Příběhy

Zase pomalu rozejdu. Vím kam chci. Přesně k tomu náhrobku, který je ozdoben květinami, které nevadnou. Přesně ty, které jsem donesla tu noc, aby si máma měla pořád k čemu vonět. Sundala jsem své ozdoby ze svého těla a položila a zapečetila je na náhrobek. Teď je má máma zase zpátky.
„Ahoj mami. Dlouho jsme si nepopovídali," řekla jsem do ticha a sedla si před náhrobek.
„Asi by jsi s tím nesouhlasila, ale je mi jasné, že víš, co se chystám udělat. Víš... Prožila jsem toho hodně a mám i hodně vzpomínek. Chci, aby jsi to věděla. Ty ozdoby ti náleží víc, než mě a já ti je zase ráda vrátím. Mašli si ale s dovolením nechám pro tátu. On jí bude potřebovat víc jak já," mluvím stále s klidným hlasem.
Stoupnu si a své čelo položím na hlínu, do které jsem nechala zapečetit ozdoby. Chvíli jsem tak zůstala se zavřenými oči a čelem na hlíně.

Když jsem odcházela od náhrobku, ještě jsem se usmála. Tohle mi v srdci rozhodně zůstane. Pomyslím si a odejdu po vyhrazené cestě malými kamínky.
Došla jsem po cestě až ke kraji lesa, vs kterém se hřbitov nachází. Už jenom z toho nádechu jsem ucítila pach rodné smečky. Jak staré pachy, tak i nové pachy. Prostě vše.
Překročila jsem hranici mezi lesem a zasněženou krajinou a s trochou nejistoty šla dál.
A všechny mé vzpomínky si začali vracet. Ten malý prostor, kde jsem se učila poprvé tančit. Ta pláň, po které jsme běhali jako malá neposedná vlčata. A pak i napajedlo. U toho jsem se usmála snad ještě víc. Vzpomínat na naše dovádění u napajedla je příjemný pocit. A když jsem už konečně stála u velkého oblouku, prudký náraz do mého těla mě smetl k zemi. Nestihla jsem ani zareagovat a už jsem ležela na zemi zalehnutá černo-hnědým vlkem a s párem červenooranžových očích široce upřených do těch mích, které jsem zrovna stihla otevřít.

Vlk se napl, jakoby snad viděl zázrak a mně nezvolí nic jiného, než vlka silou převalit ze sebe a sama se zvednout. Oba jsme se dali do své bojové polohy a oba začali vrčet.
„Jaký to nepřítel sem přišel?" ozvalo se mezi vrčením vlka před mnou.
Já jen s úšklebkem se pokrčila. A vlk pokračoval: „Nejsem si vědom, že bych sem někoho pouštěl."
A v tu chvíli vlk předvedl svůj triumf. Jedním napnutím své hrudi se mu na ní ukázali znaky. Znaky ochránce smečky a zároveň i hlavního hlídače. Ten, co má vše na starosti ohledně bezpečí.
Mé tělo se uvolní. Zase se narovnám a vrátím svůj úsměv na tvář.
„Takže teď je z tebe velký kápo?" řeknu s trochou vtipu v hlase. Tea se široce usmál a nechal znaky zase schovat do těla.
„Ke kterému, jak jistě si musíte pamatovat, se musí jít nahlásit, než se sem jen tak vkradete. Mladá vlčice, málem jsem vás zadupal do sněhu," odpověděl mi. Na tohle nastala minuta ticha, než jsem se s radostí rozešla k vlkovi. Jakoby snad mi četl myšlen, položil to své čelo na to mé.
„Jsem rád, že si zpět," pronesl do ticha mezi námi. „Vidím, že si nechala ozdobu. A taky cítím, že se trápíš," tentokrát svá celá oddělíme od sebe. „Tak povídej. Co se děje?"
Dospěl. Dospěl a já jsem toho teď svědkem. Svědkem toho, jak se z toho malého- s myšlenkami pořád pryč, stal zdatný a odhodlaný vlk. A já zaváhala. Mám mu vážně říkat, proč jsem přišla? Ne. Má mysl se spikne.
„Přišla jsem za tátou...," povím. Jenže on mi to nezbaští. Vidí ve mně, že to není to jediný...
„A taky... Protože hodlám jít do jezera," „Nemyslíš, doufám, to velké, které leží na jihu od nás? Víš přece, že se tam nechodí, protože se tam dějí divné věci,"
Jen kývnu.
„Tím pádem půjdu s tebou. A nezajímá mě, že ne. Já jdu jakožto ochránce a dohled." A já neodpovím. Nebudu mu v tom bránit. Jen se usměju a vydám se tam, kam mě to táhne. On mě jen nasleduje.


