Příběhy

Jsem ráda že tě to pobavilo. Stavba kovárny....to by byla určitě pohroma XD Takže rozhodně jo 0:)

,,Bakk? Jsi na živu? Proboha, ty krvácíš!“ Zvedla hlavu od své sestry Yu-Jie, na jejíž tlapě tkvěla krev. Yu-Jie při pohledu na krev zplna hrdla zavyla a doufala v příchod své smečky. Jen co dovyla se znovu obrátila ke své sestře, zpoza svého brnění vytáhla malou brašnu, která byla zaplněna nejen všemožnými léky, ale i obinadly z tkaniny podobné pavoučím sítím. Na ránu nejprve přiložila list vzácné byliny a pak rychle, docela nešikovně, obmotávala tlapu své sestry. Měla o ni strach. Za chvíli Yu-Jie začala házet ušima do všech stran, kvůli slyšitelným krokům kolem ní. Byly slyšet kroky o trochu menších vlků, ale pak i kroky většího vlka. „Row,“ špitla Yu-Jie a svou šíji otočila směrem k hlasitějším krokům. Opravdu to byl sám alfa Row a po boku mu stál šavlozubý tygr. ,,Ian,“ na souhlas tygr kývl hlavou, ale než stačil kdokoliv cokoliv říct, tak Yu-Jie znovu špitla... ,,pomoc“. Náhle z lesa naproti bylo slyšet zašumění, napětí tětivy a její následné rychlé uvolnění. Hlavy vlků a tygra se otočily směrem k tomu zašumění. Jen Yu-Jienina hlava ztuhla bolestí. Šíp si nalezl škvíru mezi jejím brnění a zaryl se skutečně hluboko. Yu-Jie zasténala bolestí a padla k zemi...

Ráno
,,Tiše! Ještě odpočívají! Nerušte je!“ Dupla viditelnou tlapkou normálně neviditelná vlčice. ,,Benichime?“, zašeptala Yu-Jie se snahou znít trochu hlasitěji. Bílé vlčici projel srstí lehký vánek a načechral ji tak. ,,Ano, to jsem skutečně já.“ Odpověděla s šibalským úsměvem Benichime. Yu-Jie se zamračila. Takovou Benichime neznala. ,,Dobrá nálada?“ pravila Yu-Jie a snažila se postavit, ale tu se ji náhle podlomily nohy a jako šiška z toho nejvyššího stromu spadla zpátky na zem. Benichime přicupitala k válející se Yu-Jie, položila ji tlapu na čenich a trochu ji škrábla pod okem. ,,Jestli se ti nelíbí má dobrá nálada, tak ji před tebou nemusím mít.“ Řekla trochu ostřeji Benichime, ale pak se znovu usmála. Než stačila Yu-Jie odpovědět, tak už jeskyní zazněl trochu hlubší hlas. ,,Benichime?“ zněl Rowův hlas. Vlk počkal až se na něj otočí obě hlavy vlčic, pak poklepal drápem na ostří svého meče a Benichime zmizela, jakoby tam vůbec nebyla. Pak se ale zase objevila, ale bohužel už jen jako přízrak, tedy duše Rowova meče. Yu-Jie jen vykuleně sledovala pohyby těch dvou. Benichime se zlobila, že ji bez otázaní zpoutal zpátky v duši. Row jen mávl obrovskou tlapou a Benichime se rozplinula, pak natočil hlavu k Yu-Jie a přiblížil se k ní o pár kroků blíž. ,,Tak jak je ti?“ otázal se Row. ,,Líp, kde je...“ ,,...Bakk?“ přerušil Yu-Jie Row a Yu-Jie jen kývla na souhlas hlavou. Pak Row pootočil hlavou a pokynutím svým čenichem nasměroval Yu-Jienin pohled za něj ven z jeskyně. Tam na zasněžené louce se Bakk proháněla s vlčaty. Sice se proháněla jen po třech tlapách, kdy tu čtvrtou měla zavázanou ve vzduchu, ale i přesto vypadala šťastně. Yu-Jie se pousmála a od oka ji ukápla slza. Row, už s pohledem zaměřeným na Yu-Jie, natáhl tlapu a otřel ji slzu. Slza se vsákla do srsti Rowa, jakoby žádná nebyla. Yu-Jie unaveně položila hlavu na své tlapy a zhluboka oddechla. ,,Jsi unavená, tak už tě nebudu rušit.“ Pravil Row a zatřepal křídly, pak se otočil a odcházel. Yu-Jie beze slova unavenými oky sledovala trochu neotesané kroky velkého černého vlka. Co by to bylo za hromového vlka, aby se málem nepraštil o skalnatý výčnělek jeskyně. Na to se musela Yu-Jie ušklíbnout. Row ale jakoby nic dál pokračoval v cestě z jeskyně. Za pár vteřin byl pryč a Yu-Jie mohla sledovat jak si Bakk užívá sněhu. Byl to nádherný pohled, ale brzy se Yu-Jie začala zavírat víčka až usnula.

