prohodím si pohled s Kagem. Už se těším, až se naučím létat. Křídla jsou vážně krásná a já je chci využívat co nejvíce. Když už je mám, tak ať k něčemu.
„Zdravím potvory. Kage se rozhodl přidat?" řekne a vsadím se, že tam ta překvapenost v jeho očích byla.
Kage se podívá na mě, pak na Rowa a kývne. To, že jsem ho dotáhla já, to už Row úplně vědět nemusí.
„Tak. Jestli chceš naučit létat, tak mě budeš poslouchat a nedělat pitomosti. Nebo žádná lekce nebude a nechám tě rovnou spadnout z útesu. To je ten nejlepší způsob, jak naučit létat," promluví a u té věty s pádem mi přejede mráz po krku. Určitě musí být teď viditelný ten můj překvapený pohled. Rozhodně nehodlám skákat z útesu a učit se za chodu. Co kdybych to nezvládla? To bych jako ukončila svůj život pádem? Tak mladá? A co by mi asi stálo na pomníčku? Zabitá svou vlastní neposlušností? Žádné takové.

„Rozumím!" řeknu hned na to s úsměvem. Row se usměje též a určitě jsem slyšela posměšek od Kageho.
„Tak dávej pozor. Roztáhnout křídla umíš, tak aspoň můžeme rovnou vyzkoušet řez proti větru," řekne a otočí se k nám zády. Je vlastně někde mezi námi. Kage si dá odstup stranou. Row roztáhne svá křídla placatě proti větru. Já s Kagem uděláme to samé. A teď teprve ucítím ten studený vítr, co mi vlaje do křídel a má křídla tak řežou vítr. Je to celkem krásný pocit, ale ten vítr je vážně studený. Že jsem nepočkala do jara. Vítr by nebyl tak studený a aspoň bych nemusela stát ve sněhu. Ty ťapky mi asi brzo zmrznou, ale na druhou stranu je to strašně příjemné stát v tom studeném sněhu.
Něco mě lehne plácne přes poslední pírko na mém právem křídle. Kouknu se tím směrem a sleduju Kageho roztáhlé křídlo, až pak jeho samotnou tvář.
„Dávej pozor. Nechceš přece letět dolů," uchechtne se. Já z prva nechápu, než si všimnu, že Row změnil polohu křídel. Rychle naznačím slova 'děkuju' a dám křídla rovně nad sebe.
Mám pocit, že mi začnou se trhat svaly u zad, co pojí křídla. Tohle gesto rozhodně není tak příjemné a uvolňující, jak vypadá. „Jestli se takhle budeš tvářit při každém vzletu, tak asi si budu muset sehnat klapky," řekne Kage, když hledí na mou pokřivenou tvář. „Ale ne. Já to přeci zvládám," ušklíbnu se do toho a doufám, že nás Row neslyší. Ale asi se mýlím. Mávne křídly prudce dolů. Já udělám to samé a nevím proč, ale Kage ne. Ale hned jak křídly mávnu proti zemi, pochopím.
Sníh pod mými tlapkami se rozpráší pryč z místa a já se na sekundu dostanu nad zem a hned zase na zem. Jenže teď díky tomuto činu mám tlapky dál od sebe a celá s překvapeným ohledem se třesu.
„Suisen," promluvil Row, „za prvé, máš stuhlé svaly. Za druhé. Teď si právě měla možnost zažít, jak moc silný máš záběr do křídel. Ten je důležitý, aby tě vznesl na zem. Kage to pochopil. Takže se vzchop a jdeme na další část," „Ale tak proč tebe ten záběr nevznesl?" zeptám se. Row jen pootočí hlavu k nám. „Mám své triky," řekne a hned se zase vrátí do další pozice, kdy je pokrčený a má ty křídla na samém místě, jako před chvílí. Jo tak triky....
Postavím se do pozice stejně jako Kage.