„Tak mi aspoň řekni. Jak ses měla? Jak sis žila? Máš pořád v sobě ten vztek vůči mně?" prolomí Tea ticho po cestě.
„Nemám v sobě už žádný vztek. Po čase mi došlo, že jsme se porafali kvůli pitomosti. Takže jsem to pustila z hlavy. A měla jsem se skvěle. Poznala jsem hromadu skvělých vlků a i toho dost prožila. Poznala nové pocity, místa a i se naučila. Jenže poslední dobou se necítím svá. Přestala jsem chodit mezi vlky a i se stranila. To je ten důvod, proč jsem tady. Chci jít k tomu jezeru, abych mohla přijít na něco, co uvolní to všechno."
Neodpověděl. Jen se asi nad něčím zamyslel a šel dál. Ale já tomu nedávala moc pozornosti. Tu jsem začala přemísťovat na svojí tvář, když jsem konečně začala sledovat malý úkryt před mnou. Nebylo mi v tu chvíli ani divné, že jsem nepotkala zatím nikoho ze smečky. Jen sem prostě chtěla se rozeběhnout k tomu úkrytu. A to jsem i udělala. Rozeběhla jsem se k úkrytu. Vlk za mnou ne. Jen já. Jen já jsem teď měla právo se pověsit tátovi na krk a vzít ho se sebou k zemi.
Starší vlk se trochu polekal, ale když se zvedl, vypadalo to, že nevěří tomu, co vidí.
„Slepíši," řekne svým teď už hlubokým a chraplavým hlasem.
„Taky tě ráda vidím, tati."
Válím se tu po něm, jako malé vlče a jemu to ani nevadí. Zvednu se z něj a potom pomůžu ze země i jemu. Stále vypadá zařazený a mně dojde, že asi strhává pohled k mé hrudi, kde nejsou ozdoby.
„Nechala jsem je u mámy. Víš, přišla jsem se rozloučit." Vysvětlila jsem a stuhu z krku jsem sundala a položila před tátu.

„Tohle vážně chceš?" promluvil už tak starý vlk, když jsem mu vysvětlila vše, co jsem chtěla.
Já kývla, aby věděl, že to myslím vážně. Jen si oddechl, což mě překvapilo. Tea už dávno seděl nedaleko od nás a sledoval to celé.
„Dobrá. Je to tvé rozhodnutí, tak ti ho brát nebudu. A doufám, že ti to vážně pomůže. Ale taky mi je na druhou stranu trochu líto, že se pouštíš do něčeho takového," řekl můj táta. Bylo mu vidět v očích, že se snaží, aby mi říkal jen ty pozitiva a za to ho obdivuji. Vždy se snažil tvářit jako ten silný člen rodiny. Když jsme šli tu noc za mámou poprvé, držel se a já ho za to doteď obdivuji. I teď. Když se chystám k něčemu, co mě má změnit nebo aspoň dát novou barvu do života.
„Zůstaň tady aspoň do zítřejšího východu. Někteří tě určitě rádi přivítají," nabídne mi. Já s úsměvem kývnu a odeberu se z úkrytu. Když procházím kolem Tea, má na tváři podivuhodný úšklebek. Ty jeho zuby mu to dotvrzují. Já se to snažím ignorovat a jen kolem něj projdu do zasněžené cesty. Ovane mě studený vítr a já se zastavím v chůzi. Před úkrytem sedí pár bílých vlků a hledí na mě s úsměvem od ucha k uchu.
„Dovolil jsem si poslat holubičku," řekl tmavý vlk za mými zády.

Hledět na ty známé vlky, mi zbusobilo příjemné zahřátí u srdce. Právě před mnou stáli vlci, kteří se mnou vyrůstali a z větší části mi i vypomáhali. Ale teď už byli taky jiní. Oba měli též ozdoby na svých tělech, co přímo značili, že se jedná o členy léčivé skupiny. Já okamžitě donutila své nohy pohybu a silně přirazila čelo k čelu větší vlčice, která to čekala a svými packy se zaprela do sněhu. Obě jsme se začali smát, obě jsme stále tlačili proti té druhé.
„Tak ráda tě vidím! Mám toho tolik na jazyku a tolik toho ti chci ukázat!" Nadechne se, „Máš co vyprávět, protože jsi tu nebyla. Já toho mám co vyprávět, protože si tu nebyla a taky chci vědět úplně všechno a taky ti chci říct, že máš tolik nové síly určitě a," „Taky tě ráda vidím, Sirei," přeruším jí se smýchem. Obě svá celá zase odlepíme a normálně se postavíme. Pak dám své čelo ještě na čelo druhého příchozího a zpět.
„I tebe ráda vidím, Heio," ukážu své zoubky v úšklebku na vlka.
„Pojď s námi na lov, na skotačení, a pak k učení mladých. Rádi tě uvidí i starší a myslím si, že návštěva jeskyně tě taky neomrzí," vyhrkla na mě. Lehce jsme se usmála. „Dobře."
Po souhlasu jsme opravdu vyrazili na lov. Jakoby jsme hodili za hlavu, že jsme tady vlastně jen dneska. Potom jsme vyrazili k mláďatům a vše skončilo západem slunce v jeskyni. Zde se den ukončil.
To byla příležitost se vydat konečně k jezeru. Teď už jsem se rozloučila, takže jsem měla možnost.

„Ta voda je studená, já bych tam neskočil," ozval se pobavený hlas. Zacítila jsem ten trapný pocit v těle. Já na něj nečekala. Vykradla jsme se z místa až sem a on mě musel určitě sledovat. Chtěl mít jistotu, že splní svůj slib. Vážně mi přijde, že dospěl.
Neotočila jsem se na něj. Prostě jsem hleděla do odrazu ve vodě jezera. „Vážně si sem nemusel chodit. Já bych to přece zvládla sama," „To mám pak jako nahánět tvé nevědoucí já po celém území? Co, když vlezeš někam, kde mají právo jen starší? To mám pak poslouchat následky? Žádné takové. Nasadím ti šňůru na nohu a budu tě vodit po celém území, aby jsi neudělala žádnou paseku. Protože předpokládám, že se vrátí z té vody to vlče, které v sobě máš," sic se mu nevidím do tváře, ale je mi jasné jak se usmívá. Zvednu hlavu. Podívám se nad sebe k noční obloze. Vlastně není tak tmavá. Tady obloha nikdy nešla až do černé, vždy šla jen do tmavší modré, ale nikdy nebyla taková tma, jaká v mnou známé jiné smečce. Měsíc šel taky krásně vidět a odrážel se od hladiny vody.