Yu-Jie prospala celý den a když se po obědě probudila, tak to bylo milé probuzení. Vedle ní ležela na zádech Bakk a kouzlila si nad sebou neobvyklé tvary. Vypadaly jak právě vybuchlé petardy, ale byly tiché. „Jsou krásné,“ špitla Yu-Jie koukající už taky na malé jiskřičky nad Bakk. ,,Jo, ještě jsem to nezapomněla.“ Uchechtla se Bakk. ,,Blesky ti vždycky šly,“ usmála se Yu-Jie. ,,Však to taky byla má první magie. Kdež to ty, tys měla léčivou magii.“ Pronesla Bakk a Yu-Jie zesmutněla. ,,Ano, měla, ale to je minulost.“ Posadila se Yu-Jie se skleslým výrazem. ,,Ale nebuď labuť. Co se stalo?“ zeptala se Bakk. ,,O tom si promluvíme jindy, spíš mi řekni ty o tom tvém včerejším “výleto-zápasu““. Rejpla si Yu-Jie. ,,Vážně musím? Nemůže to prostě zůstat nevysvětlené?“ ,,Kdo je tvoje starší sestra?“ ,,Ty,“ odfrkla Bakk. ,,Takže mluv,“ donutila Yu-Jie Bakk. ,,Fajn!“ zafuněla Bakk.

Vyprávění Bakk Mort Alas
Původně jsem šla jen na lov... Zašla jsem do Lesa plného kořisti. Tiše došlapovala po sněhových peřinách a snažila se nebýt tak moc nápadná, ale s tou mou, tedy naší velikostí to prostě nejde! Kousek ode mne jsem spatřila zatoulaného mladého jelena. Byl celkem urostlý na to, že to bylo mládě minulého jara. Nevšiml si mě, tak jsem se snažila obejít ho zleva a celkem se mi to dařilo, dokud... ,,Dokud?“ (přerušila Yu-Jie Bakk.) Dokud mě nesrazila k zemi ... ty. ,,Já?“ (Podivila se Yu-Jie.) Ano ty. Taky jsem se divila. Nevěděla jsem jak reagovat, ale to tvoje dvojče promluvilo. Říkala něco ve stylu... “Vyděsila jsem tě?“. Myslela jsem, že mi přeskočilo a pak se rozzářilo slunce. Prosvítilo ji celé tělo svými paprsky a já poznala, že to je jen iluze. Náhle zmizela s hlasitým smíchem. Zvedla jsem se, ale jelen už byl pryč. Tak jsem šla dál a neřešila to i když jsem si v hlavě říkala, že tohle si musíme vyřídit. Po chvíli jsem znovu spatřila jelena, sice to nebyl ten samý, ale chutně vypadal taky. Přikrčila jsem se za spadlým kmenem staré dříve vysoké jedle a nespouštěla oči z jelena, který se snažil ze všech sil pod vysokou sněhovou pokrývkou nalézt alespoň starý kořínek pampelišky. Stál ke mně bokem a já určila, že je čas vyběhnout. Okamžitě si mě všiml a dal se do útěku. Mohla jsem s klidem se procházet, protože jelen se každým krokem propadal hlouběji do sněhu. Zasmála jsem se, když jelen spadl na ten jeho malý čumáček. *Teď Yu-Jie pokrčila čenich a došlo ji, že asi bude vegetariánka díky své sestře.* Pomalu jsem k němu došla a podívala se do těch jeho očí. Vzhlédla jsem se v nich a pak spatřila něco nebo spíš někoho za sebou. Prudce jsem se otočila a jelena nechala být. Zase jsi to byla ty! To už jsem si fakt začala myslet, že jsi to ty. Protože tentokrát jsi to byla celá ty i s tvou čelenkou a náhrdelníkem zrcadlení. Pak mě to napadlo. Zrcadlila jsi sebe samou, aniž bys o tom věděla a nebo úmyslně. *Teď se Yu-Jie zamračila a na nesouhlas zakroutila hlavou.* Jenže v tu chvíli jsem nad tím neměla tak přemýšlet, protože mi vůbec nedošlo, že ty, totiž ta druhá vlčice, mě má v drápech. Drala do mě drápy ze stran a pak zajela až ke křídlům. Neuvěřitelně jsem sykla bolestí a do očí se mi vyhrkly slzy. Když ze mě vyjmula drápy, padla jsem na zem, kde před tím byl propadlý jelen. Cítila jsem jak ze mne odtéká krev nebo aspoň jsem si to myslela, ale kolem mě a ani na mé srsti žádná krev nebyla. Nerozuměla jsem tomu, ale využila jsem proslovu té vlčice o tom jaká jsem nula a zakousla se jí do krku. Trochu se vyhnula, takže jsem ji spíš tesáky sjela krk a pak jsem málem spadla na čenich. Prudce jsem se otočila, stejně tak i ona. Kolem nás se vytvořil ve sněhu pomyslný kruh. “Vždycky jsi toužila utkat se v ringu se svou sestrou, tak teď máš možnost.“ Zavrčela a rozeběhla se proti mně. Chytře jsem se uhnula, tak že ona stála ke mne bokem. Předními tlapami jsem ji obemkla záda a zadními jí je přidupla k zemi. Sykla bolestí a já se sklonila k jejím uším a zašeptala: “Ty nejsi má sestra“ a zhluboka jsem se zasmála. Neměla sílu na to už vstát. Tak jsem ji naposledy chtěla dupnout na ocas, ale v tu chvíli se vypařila jako vzduch. Mně se zatmělo před očima, tak jsem byla nucena si sednout na zadek a chvíli zhluboka dýchat. Při dosedu jsem cítila, jak se mi ulevuje. Po chvíli už jsem zase mohla stát a jít. Rozhodla jsem se, že dnes radši už budu hlady. Stejně mám pár kil navíc. Tak jsem se rozeběhla zpátky sem do úkrytu ke tvé smečce, ale po cestě po zasněžené léčivě louce se mi zas zjevila, ale snad jen na jednu sekundu a to při běhu. Takže jsem zprudka zastavila, ale sníh byl zmrzlý a klouzal. Občas na povrchu byly kusy ledu, které mohly pěkně pořezat. No a co myslíš, že se stalo mně? Uklouzla jsem a tlapou dopadla na jeden ten ostrý kus ledu. Zbytek už asi znáš...