„Co se děje?" zeptá se Kage do větru, ale i tak mým směrem. „Mám pocit, že mě každou chvíli odnese vítr," řeknu a mé oči se rozšíří, než je zavřu z důvodu nepříjemného větru.
„Vítr tě pak odnese, toho se neboj," podotkne Row a stále kouká do dáli. „Jsem schopný vlk," otevřu zase oči s úšklebkem, „já se rychle učím." Od obou se mi dostane něčeho napodobení smýchu. Jen nad tím obrátím oči v sloup a stále nechávám křídla roztáhlá společně s Kagem. Jsem ráda, že tu je Kage taky. Sice pro něho je to asi zbytečně, ale i tak jsem ráda.
Row dále pokračuje. Občas křídla nějak nahne pro mě nepochopitelně a jindy zase vrátí k tělu. Po asi deseti dalších ukázkách se obrátil čelem k nám. Vrátila jsem až moc zbrkle křídla zpět k tělu a s úsměvem se podívala na Kageho. Díky tomu roztahování křídel ani moc nepobírám tu zimu kolem nás. U Kageho bych se mohla aspoň zeptat. Jenže v ti chvíli už zase Roce něco dělá. Roztáhne pravé křídlo, čímž je z mého pohledu levé. Chvíli na nás hledí, než křídla přehodí. V tu chvíli nám oběma blikne v hlavě. Já a Kage roztáhneme svá levá křídla, a pak ty práva. Row se usměje a zopakuje to, aniž by něco řekl. My to tedy znovu zopakujeme a tak se to potáhne další tři napodobování, než si Row povzdechne a udělá to znovu, ale trochu prudčeji. Asi neděláme úplně to, co chce, aby jsme dělali...
Prohodím si s Kagem pohled, než se Kage zatváří, že na to přišel a roztáhne své pravé křídlo. Tedy z pohledu Rowa levé. V mých očích teď musí být viditelný 'to to nemohl říct dřív' a roztáhnu to právě křídlo.
„No konečně," ozve se Row. „Už jsem se bál, že mám nemyslící členy ve smečce," řekne. To jsme to teď měli brát jako lekci nebo si nás jen zkoušel?

„Je čas na let?" usměju se okamžitě. Row kyvne a já se usměju ještě víc s menším přiblížením, a pak i drcnutím do Kageho. „Jdeme létat," řeknu šeptem s úsměvem a částečným poskakováním. Už zase mám úžasný pocit z toho, že dnes se naučím létat!
Row se na nás podívá a po obou z nás ocasem mávne sníh. Oba nás tedy nahodí menší vrstva sněhu a jak já, tak i Kage se ukryjeme pod křídly. První, kdo dá křídlo dolů je Kage. „Row nám utíká!" křikne a rychle se rozeběhne za ním. Počkat... Row utíká? Tady? Rychle dám křídlo k tělu a rozeběhnu se za Kagem. Ten za nějakou dobu běhu za Rowem roztáhne křídla. Nevím proč to udělá, ale předpokládám, spíše si myslím, že dělá to samé, co dělá Row, kterým podle mě neběží úplně svojí pravou rychlostí. Dělá to schválně. Asi chce, aby jsme zažili falešný let, a až pak ten pravý. Protože hned na to, co roztáhnu křídla, tak se Kage odrazí od kamene a vznese se na druhý. Chápu to. Široce se usměju a odrazím se od kamene též. Teď teprve cítím ten pěkný pocit. Takhle se budu cítit pokaždý, když se ponesu na křídlech.

Row po chvíli běhu zase roztáhl svá křídla a doslova skočil ze skály před nějakou menší rokli na druhý kus jiné skály. Kage trochu zpomalil a já s ním. Kage se musí cítit jak já. Nejsem si jistá jestli tohle opravdu zvládnu, ale Row si je očividně jistý, že to zvládneme oba.
Já trochu zrychlím a doběhnu Kageho. Potřebuju dostat nějaký adrenalin do krve. Musím se nějak naladit.
„Spolu, Kage!" usměju se a snažím se schovat nejistotu. Kage se tak více rozeběhne. Já s ním a oba na slovo 'Teď' skočíme. Pod nohami se nám ztratí pevná půda a naše těla se dostanou do vzduchu. Row, už stojíc na druhé straně, nám naznačí mávnutí křídel. My oba mávneme křídly, a tak se zase nadvsnesem.