„Prosim tě o maličkost. Dohlídni na to, abych došla k té Narcisové cestě a pak se vedla podle těch zbarvených kamínků. Ať se můžu vrátit zpět za nimi. A ještě ať vytáhnu štos papírů," poprosím o maličkost. Tea kyvne a naposledy se rozloučíme, než s odhodláním se ponořím do hlubiny jezera.

KLAP
Ucítila jsem zem pod sebou. Otevřela jsem opatrně oči a všude byla voda. Jako kdybych byla v kostce a v té nebyla voda. Trochu jsme znejistěla a zalil mě nepříjemný pocit. Asi jsme to špatně pochopila a tohle jezero mě teď nepustí. Nebo naopak pustí, ale nic se nezmění.
V tu chvíli jakoby něco kleplo na sklo. Něco pod mnou. Já se podívala dolů a viděla jen sebe. Svůj odraz, co se dívá nechápavě. Když jsem zvedla hlavu zase zpět, málem jsem dostala infarkt.

„No nekoukej na mě tak vyjeveně," otočí oči v sloup zajímavě zbarvená, o trochu větší vlčice, načež se široce usměje. Trochu se uklidním a prohlédnu si jí. Má i křídla, ale má je u těla. Její srst mění barvu, podle toho jak na ní padá jas a její pohled zdobí modré oči plné radosti a zároveň pochopení. Už teď mi přijde strašně uklidňující. Jenže to může přijít jen teď. Třeba se z ní za malou chvíli vyklube něco, co by mě snědlo.
„Nesním tě," řekne a sedne si a já zase hledím vyjeveně.
Vážně mě nešálí mysl?
„Emh," zavrtí hlavou a až pak se zatváří, že na něco přišla. „Oh. Má chyba. Vím co si myslíš. Jsem totiž to, co ti ukazuje jezero. Jsem to, co by jsi chtěla, ale nemůžeš má to přijít," usměje se snad ještě víc. Až teď mi to došlo. To jezero vážně funguje.
„Proč furt mlčíš? Začínám být nervózní" Její hlas mě vrátí do reality. Znovu zavrtím hlavou a sama se usadím. „Já... Promiň, já... Nevím co říct. Začínám se cítit tak špatně. Jako bych ti začala závidět. Tak moc závidět." „Nemusíš. Když budeš souhlasit, uleví se ti. Budeš to pořád ty, ale jako nová. Vzpomínky ti klidně nechám zapečetit hluboko v hlavě, jen aby tvé tělo, tvá duše a ty sama se cítila svá. Nebo si můžeš přímo říct a probudíš se zítra ráno na místě, kde si se narodila a na všechno tohle ti zbyde jen dojem, že to nefunguje. Máš dvě možnosti," řekne. Dává mi dvě možnosti? Ale vždyť já bych přece měla vědět co chci. Když máme teď tu možnost, tak bych se jí měla chytit. Měla bych jí uchopit. Ale bojím se následků. Jaký to bude mít dopad na ostatní?
„Čas utíká rychle, já vím. A proto by ses měla rozhodnout. Je to přeci něco co cítíš, že potřebuješ," trochu se prohne v zádech, ale křídla se jí nehnou, „Nehraj si prosím na němou."
„Myslíš, že přijmou tu mojí změnu?" Můj úsměv na tváři opadne.
„Je to na nich, jak budou reagovat. Tohle je tvá volba a následkům pak nesmíš utíkat. Takže?" Už se též nesmívá. Tváři se, že mě chápe a já tak cítím jakýsi krásný pocit. Zase se usměju, zvednu se a přejdu blíže k vlčici. Zavřu oči a hlavu skloním k zemi.
„Nechám ti vzpomínky a vše ostatní v té mašli," řekne a její čelo ucítím na svém.
„Dobře se prospi, Amy. Čeká tě toho hodně."
KLAP

Než půjdu zase ven, rozhodla jsem se něco zapsat. Ta knížka za mnou mi pomáhá, ale spíše si nerozumíme. Oba píšeme trochu jiné smysluplné věty. A každý to taky jinak vidíme. Já jsem rozhodnutá, ale ten skrček mě stále zasypává otázkami. Zda-li jsme si opravdu jistá. A že si jsem jistá.
Jestli se má paměť nemýlí, tak odtud odkud pocházím je jezero, které by mělo být na říjen zamrzlé. Nebo aspoň v to doufám.
Dost často mi máma vyprávěla, že jezero ukáže některým, to co potřebuji. A jelikož se teď cítím dost divně, tak jsem se rozhodla vydat se zpátky tam, odkud jsem přišla sem. Nevím úplně jestli je to pravda a jeslti to jen nejsou výmysli mé rodné smečky.
Rozhodla jsem se to nikomu neříct. Ani samotnému Row. Cítím, že tu změní potřebuju, ale nechci se s tím někomu svěřovat. Tak snad to pochopí.

Pustila jsem z tlamy kus něčeho, co aspoň trochu zanechávalo srozumitelné psaní na papíře ve štosu papírů. Štos jsem opatrně čumáčkem zavřela a tlamou ho přemístila, tak, aby ho nikdo nenašel. Trochu jsem si upravila mašli na krku, nechala to stvoření vylézt mi na záda a vydala se pryč z jeskyně. Nikdo v ní nebyl, což bylo lepší pro mě.
Poslední dobou mi bylo blbé se setkávat se členy smečky nebo je jen obcházet v jeskyni, když spali. Proto jsem se vytrácela do lesů, mizela ve skalách a zůstávala daleko. Mé tělo to potřebovalo. Nevím proč, ale potřebuje to i přes mojí snahu. Proto i teď zase utíkám někam daleko od středu celého území. Dnes i dokonce dál, než bylo včera. Dnes moje nohy běží, jdou. Dnes se jak schovávám před smečkou, tak i před zvířaty. Už nemám chutě na zvířata, na kořist. Už necítím tu potřebu lovit je.
Nemám ani potřebu to někomu říkat. Stráním se i naši alfě, ale z toho důvodu, že nechci, aby něco se řešilo. Chci si pročistit hlavu. Už asi delší dobu...