Yu-Jie se zamyslela. ,,Ale kdo byl potom ten, co po mně vystřelil šíp z luku?“ ,,To nevím,“ zahýbala na nesouhlas hlavou Bakk. Než jedna z nich stačila promluvit, tak Bakk zakručelo zprudka v břiše. Obě vlčice se začaly smát. Pak do jeskyně vkročil Ian a před vlčice hodil kus z jelena. Vlčice udiveně otočily hlavy na Iana a on pronesl: ,,To zakručení bylo slyšet až ven,“ ušklíbl se a odešel. Sestry ani nestihly poděkovat. Bakk se jak utržená z řetězu pustila do jelena a po chvíli, co si všimla že Yu-Jie nejí, zvedla tlamu od krve a podívala se na Yu-Jie. ,,Ty si nedáš?“ zeptala se Bakk a Yu-Jie jen zakývala hlavou, že nechce, poté si lehla a šla spát.

Opravdu super příběh. Krásně sepsaný.
200 Vp.
+ 1 % lov
+ 2 % boj
- Ian

Přečetl jsem to jedním dechem. Vážně se ti to povedlo. Doufám že bude pokračování. Chci vědět kdo byla ta druhá Yu-jie.

Děkuji. Nečekala bych, že se bude líbit zrovna tento příběh a o to víc mě těší, že se příběh líbil. Zkusím tedy napsat pokračování, ale moc toho neslibuji.