Oba ve stejnou chvíli dopadneme do studeného sněhu nedaleko Rowa a oba se hned i zvedneme. Teď jsem si vzpomněla, že Kage říkal něco o křídlu. Tak doufám, že si ho teď nezlomil nebo nenalomil. Ale podle toho, jak se zvedl a dal bezproblému křídla k tělu, tak asi není nic zlomeného. Hned jak se oba otřepeme od sněhu, tak se oba podíváme na Rowa.
„Takže umíme létat?" zeptá se Kage. „Dalo by se to tak říct," Row přikývne a já se s plnou radostí začnu smát a radovat. Dokud Kage neřekne větu, se kterou jsem nepočítala.
„Tak já konečně umím létat!" začne se radovat se mnou, ale zastaví hned jak uvidí můj pohled. „Já vám neříkal, že neumím létat?" nevině se usměje.
„Ne. To teda neříkal. Já měla za to, že to umíš," řeknu stále překvapeně. Row se usměje: „Tak aspoň, že tě Suisen dotáhla. Tím pádem je naše lekce létání u konce. Zítra se uvidíme na louce a chci vidět, že si z dneška něco pamatujete. Oba. Teď padejte zpátky k ohni, ať neumrznete," povelí nám, než mohutným mávnutím křídel odletí. Oba na nic nečekáme. „Kdo tam bude poslední je zmrzlá bábovka!" řeknu a rychle se rozeběhnu zase zpět z vysokých míst, kde jsme se dnes učili létat. Tohle je vcelku příjemné. Mohla bych zkusit k ohni doletět, ale bojím se, že bych místo ladného přistání skončila v ohni.
Všimnu si jak Kage kolem mě z kopce se vážně nese na křídlech. A pak že jsou zbytečná. Dnes se s nimi naučil létat a teď si to sviští dolů z kopce. „Však já tě doženu!" zavolám na něj s úsměvem a zrychlím svůj běh.

~Pokračovaní v dalším průběhu

Moc pěkný a dlouhý příběh.
160 Vp.
- Ian

~V příběhu není Suisen, tak doufám, že nevadí ^^

Mladý vlk běžel po horské stráni. So co to šlo, aby se včas dostal na místo, kde byl zadaný. Běžel sans i rychleji než vítr. Přeskakoval pařezy, popadané větve a zanechával stopy ve sněhu.
Zastavil až těsně u malé krčmy zasněžené bílím sněhem. Rychle, celý chudák udýchání vrazil do krčmy, kde už se krčil u kotle starý vlk.
„Už jsme tě čekal," pověděl chraplavým hlasem vlk a zvedl svůj pohled k mladšímu.
„Honem prosím. Co tu máš, abych mu pomohl? Ztratil už tolik krve a my nechceme, aby umřel," naléhal mladší na staršího a doufal v dobrou zprávu.
„Vědel jsem, že jdeš. Támhle v brašně," ukázal čumákem na bránu zavěšenou za polici, „tam je lektvar, co vyléčí ránu. Ale nezapomeň. Něco za to."
Mladý vlk neváhal a vyškubl si malý kousek svého kožíšku z břišní části. Trochu zasyčel bolestí, ale lektvar byl přednější. Ten malý chuchvalec bleskovou rychlostí dál vlku a popadl brašnu. „Hěkuhju," řekl vlk, když utíkal zase zpět.
A znovu utíkal, co mu nohy stačili. Pospíchal jak nikdy předtím, jen aby mohl zachránit svého drahého přítele.
Však najednou mu ve sněhu podjela levá přední tlapka, a tak malém mohli přijít dnes o život dva vlci. Jeho tlapka se naštěstí zasekla o větev, která tu znenadání ležela ve sněhu. Oddychl si a rychle běžel dál. V hloubi duše doufal, že jeho dráhy přítel a spolubojovník ještě stále se drží při životě, a že neproběhne moc pozdě.