Zastavím se u říčky. Pohlédnu do odrazu hladiny vody a svůj pohled hned odvrátím.
To už se musím i sama sobě? To už se mi snad nelíbí samotný pohled na mě? Na vlčici jejichž pohled se nedá díky rozplynuté barvě oči zjistit?
Ano. Nechci už hledět ani na sebe. Nevím jestli bych to nazvala dospíváním nebo stářím nebo prostě už nechci takto žít. Nevím, co říct smečce. Nechci slyšet, že bych to neměla dělat nebo naopak podporu k tomu, abych udělala to, co uznávám já sama za vhodné. Ne. To mé tělo, má duše, má hlava nehledá. Hledá něco, na co nemůže přijít. A proto utíká. Proto bere všechno se sebou a snaží se procházet na způsob uvolnění a zjištění.
Od říčky se zase pohnu. Nepřeskočím říčku. Ne. Já jí projdu. Patří mezi přírodu a teď i mou cestu k útěku, a tak se jí budu též věnovat.

Zastavím se až někde na konci lesa. Malou potvůrku položím opatrně na zem a s nejistým úsměvem se na ní podívám.
,, A stále víš, že zrovna tohle by byla ta odpověď? Vrátit se tam, kde si začala, a pak to celé nechat restartovat? Nebo jak si to řekla.." řekne potvůrka se křivenou tváři.
Nic jí neodpovím. Budu paličatá a budu si stát za svým.
,,Mohla jsi jim aspoň něco říct. Teď to vypadá, jak kdyby si se stranila a hle. Najednou chceš odejít úplně. Co když se to povede? Co když na mě zapomeneš? To mě tu jako někde necháš tobě tajně po boku? Co ty vzpomínky, které máš? Co když je to vážně pravda a ty se právě chystáš, bez oznámení alfě, vlastně komukoli, odejít?" „Nemusíš se bát. Pokud to opravdu pomůže a uklidní to mojí duši, tělo a hlavu, tak se nic nezmění. Někde hluboko to budu pořád já," vkradu se řeči stvoření. Švihnu trochu ocasem.
„Tak šup. Čaruj knížko má," zastřihám ušima a posadím se před malé stvoření. To jen něco breptne. Tohle jsme spolu trénovali. Stvoření si na sebe vezme můj pach, aby mohlo pobýhat po celém území, aby to vypadlo, že jsem neopustila území a já svůj pach potlačím díky jeho pomoci. Aspoň do doby, než budu dál od území.
„Dávej tu na sebe pozor, drobku. Mám to tu ráda, takže když vše půjde, tak jsem do dvou dnů zpět," usměju se. To je to poslední, co řeknu. Vzkaz na rozloučenou pro všechny jsem nechala na tom štosu papírů, který pak samo stvoření nechá jimi objevit. Jestli si ho přečtou, to už je na nich.
Naposledy se ohlédnu, a pak se rozeběhnu. Rychle a zběsile, jakoby snad tělo cítilo, že se snažím překročit území a vydat se někam, odkud jsem odešla. Někam, kde jsem vyrůstala. Snažila se pochopit city a přesvědčila o svém zraku. Někam, kde nechám mašli, abych ztratila tu poslední zátěž na mém těle, které se po cestě zbavím.
Běžím stále rychle. Už se ani nechci ohlížet. Jen doufám, že to vyjde. Že pach, který má na sobě stvoření, bude věřitelný.
Ale i se ozvala ta druhá část. Ta která stále uvažuje, že dělám dělám něco špatně. Že jsem měla si o tom s někým popovídat. Že teď budu v očích ostatních vypadat jako zrádce. Že je tím raním. Ale nad tím jen zavrtím hlavou. Bylo to mé rozhodnutí. Už se nechci vracet, abych se jim prvně omluvila. Ne! Prostě ne.

Mé nohy zpomalí. Už necítím ten pach. Najednou cítím cizí pachy nebo pachy zvířat. Sic trochu udýchaná, ale díky adrenalinu v krvi mám chuť pokračovat. Nemělo by to tak dlouho trvat. Přecejen, když si pomůžu schopnostmi, tak bych měla najít území mé rodné smečky brzo.
Ty pocity se mi začínají hromadit. Jak radost, tak zároveň pocit, kterým tak úplně nechápu. Lituju snad toho, že jsem nikomu nic neřekla? Někde v hloubky duše asi ano. Ale i tak se nutím jít dál. Chci pokračovat. Chci se vrátit zpátky a vše vyzkoušet. Chci to všechno nechat větrem odfouknout a začít znovu. S čistou hlavou.

Po nějaké chvíle běhu zpomalím úplně. Můj hrudník se zběsile zvedá z udýchání a mé ťapky poznávají novou půdu. I vzduch mi teď přijde zajímavější.
Otočím se k nejbližšímu kameni. Svým kopírovacím kouzlem a pomocí výtažků z rostliny zkopíruju kámen, který nechám zbarvit se do růžové. Takto to hodlám dělat po zbytek cesty. Něco jako vyznačená cestička zpět ke smečce, ze které jsem tak utajeně utekla.
Od kamene jsem odvrátila pohled a vydala se zase dál. Párkrát jsem i popocházela, abych se vyhla zvířatům, co jiným. Mám i pocit, že jsem běžela kolem nějakého území. Možná i kolem nějaké té řeky nebo žumpy. Ty pachy jsem se snažila spíše nevnímat. Chci se dostat co nejdál a i v to doufám. Že bych zapomněla, jak studený vítr tu je? Že by si mé tělo navyklo na vzduch na území ve smečce a na rodné území začalo zapomínat? Mám pocit, že je to pravda. Ten vzduch, co se tu teď prohání je studenější. Mám i pocit, že mi začíná být zima. Měla jsem chodívat víc do hor, abych byla stále v zimním prostředí.