Šavlozub se převalil z boku na záda, protáhl všechny nohy, až se mu zatřepal ocásek, a hlasitě zívnul. Jeskyní se rozlévalo tlumené světlo. Co ale nezvládlo slunce se svými paprsky, to dohnali vlci svým chrápáním. Dunivé chrápání se doupětem rozléhalo, div že nespadl strop. "Ta oslava konce roku se nějak protáhla..." Proletělo Ianovi hlavou.
Ze zvědavosti zavětřil. "Vánoční pečeně, jen to ne," zkřivil tygr čumák při vzpomínce, jak se jí přecpal. Natočil hlavu na druhou stranu. "Kořeněná medovina, jaau," promnul uši na ještě bolavé hlavě. "To tu není nic normálního?" Pomalu začal kličkovat mezi spícími vlky do spíže.
Našlapoval tak tiše, jak to umí jen kočovití, ale přesto skoro šlápl Kage na ocas. "Jen to ne," zhrozil se. "Jak na Nový rok, tak po celý rok. A není nic horšího, když vám někdo pořád šlape na ohon." Pokračoval dál ještě opatrněji, když tu vedle něj něco duclo. Taryn a Sorrow spaly jedna přes druhou, přičemž té druhá zrovna z tlapy vypadla velká ohlodaná kost. Taryn v odpověď na to zaškytala. Ian už už čekal, že otevře oči, ale nakonec se jen se zamlaskáním odvalila.
"Uff," oddechl si Ian a vykročil opět ke svému cíli. Jenže v cestě mu stála překážka největší. Přímo před vchodem do spíže ležel rozvalený Row. Tedy ne normální vlk, ale hromový vlk, kterého opravdu není lehké obejít. Tygr se přitiskl ke stěně a začal se sunout. Nejdřív kolem jedné zadní tlapy, potom kolem druhé. Nespálit se o žhnoucí drápy a nakonec pozor na ocas.
Oproti všem očekáváním se nakonec Ianovi kolem Rowa proplížit podařilo. V duchu se samolibě uchechtl (až mu skoro nad hlavou vyskočilo STEALTH 100) a prohlídl zásoby. "Jé, obyčejná srnka," zaradoval se a chytil šunku do zubů. "Konečně něco, po čem nebudu nacpaný jak balón."
Jen tak náhodou vykoukl z okna, aby zjistil, proč je dneska i tak pozdě taková tma. A do čumáku ho hned praštila těžká bílá vločka. Kam až oko dohlédlo pokrývala krajinu tlustá sněhová peřina. "HURÁ, SNĚŽÍ," zařval na celou jeskyni. Až moc pozdě mu došlo, že chtěl ostatní nechat dospat...

100 Vp.
- Row

O měsíc později reaguji na příběh tvůj... Celá já.
Tak to je mega moc povedený příběh! Málem jsem zapomněla jak dobře píšeš. Fakt se ti povedl.

Vzpomínám si na jeden příběh, který se stal kousek od vlčí vesnice.
Kráčela jsem lesem, s temnotou jsem zaslechly jemný pláč přicházející nedaleko od nás. Tiše jsme se přiblížily, uviděla jsem tři vetší vlky jak stojí nad malým ubrečeným vlčetem. Jen a pouze si nad malým vlčetem zvyšovali své ubohé ego.
Pohlédly jsme na sebe s temnotou a rozhodli se ty vlky vyděsit k smrti.
Temnota obklíčila skupinu vlku a zahalila celé místo do temnoty. Udělalo se mrazivo. Vlci se začali ohánět a jeden na druhého na sebe pokřikovali ,,Co se to děje" ?! ,,Co je to" ?!
Pak jsem z poza keře vyšla já, všichni na mě upřeli pohled. Z temných očích se mi linula temnota, každým krokem k nim byla blíž a blíž. Rozklepaní vlci se rozbrečeli a utekli směrem k vesnici. Jediný kdo neutekl bylo to malé vlče, zůstalo tam schoulené ležet na zemi a upřeně na mě zíralo. Temnota se stáhla, chtěla jsem už odejít ale malé vlče se ke mě rozeběhlo a objalo mi zadní nohu. Lekla se jsem, protože jsem nikdy nepocítila to teplo, tep. Pohlédlo na mě a poděkovalo mi. Jen jsem se na něho pousmála. Po té ještě dodal. ,, Nikdy jsem nevěřil na to co se o tobě vypráví, toužil jsem tě jednou potkat, já vím že nejsi zlá" a s úsměvem na tváři odťapkal za hlasem matky, která ho sháněla.
Stála jsem jako opařená, slova malého vlčete mě dojala až pomalu dohnala l slzám. Přece jenom jsou na světě i jiní.