Mladý vlk sebou plácnul do sněhu červené barvy a rychle podal brašnu vlčici, co se snažila udržet tělo u sebe pro životě.
Rychlá vytáhla lahvičku z brašny a začala jí opatrně, ale rychle otevírat. Obávala se, že je pozdě, a že samotný obsah v lahvičce nepomůže a stále krvácející vlčí tělo pod ní dnes umře. Nechtěla to dopustit. Stejně jako mladý vlk, který teď udýchaný ležel ve sněhu barvy tmavých růží a snažil uklidnit vlastní tělo.
Vlčice vylila obsah lahvičky do rány zraněného vlka. Lahvičku pak i odhodila a počtvrté za dnešek doufala v dobrý konec.
„Noták! Kamaráde. Zůstaň se mnou! Já potřebuju parťáka do boje!" začal pomalu ale jistě vzlykat mladší vlk, co šel pro lahvičku. Jenže poraněné vlčí tělo se ani nehnulo. Nepohlo ani křídly, která zdobila ještě dnes ráno krásného vlka. Nezvedal se už ani hrudník tohoto krásného vlka, teď zaslíbeného barvou červených růží ležícího ve zbarveném sněhu.
Rána se zahojila a tělo zazářilo, než se začalo rozplývat a s větrem utíkat. Mladý vlk jen nevěřícně hleděl na onen obraz před jeho oči. Byla snad srst málo? Měl snad dát svůj vlastní život? Nebo naopak už bylo pozdě? Mladší vlk přestal vnímat okolí. Byl natolik šokován, že ani neslyšel, jak naň mluví vlčice. Jak ho utišuje, aby neplakal. Jenže jeho perly z očí se nechtěli zastavit.

Mladý vlk stal s mečem, zabodnutým do země, na palouku. Hlídal území a pečlivě střežil a kontroloval každý stín, každé zvíře a každou rostlinu, co se jen mihla kolem. Ještě před pár dny by tu seděl s ním ještě jeden vlk. Růže krásný a okrydkený vlk. Se srstí připomínající čerstvě napadány sníh a očima zelenějšíma, než je samotná tráva. Jenže pro tohoto vlka držel smutek. Dokonce i dnes měl u sebe jeho meč, pro památku a uctění. Chtěl uctít svého drahého přítele tím, že bude bojovat pouze s jeho stříbřitou čepelí.
Vlk zastihl stín mezi vysokou trávou u lesa. Jeho povinnost začala. Pomalu se skrčil a vzal meč do tlamy. Ostří meče částečně sekalo vysokou trávu nebo jí jen přejelo. Vlk vycítil, že je blízko něčeho nezvaného, když ti náhle se ozvalo šeptem: „Sete!"
Vlk poznal hlas. Poznal, kdo jej volá a nemohl tomu uvěřit. Rychle zavrtil hlavou a chystal se dát do pohybu, když si zrovna všiml nastraženého znaku u jeho tlapky. Někdo tu nechal znak chytacího kouzla a on, snad díky zavolání šepotem jeho jména, nešlápl do pasti. Opatrně obešel past a pokračoval. A tu náhle uviděl cizího tvora. Tvor se krčil a snad i chychotal vlku zády. Párkrát vzal větev to nepřirozených dlaní. Vlk se pomalu přiblížil ke stvoření a snažil se nevydávat ani hlásku. Něco ho zatahalo za levé ouško a on tak přemýšlím včas svůj pohled na další neznámé stvoření, co se mu zrovna chystalo dát přes palici. Širší klacek se zasekl o čepel meče a vlk, tak už nemusel být v utajení. Stvoření vydalo nepopsatelný pazvuk a klacek z čepele samo dostalo. Podívalo se na svého spolupachatele a znovu vydalo ten samý pazvuk, než zbaběle odhodilo klacek a obě stvoření se vydala pryč. Vlk ani nečekal a hned se vydal za stvořeními. Meč kouzlem nechal dopadnout podél jeho těla a změnit se na ptáčka, který vlka následoval. Tohle na schopnostech meče miloval. Dokázal se přizpůsobit a věděl, že Set byl nejblíže ke Kaliu, tak byl i poslušný.
Mladému vlku se zahákla noha do nějakého smetí na zemi ve sněhu. S vlkem to škublo, ale stále stal v pořádku. Ty stvoření zatím stihla ztratit v útrobách jeskyně. Vlk se podíval na zaseklou packu ve sněhu a rychle se jí snažil dostat ze sněhu. Hned jak se mu to povedlo, se vydal k jeskyni. Před jeho očima se ve vteřině zhroutil sníh z vrchu a otvor skály zasypal. Vlk se tudíž rychle zastavil a hleděl na zapsány otvor do jeskyně. Chvíli přemýšlel, zda-li se vydat hrabat do otvoru jeskyně, ale nakonec usoudil, že ne. Počká si, až se stvoření objeví znovu. Tudíž se rozhodl vydat pryč od jeskyně, když tu náhle zase slyšel svůj hlas. Volal nedaleko od něj. Občas se pohupovat jen tak po větru, občas byl hlasitější a někdy malinko pisklavý. Vlk neváhal. Nastražil pořádně uši a následoval volání jeho jména. Z prvu šel pomalu a opatrně se plížil, ale postupem hlasitosti zrychloval na své rychlosti. Co když byl někdo v nesnázích? Jak se tak přibližoval, čím dál tím víc, tak zahlédl jedno z vlčat jak leží s jednou tlapkou od krve. Vlče kňučelo, ale aby bylo schopno normální věty, to ne. Natož říkat jméno vlka a volat jej. Ale o to se teď vlk nestaral. Jeho hlavní prioritou byla záchrana vlčete. Vlk okamžitě nechal meč změnit na obvaz. Pro teď to pomůže. Vlče rafnul za krkem a pomalu a opatrně ho nadzvedl. Se zjištěním, že vlče nepovleče po zemi se klusem vydal do středu smečky, kde bude o vlče postaráno.