Při přemýšlení mě uhodí známý pach do nosu. Po větru se táhne vůně a já přesně vím, jaká vůně to je. Teď jsem rozhodně blízko. Rozhodně.
Popobehnu, až nakonec se rozeběhnu. Po té delší cestě je to trochu náročné, ale i tak stále běžím. Své packy zastavím až na místě, kde je pach nejsilnější. Pach Narcisek. Pach, který má v téhle části, kde by měl být sníh, naznačovat, že mrtví dostávají jen tepla. Tohle místo po vůni Narcise je hřbitov. Hřbitov mé rodné smečky. Tady leží těla, těch, kteří nás opustili.

/Celý příběh sem mi nejde dát, takže bude po části.

,,Běž. Běž! Yu-Jie běž!“ Křičela Mariko na Yu-jie. Pod nohama Hromové vlčice ubíhala krajina neuvěřitelně rychle. Rychlost bití vlčího srdce by se dala nazvat tachykardií. Celé tělo je obě bolelo a přes to se usilovně snažily přežít. Yu-Jie běžela jako o život, přičemž jí vlastně o život šlo, a Mariko metala jeden šíp za druhým na soupeře. Dva dny běhu, dva dny beze spánku. Vlčice začínala slábnout. Její tempo se zpomalilo. Do očí se vlčici začaly hrnout slané slzy, neboť bolest svalů o sobě začínala dávat víc a víc vědět. A pak se to stalo. Yu-Jie padla k zemi. Ta touha spát, to vyčerpání jí donutilo. Mariko pád nečekala, a tak přeletěla přes hlavu vlčice a udělala, za jiné situace, chvály hodný kotrmelec. Mariko se okamžitě vzpamatovala a dále metala šípy na nepřátelé. Po chvíli Yu-Jie a její jezdkyni Mariko dohnala stejně velká vlčici, avšak s křídly. Bakk. Yu-Jienina sestra. Yu-Jie lehce zvedla hlavu a zamžourala očima po okolí. Stráž jí dělala její vlčí sestra, jezdkyně její vlčí sestry a Yu-Jienina jezdkyně. „Chyťte se…“ špitla Yu-Jie a doufala, že jí slyšely, ale ono nic. Yu-Jie ze všech sil vdechla rozvířený vzduch a křikla: „Chyťte se!“ Její nynější ochránkyně se pevně chytily a Yu-jie se tlapou chytila Mariko. Pak Yu-Jie zavřela obě oči a náhle hlasitě zavyla. Po otevření očí Yu-Jie už neviděla les plný sněhu, který byl mimo to znečištěný hlínou, ale krásně bílou travinu na menší mýtině. Než však stačila vydechnout a pochválit se za úspěšný přesun, sesunuly se k ní rovnou tři hlavy. ,,Yu-Jie! Ty šílenče! Mohla sis vážně ublížit nebo hůř – mohla ses zabít!“ Okřikla Mariko svou vlčici, ale zároveň držela ji ve svých krvavými šrámy pokrytých, ale přesto něžnými rukami, hlavu a hladila ji za uchem. „Potřebuje si odpočinout,“ pravila bez dalších řečí blondýnka v šedomodrém brnění. To byla jezdkyně Bakk. Bakk jen nevěřícně kroutila hlavou ze strany na stranu. ,,Ségra, ty se nepoučíš, co?“ Yu-Jie z posledních sil vykouzlila na tváři slabý úšklebek a s výdechem odpověděla: ,,Nikdy, pro vás se klidně nechám roztrhat.“ Mariko jen zpražila pohledem svou vlčici a poodešla rozdělat táborák. To už však světlovlasá jezdkyně přikládala na rány Yu-Jie bambusov slupky s léčivou látkou. Po zhruba deseti minutách blondýnka skončila s obklady Yu-Jienina těla a přesunula se k táboráku, který jako jediný nyní už osvětloval krajinu. ,,Jsi skvělá léčitelka, Ester.“ Blondýnka se čistě bílými zuby usmála na svou vlčici a jako poděkování jí pohladila po stále ještě nevyčištěném kožichu hlavy Bakk.
,,Bude v pořádku?“ promluvila po chvíli žena, jejíž barvu vlasů tvořily prameny bílé, černé a zrzavé barvy. Ester a Bakk skoro okamžitě stočily své pohledy na Mariko. ,,Samozřejmě, že bude. Dostala se už z horších zranění.“ Odpověděla Ester na Maričinu otázku. Na to už jen Mariko kývla na souhlas hlavou a dál hypnotizovala plápolající oheň. Měla pravdu. Yu-Jie už přežila horší věci, ale nikdy se po úrazu či jiném zranění neteleportovala a už vůbec ne s tolika osobami navíc. Yu-Jie An Ah-Kum je silná, o tom nepochyb, ale tohle by bylo i na samotného mistra válečné magie hodně.
Zima se začínala víc a víc vkrádat do morku kostí, tak se rozhodly jít spát. Avšak oheň musel někdo udržovat. Jako první se nabídla Ester a pak Bakk. Konec konců Bakk má vrozenou ohnivou magii, takže rozdělat znovu oheň jí problém skutečně nedělá. Mariko se tedy nakonec zvedla od ohně, lehla si Yu-Jie do kožichu a nechala se hřát spokojeně pochrupující hnědobílou vlčicí.
,,Zítra bude perný den.“ Probleskla poslední myšlenka Mariko, než usnula do hlubokého spánku.