100 Vp.
- Row

Kagemu přistála na nose další vločka. "Proč *hepčí* jsem se nenachystal dřív?" zamumlá si pro sebe a dál se hrabe v závěji. Konečně našel to poslední co mu scházelo. Různé věci sbíral celý den. Po jednom si do Lunina úkrytu nanosil hromádku barevných kamínků, několik tenkých kořínků, kousky březové kůry, pár mušliček a barevný jíl. Dal se do práce. Z několika mušliček udělal ozdoby, podobně upravil i méně zajímavé kamínky. Z tenkých kořínků spletl šňůrky na zavěšení ozdob, což mnělo za následek, že ještě hodinu poté mněl v puse pachuť hlíny. Výroba hvězdy byla mírně obtížnější, jelikož kůra pořád praskala. Nakonec i to zvládl. Všechno naskládal do košíku, jeho dřívějšího výrobku. Byl sice křivý a celkově nehezký, ale svůj účel plnil skvěle. Kage na něj byl náležitě pyšný. Bohužel teď neměl čas se radovat. Slunce se blížilo k západu a on ještě neměl dárky! Pro vlčice vytvořil náhrdelníky ze zajímavých kamínků, ale vůbec netušil co dát Rowovi, Ianovi, Zackovi a Luciovi. A docházel mu čas......
--za soumraku--
Kage věšel ozdoby na stromek před společným úkrytem. Byl tu naštěstí první, zároveň však i naneštěstí, jelikož sám nedokázal dát na špičku hvězdu. Poskakoval a mával křídly, jenže jeho letové schopnosti jsou jedním slovem: KATASTROFA. Uslyšel za sebou smích. To přišla Amy. Nesla s sebou dlouhý řetěz z květin. Pravděpodobně nalezených někde na léčivé louce. Společnými silami dozdobili stromeček. Pak už se začali pozvolna scházet všichni členové smečky. Každý něco přinesl: Ryby, další ozdoby, někdo dokonce svíčku,...
Zanedlouho přiletěl i velký Row. Všichni se bavili a pochutnali si na rybách, pěkně podle tradice. Nakonec si vyměnili dárky.
Když šel Kage poté domů, všiml si, že jedna z nazelenalých hvězd nedaleko měsíce blikla. Připomínalo mu to mrknutí. "I tobě veselé Vánoce" popřál jí...

//Vím že je to krátké, ale vážně mně nic lepšího nenapadlo XD

Krásný vánoční příběh.
Odměna: Vždyhřejivá šála, ve které vlk nepromrzne ani v tom největším chladu.
- Ian

Potulovala jsem se lesem, strašně mi kručelo v břiše. Už jsem byla hlady zmatená. Nevěděla jsem už ani kam běžím, takže je dost možné, že jsem pobíhala v jednom obrovském uzavřeném kruhu. Takhle to už trvalo celou věčnost a já cítila, jak mi pomalu začínají slábnout tlapky.
Když jsem najednou uslyšela zašustění keře. Od hladu jsem už špatně viděla. A tak jsem se orientovala jen pomocí sluchu. To zašustění se ozvalo znovu. Zastříhala jsem ušima a vydala jsem se za zvukem. Byla jsem už blíž a blíž, takže jsem se začala plížit. Vyrazila jsem, a v mém sevření spočinula... Bílo-modrá vlčice?
Okamžitě jsem vycenila své silné tesáky a procedila přes ně: "Kdo jsi?"
Vlčice se na mě podívala značně nechápavě a řekla: "No, moje jméno je Amy. Ale spíš bych se měla ptát já tebe. Kdo jsi?" Překvapil mě ten ledový klid, s jakým na mě mluvila, takže jsem přestala cenit zuby a odpověděla jsem: "Moje jméno je Sorrow."
"Máš zvláštní jméno." odpověděla vlčice. "Ale co tu vlastně děláš?"
"No... já..." znejistěla jsem. "Zrovna jsem hledala něco k snědku a ráda bych... Měla domov." najednou se mi zlomil hlas a do očí se nahrnuly slzy. Amy se na mě usmála a řekla mi:"Pojď za mnou."
Zavedla mě na místo, které jsem v životě neviděla a pronesla: "Tohle je úkryt smečky, která... Je mou rodinou. Ale radši tě zavedu za alfou a uvidí se co a jak."
Vlčice mě přivedla před obrovského černého vlka. Ten se na mě podíval jasnýma očima, které mě trochu děsily. Sklonila jsem hlavu k zemi. Obrovský vlk vážným hlasem řekl: "Kdo jsi a co tu pohledáváš." Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to směřované na mě. Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem: "Já jsem Sorrow. A hledám... Domov..." s těmi slovy se mi po lících svezly slzy. Okem jsem se podívala po Amy, která vypadala nervózně. Černý vlk po chvilce uvažování řekl: "Vypadáš jako sympatická vlčice. Uvidíme, co se s tím dá dělat."
A s těmito jeho slovy se mi v mysli utvořila otázka: Přijme mě, nebo ne?

200 Vp.
- Row

Byl jeden vlk, co dlouho,
i když za to možná žrádlo mohlo,
toulával se vesnicí
a nechal se hladit od lidí.

Lenoch to byl veliký
to mnoho známých dosvědčí.
Lidem se motal pod nohy,
chtěl bydlet v obydlí.
Lidé si na něj už zvykli.
No, a tak teď máme psy.

10 Vp.
- Ian