Jak padlo slunce za obzor, vlk seděl u ohniště s ostatními. Seděl a sledoval ostatní, kteří si užívali tepla u ohně a zábavy. Sám začal vzpomínat, jak tu dováděl též. A nejen on. I ten bílý vlk, který byl jeho parťákem. Sledoval i ostatní kolem, jak dovádí. Na některé dával i pozor a u některých si dával ještě větší pozor na jejich divočení. Nechtěl, aby nějaký vlk skončil popálen. Ani nechtěl, aby třeba jen byl spálen. Oheň není lehký na vyléčení.
Mezi poskakující vlky se mýhne bílí flek. Vlk zbystřel. Měl pocit, že vidí mezi ostatními svého bojového parťáka. Zavrtěl hlavou. Nechtěl si připustit, že mu natolik chybí, že z něj má halucinace. To ne. To rozhodně nechtěl. I tak mu to nedalo. Propletl se mezi vlky poskakující kolem ohně až pryč od ohniště. Prošel pomalu kolem květin, které nesmírně v noci zářili a popobehl k teď už mýtině. Svým pohledem vzhledl k tmavému nebi. Jeho zorničky se rozšířili. Nad hlavou mu pohupovalo bílé křídlo. Moc dobře rozeznal peří, která zdobila křídlo. Pro ujištění zavřel oči a sklopil hlavu dolů. Stále se zavřenými oči pootočil svou hlavu na levou stranu od sebe. Z nějakého důvodu nechtěl uvěřit, že vedle něj může stát někdo, kdo je dávno mrtvý. Nebo jen teď otevře oči a přesvědčení bude jasné. Blouzní.
Vlk otevřel oči. A očividně neblouznil. Bílí, o trochu větší vlk se s rozpjatým křídlem nad hlavou druhého usmíval. A tmavý vlk tomu nechtěl uvěřit. Hleděl na bílého vlka, co se usmíval a něco drápem maloval do hlíny.
'Bebuď překvapený' přečetl tmavý vlk. Svůj zmatený pohled upřel na bílého vlka a nevěděl, co říct. Nebo věděl, ale nebyl schopen to říct. Cítil ten nepříjemný pocit v krku a nevěděl, co má dělat.
'Tak ty aby jsi byl rád, že mě vidíš, tak teď na mě koukáš? Jen tak? A třeba poděkovat za dnešní pomoc?' napsal znovu vlk do hlíny. Stále se u toho usmíval a stále měl rozpjaté jedno křídlo nad hlavou druhého vlka.
Tmavší začal konečně vypadat, že jeho tělo zase začalo žít. „Tos byl ty? A já si říkal, kdo mě to volal," pronesl klidně. Odvrátil pohled a znovu se podíval na tmavou oblohu. Bílí vlk posunul trochu své křídlo, aby tmavší viděl na nebe a podíval se na něj též.
„Za tu pomoc ti děkuju. Ale bylo by lepší kdyby jsi tu byl též. Tvůj meč je sice pěkná připomínka, ale nekecá tak moc jak ty. Ani nechodí brzo ráno probouzet mě. Ale jinak to jde," řekne ještě stále klidným hlasem, a pak se usměje. „Za to ucho jsi mě tahat nemusel. Všiml bych si ho," řekl a podíval se na bílého vlka. Tomu se ukázal snad ještě větší úsměv na tváři. Bílý vlk sebou trhnul, když první kapka deště dopadla na jeho čumáček. Rychle něco načmáral na zem a podíval se k tmavšímu vlku. Naposled se na něj usmála, křídlem ho praštil po hlavě a jako nakonec se uklonil. Bílá šmouha před tmavým vlkem se změnila na podobu ptáčka, který ještě dnes letěl jako přeměněný meč.
Tmavší vlk se usmál snad ještě víc. Podíval se rychle na zem a přečetl si nápis. A aby nezmokl úplně, tak se rychle vydal zpět k ohništi, aby i dohlédl na ostatní. Déšť aspoň pomalu zmazal škrabopis v hlíně, kde jasně stalo: 'Jsem stále s tebou'