Moc hezké.
+130 Vp.
- Row

Na opuštěné planině
Kde tlapka tlapku nemine
Já tam stojím potichu
S větrem ve svém kožichu
Po líci mi slza steče
Proč vlčí válečníci odložili své meče?
Proč není slyšet mocné vytí,
když vlci kořist chytí?
Kam poděla se radost?
A proč ji vystřídala starost?
Na to sama sebe se ptám
A hledám nějaký plán
Jak znovu oživit opuštěnou planinu
A přivést zpět svou rodinu

+20 Vp.
- Row

Celou krajinou sa ozve vlčie vytie.Moje,Amyno a Sorrowe srdcia, tlčú ako o život pri zbesilom behu za vytím. Preskakujeme spadnuté konáre, kamene a menšie zvieratá ktoré sa nám dostali do cesty. Predbiehame sa v behu len aby sme boli prvý pri Row a našej svorke. Už z diaľky počujeme tlkot sŕdc a hlasné nádichy a výdichy ostatných. Všetci sedia v kruhu pod veľkým stromom a zrak upriamujú na tigra uprostred.Preskočíme posledný spadnutý strom a udíchaný sa posadíme do nášho kruhu dôvery. Až vtedy si uvedomím, že toho tigra uprostred poznám. "Čo sa deje?" Spýtam sa zadíchane a Row má zpraží pohľadom. Nie je nás tu veľa a to ma trošku ohromí. Sklopím pohľad k zemi a zamrmlem ospravedlnenie. "Keď sme sa tu stretli, môžeme začať." Prehovorí Row a kývne Ianovi aby pokračoval. " Ako ste si mohli všimnúť, veľa nás tu nezostalo. Niekde zmizli. Row ma požiadal...." Nedohovorí lebo Row mu skočí do prehovoru a zavrčí. " Ty sám si sa vybral. Ani som o tom do teraz nevedel. Takže ma do toho neťahaj." Povie a je vidieť že je trošku nahnevaný. Upriamym na naň pohľad a snažím sa zistiť prečo je to tak.  Odvráti odo mňa pohľad. Zarazí ma to ,ale keď mi pošepká Benichime, že je nahnevaný z toho, že Ian riskoval svoj život a on o tom ani nevedel tak pochopím. Len som prikívla Row že ho chápem a počúvala Iana. " Takže.... Išiel som do púšte. Veľa pachov sa strácalo práve tam. Takže som sa tam šiel pozrieť....hovorím, je tam neskutočné teplo a samý piesok a..." Znova ho niekto preruší. Tentoraz to nebol Row ale Lucius. "Hovor k veci, ty vypelichaný tiger.... Inak ťa zjem." Všetci okolo sa začali smiať a bolo vidieť že Iana to zobralo. Ublížene si odfrkol a začal hovoriť ďalej. " Našiel som ruiny starého mesta. Takže si myslím, že tam sa všetci vybrali. Niečo sa stalo a teraz sa každý vyberie a pôjde to prezrie..." Jeho preslov utíchne pri hrdelnom vrčaní alfy. Row oči úplne ztmavnú a rozprestrie svoje krídla do oblohy. " Ja rozhodnem či sa tam pôjde! Nikto nebude posielať moju svorku do púšte! Už je nás dosť málo!" jeho vrčanie vyľaká aj Yu-Jie. Keď si to uvedomí skľudní sa a už pokojne povie. " Nechcem aby sa vám niečo stalo... Vyberiem len tých ktorý majú v mágii i vodu aby nezomreli od smädu. Ian, vytvor niektorým brašňu na vodu. " Zavelí a rozhliadne sa po našej svorke. Začne vyberať vlkov a ja čakám kým povie aj moje meno. Nakoniec sa dočkám a ja sa len usmejem. " Majte sa. Držím palce." Poviem a začnem rýchlo utekať do púšte skôr než si to Row rozmislý. Uhýbam sa stromom, kríkom a stádam s laňami ktoré by ma len zastavovali. Bežím krajinou až kým sa nedostavím na breh púšte. Šťastne zvýsknem a položím predné labky do piesku. Moje labky zacítia neskutočnú horúčavu a ja zakričím od bolesti. Piesok je neskutočne horúci ako láva a ja som si spálila vankúšiky na labkách. Rýchlo privolám vietor aby ich schladil a ja zavzlikám od úľavy keď vietor zaberie. Vydýchnem a frustrovane zavrčím. Zo zeme vyvrie vedľa mňa malý potôčik a položím doň všetky svoje labky. Okolo mojich nôh sa vytvoria vankúšiky z vody a ja nechám vodný potôčik zmiznúť. Nakoniec sa zhlboka nadýchnem a rozbehnem sa s vodou na nohách cez púšť. Piesok mi už toľko nepáli labky a ja utekám