Pěkný příběh, jen ten pravopis!
100 Vp
- Ian

Já vím ^^`
Byla jsem líná dát si na to pozor. Dám si pozor příště ^^`

Hleděla jsem v tváři tvář na tmavého vlka před mnou. Vypadal, že každou chvíli začne rozhazovat packami kolem sebe a pištět jako hlasitý pták.
Stála jsem stále před ním a nevěděla, co dělat. Podívala jsem se vedle sebe, a pak s usazením se usmála. „Ahoj..?.." pronesla jsem trochu nejistě. On stále hleděl na mě, jakoby viděl zázrak a mně to začalo být nepříjemné.
Hlasitě se nadechl. Vypadalo to, že chtěl něco říct, ale asi si to rozmyslel a místo toho začal s něčím novým: „Hadám, že nemáš ponětí, kdo jsem," řekl a já zatřeoala hlavou. „To nevadí. Já sám teď úplně nemám ponětí, kdo jsi, ale chci ti říct, že na tebe musím dohlédnout," „A to proč?" „Protože to tu neznáš a někdo tobě dost blízký mě o to požádal," řekl s teď už asi víc uklidněním. Mám pocit, u ho znám, ale přesto mi je cizí. I mám pocit, že jemu můžu důvěřovat. Proto i kývnu a dám mu náznak, že mu důvěřuji.
„Dobře, tak začneme. Jsem Tea. Jsi na území Bílé polární smečky, kde se ten tobě blízký narodil. Ten tobě blízký mě poprosil, abych na tebe dohlídl, než tě pošlu pryč po cestě. Jen mi zapomněla zmínit, jak že se to jmenuješ?"
Nakloním hlavu na stranu. Myslím, že někde hluboko vím, o kom mluví, ale nemůžu si vybavit jeho podobu.
Hlavu vrátím zase na rovno. Jak že se to jmenuju? No jo. Už vím.
„Suisen. Tak se jmenuju," řeknu s úsměvem. On se podíval trochu překvapeně, ale pak mi naznačil, ať jdu za ním. Vlastně hned bez přemýšlení za ním opravdu jdu a ještě se usmívám. Ten smích pod nohami mi je trochu nepříjemný, ale mám pocit, že jsme tu už byla. Ten silný vítr mě lechtá pod křídly. Pod křídly. Zastavím se. Vlk se zastavil, když jsem nepatrně zajíkla, a pak se otočil. „Co se děje?" zeptá se.
Já neodpovídám. Jen se dívám na teď roztáhlá trochu namodralá křídla. Můj pohled se rozzáří a já se trochu přikrčím na předních. „Já. Mám. Křídla! Já mám křídla, já mám křídla, já mám KŘÍDLA!" začnu s radostí skotačit. Vlk trochu vytřeští oči. „Hej, hej. Nejanči tak. Nemůžeš přivést pozornost," řekne mi a přejde blíže. Já stále byla celá radosti. „Jojo. Jo. Jo. Budu potichu," řeknu a křídla dám nemotorně zpět k tělu. Vlk si oddychne a zavede mě k nějakému otvoru v širokém kmeni stromu. „Počkej tu," řekne.