piesočnou oázou za pachom Iana. Po pár hodinách dlhého behu s pár zástavkami aby som sa napila, najdem prvú ruinu. Ian mal pravdu že je tu nádherne. Rozpadnuté chrámy a domy okolo mňa sa rozpínali v minulosti vysoko do neba. Vojdem do chrámu ktorý ešte ako tak stojí a prezriem si kamenné steny. Po stenách sa tiahnu ulity a špirály ktoré sa od zlatého slnka oleskujú a vytvárajú rôzne farebné obrazce na zemi. Vodné vankúšiky nechám zmiznúť a ja prejdem labkou po stene chrámu. Zacítim obrúsené kamene, piesok, drahokamy a rôzne iné druhy zeme ktoré ani nepoznám. Prejdem okolo steny až narazím na obetný stôl. Pokloním sa pred ním a vyrieknem tichú modlitbu za našu svorku a všetkých mŕtvych keď začujem vetu: "Nie sú tu.... Odišli... Už veľmi dávno." Zostanem stáť na mieste a potichu prehovorím. " Kedy?" Zodvihnem sa a zbadám pred sebou vlka s modrou srsťou a krídlami. Prekvapene zažmurkám a spadnem sa zadok. "Už dávno.... Odišli aj s mojimi bratmi a sestrami." Prehovorí vlk predo mnou a pomali sa vyhupne na stôl kde zostane sedieť. Vedľa nej sa posadí Nicolas a ja sa výhražne postavím. " Nemusíš sa báť. Je jedným z mojich bratov. Vybral si ťa. Ako si tvoji kamaráti vybrali mojich bratov a sestry. Oni chránia ich a Nicolas chráni teba. " Sadnem si a prikívnem. Neviem čo mám urobiť a preto sa len obzerám okolo seba. " Nehľadaj ich.... Ale toto pošli Row, že mu to posiela Ankantis.. Myslím že on bude vedieť čo má s tým urobiť.... "Povie vlk a do mojej labky sa presunie modrý kameň z chrámu. Ankantis sa usmeje a spolu s Nicolasom zmizne. Nechápem čo sa tu stalo a preto sa vyberiem von z chrámu. Lenže to som robiť nemala. Chrám sa začne rúcať a kamene zo stropu sa začnú rútiť priamo na mňa. Rýchlo sa rozbehnem von z chrámu a len tak tak stihnem odksočiť z dosahu kameňa ktorý by mi odťal hlavu. Keď vybehnem von, vôbec neberiem na vedomie horúci piesok ktorý mi na labkách tvorí pľuzgiere. Chrámy okolo mňa a aj domy sa rúcajú do piesku a zem otriasa zemetrasenie ktoré prichádza z podzemia. Vedľa mňa sa zjaví Smútka a Nicolas a sami bežia ako o život. Na tvárach majú vypísané zhrozenie keď sa otočili za mňa. Preto sa obzriem aj ja. Za mnou beží ohnivý a vodný lev ktorý sú dvakrát vyšší ako Row. Nahnevane vrčia a svojimi labami ničia všetko na okolo. Nemôžem uveriť že Ian nám o tomto nepovedal a preto sa nahnevane rozbehnem ešte rýchlejšie. Levy ma ale dobiehajú a preto sa otočím a vycerím zuby. Okolo mňa sa začnú zhromažďovať blesky a vzdušné tornáda a udierajú do levou oproti mne. Vôbec ich to nezastaví a preto upriamim všetky svoje elementy na levy ktoré už stoja rozzúrené predomnou. Voda,vietor a ľad sa upriamia na ohnivého leva a ostatné sa upriamia na vodného leva. Mágia začne fungovať, ale levy celú moju mágiu pohltia a zmenšia svoj obsah. Už sú vysoký len ako Row a preto mi nevadí sa na nich vrhnúť. Najprv som sa vrhla na ohnivého leva. Krúžime okolo seba a ja sa vrhnem na jeho odhalený krk. Zuby mu prejdú cez ohnivú hrivu ale cvaknú na prázdno. Lev je ako duch a preto mu nemôžem ublížiť. Na papuli mi vyskočia pľuzgiere a ja sa rýchlo vzdialim. Keď s nimi nejde bojovať normálne ako ich mám teda poraziť? Nakoniec mi odpoveď dá Nicolas. Postaví sa predomňa a vstúpi do môjho tela. Výde zo mňa a povie mi: " buď silná mami...mám ťa rád..." Prikívnem a obliznem mu papuľku. Dovolím mu zmiznúť a podídem k levom ktorý sa rozbehnú a ohnivou a vodnou mágiou mi vstúpia do tela. Vypukne mi v tele boj medzi dvoma levmi a ja im rozdelím strany a mágiu. Od bolesti zavyjem a stratím vedomie. Jediné čo cítim sú pazúre okolo môjho tela a Luciusov hlas.