Kdyžtak se vrátí, jsem ráda, začala jsem mít pocit, že se nevrátí. Nepřichází s prázdnou. Má v tlamě něco podobné mašli a já mám zase pocit, že jsem to někde už viděla.
„Jeden vlk mi řekl, že bych ti to měl dát," řekne a hned mi mašli dá kolem krku. Zase oddálí.
„Proč se tváříš tak posmutněle?" zeptám se ho. On se na mě podívá. „Ale nic. Sluší ti. A teď už k té cestě," řekne a rychle se otočí. Vypadal, že začne chvílemi brečet. Stalo se snad něco?

Vede mě až přes nějaké místo osazené narcisemi. Zastaví až na místě, kde je na zemi nějaký pestrý kamínek.
„Chci, aby jsi šla co nejrychleji po těch kamincích. Měla by tě dovést na místo, kam patříš. Až tam budeš, vem štos papírů a přečti si to," řekne.
„Rád jsem tě zase viděl, zpěvko," usměje se a mě zasáhne ten zajímavý nostalgický pocit. Usměju se zpět: „Ty též, tanečníku."

Mé nohy běží, co to dá. Ani nevím jak dlouho už běžím, ale i tak běžím. Křídla radši nechci používat. Mám pocit, že jsem zapomněla, jak se s nimi zachází, a než na to přijdu, bude to trvat. I tak stále běžím. Občas se zastavím, abych nasbírala sílu. Spíš jak kamínky mě teď vede instinkt. Už po několikáté zažívám dnes deja vu efekt. Občas proběhnou i kolem divé zvěře a dokonce se zastavím i u jednoho zajíce, pro lov. Vypadá to, že lovit jsme nezapomněla. Mám ten dojem, že jsem snědla něco, co mi nechce vůbec vrátit do hlavy včerejšek, ale pořád mi dává tu zajímavou chuť, že všechno znám. Tu půdu pod nohami a teď už i ten zajímavý zápach, co se mi vryl do čumáku. Já ho určitě znám. Tenhle pach.
„Amy!" ozve se někde bokem. Jelikož mi to jméno přijde povědomé, otočím se tím směrem a prudce zastavím.
„Cvrčku," řeknu bezmyšlenkovitě. Jak to, že vím, co je tohle zač?
„Suisen. Ty jsi dorazila," usmálo se to. Jen kývnu.
„Najdi ten štos papírů, přečti si ho a okamžitě se vydej za ostatními. Musí vědět, že si zpět. Nebo by to aspoň měli vědět," řekne. Já nečekám a okamžitě se rozeběhnu k místu, kam mě nohy táhnou.
Doběhnu do velké jeskyně, kde okamžitě najdu štos, který otevřu a začnu číst...
Líbí se mi, co tam pisatel psal. Jeho kouzla a poznatky a taky jeho zajímavý škrabopis, který přečtu.
Zarazí mě až přečtení si posledních pár listů. Vlčice, která je psala, zde zanechala vzkazy pro mě. Přímo pro mě a já pochopila. Sen, co vypadala jako opravdoví sen teď byl skutečností. Někde hluboko jsem jen vlčice, která se necítila dobře a potřebovala změnu. A tou změnou jsme já. Já jsem tou změnou, která jí měla dát svobodu. A dala. Nebo spíše hodlám dát. Hodlám užívat života naplno. Naplníme to, co hledala. Naplním svou prázdnou hlavu a stanu se novým vlkem.

„Kde je najdu?" zeptám se stvoření, co se konečně dostalo ke mně.
„V krajině polárních září, mám pocit. Tak utíkej, ať je stihneš."

/S dovolením se přidám ke hře :)

Bylo to opravdu dlouhé a místy dost zajímavé. Jen piš dál.

(+100 +100 +100)
+ 300 Vp.
-Row