// O pár dní
Otvorím oči keď začujem Row smiech. Nad sebou zbadám Row, svorku a dvoch levov ktorý sa handrkujú a ani neviem o čo. Prekvapene vykríknem a postavím sa. Row sa usmeje a povie: " Si strašne nezodpovedná že si ušla a že si nechala v sebe zápasiť dvoch levov. ... Zostanú pri nás.... Majú nakázané od Ankantis aby nás ochraňovali a vďaka tomu kameňu sa s nimi môžeme dohovoriť... Za niečo ti ďakujem...za iné, máš zakázané odísť od svorky na 2 týždne...rozumeno?" Spýta sa Row a keď prikívnem, nechajú ma naďalej odpočívať.



Obrázok vlka : ( vlastná tvorba ) : https://pin.it/2duodbupkbs5e7

Super příběh, jen by to chtělo pokračování ;-)
150 Vp.
+ 3 % Boj
- Ian

Po opravdu dlouhéééé době jsem se probrala z "jarního spánku" a rozkoukala se kolem sebe ,,Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se sama sebe a koukla na Muerta ,který pochrupoval hned vedle mě ,,Docela dlouho " řekl nějaký hlas ,,Že by duch?" ,,Jasný jsem duch krásných kytiček a cukrové vaty ,chceš?" ,,Jooo! dej ji sem!" ,, Zapomeň ,je jen mojeee! Muhahaha" ,,Zloune" odfrkla jsem si a společně jsem se s Terkou ,,Tak co se nám tu změnilo?" zeptala jsem se zdvořile ,,Všechno možné " ,,To se tu už ani duch vlka nemůže vyspat?" zavrčel Muerto ,,Radši vstaň ty hroudo ležící na stromě " Odpověděla mu Terka .
Muerta jsem přeměnila na Hmotnou podobu a společně jsem s es Terkou rozloučily a šly hledat něco k jídlu .
Po kratší době Muerto uviděl nějaký větší pohyb v křoví tak tam hodil větší kámen a trefil to stvoření přímo do hlavy ,,A máme jídlo" řekl slavnostně , když se koukl na to prase co tam leželo .
,,Dlouho jsem neměla tak dobré prase" prohlásila jsem po jídle a šla se napít potůčku o byl blízko .
U potůčku jsem se napila velice osvěžující vody a šla zpátky k Muertovi ,který se válel ve trávě od krve ,,Ale no tak Muerto, budeš celý špinavý!" Zavrčela jsem na něj , on se na mě jen koukl a stoupl si a začal se oklepávat dokud na něm nezbyla jediná kapka krve ,,Lepší?" ,,Lepší " usmál se na mě a záhadně vklouzl do meče ,který jsem měla po svém boku ,,Tak jo no " řekla jsem si a šla se projít po území smečky ..

V první řadě se chci omluvit že jsem vůbec nic nepsala =/ strašně mě to mrzí ..

40 Vp.
Pěkný začátek, těším se na nějaké nové dobrodružství ;-)
- Ian

Kage se válel v Lunině úkrytu a přemýšlel, jestli by měl zkusit postavit kovárnu, případně kde a jak. "V lese ne, tady je moc hořlavých věcí...Krajina polárních září? Ne, tam je moc velká zima, zátoka? Radši ne. Pláně? Hora suché trávy... Skály?" Vyskočil "To by šlo! Kdybych našel vhodnou jeskyni, nemusel bych toho stavět tolik...jsem to ale geniální" *A taky líný...* "Ale měl bych požádat o radu Iana, přece jen, posledně mi výheň spadla na hlavu...prvně najdu jeskyni, pak půjdu za Ianem"
Spokojený se svým 'plánem' se vydal ke skalám. Asi by tam byl rychleji kdyby letěl, ale Kageho letové schopnosti byly asi tak dobré, jako neforemného kamene puštěného ze skály...Po cestě se stihl vymáchat v potoku, naštvat vosí hnízdo a v rekordním čase zdrhnout černožlutým žihadlům, aniž by byl zraněn. Celkově to vypadalo, že dnes má štěstí.
Ve skalách se od nikud nezřítil a asi na sedmý pokus našel vhodnou jeskyni. Vcházelo se do ní z široké římsy napojené na v celku schůdnou stezku. Uvnitř byla docela velká, zhruba kruhového tvaru. Naproti vchodu ústila do jeskyně nějaká chodba, ale Kage se rozhodl, že tu prozkoumá později. U jedné ze stěn byl na zemi flek slunečního světla, dopadající sem dírou ve stropě. *Tady je to perfektní* zaradoval se v duchu vlk. Naprosto nadšený šel zpět do lesa. Snažil se zapamatovat si cestu. "Příště si tu musím udělat nějaké značky"
O hodinu později, když konečně našel Iana, začal Kage nadšeně brebentit a bylo mu ukradené, že tygr právě odpočívá. "Prosím, poradíš mi jak postavit výheň, aby mi nespadla na hlavu? Co ještě by mělo být v kovárně? Pomůžeš mi prosíííííím?" trochu se bál, že ho Ian odmítne, tak přidal ještě jedno "Prosím"

Hezký příběh, kovárnu postavíme.
50 Vp.
- Ian

Byl zase jeden z krásných dnů ve smečce. Amy se jako vždy válela někde pod korunami stromů a hleděla před sebe. Jen hleděla. Hleděla někam do neznáma a přemýšlela nad dnešním dnem. Co by tak mohla dělat. Mohla by jít lovit, ale z teď teplých dnů jí chuť přecházela a nahrazovala jí žízeň.
Ještě chvíli koukala někam do dále, než uslyšela hlasité viti vlka. Bylo jí hned jasné, že Row svolává smečku, a tak se líně zvedla a byla mezi prvními, kdo se dostavil. Hned si mohla všimnout, že vedle Rowa stojí Ian a možná by i poznala úsměv v jeho tvářích.
Mohutný Row promluvil: ,,Tak bando. Jelikož uběhlo sto let. Rozhodli jsme se vás svolat." Následně pokračoval Ian a Amy pečlivě poslouchala: ,,Nebudeme ti nějak prodloužet. Podle legendy jednou za sto let ve Slunečním lese rozkvetou kouzelné sakury. Tak nás napadlo vás obeznámit a kdo nějaké najde a získá aspoň jeden z květů..." Ian se odmlčel pro napínavou chvíli, ,,ten získá odměnu"
Amy trochu naštvalo, že Ian neřekl jakou odměnu, ale na druhou stranu jí to přišlo zase dobré povzbuzení. Koukla na ostatní a přemýšlela jestli jít hledat sakury teď hned nebo si chvíli počkat.
Jenže kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Pomyslela si. Kdyby šla později, někdo by sakury našel dřív. V tu chvíli jí začínal pohlcovat pocit toho, že přeci nemůže nechat překvapení někomu jinému. Proto se hned po tom, co Row zase rozpustil schromáždění, vydala se všemi do Slunečního lesa hledat sakury.

Když vkročila do Slunečního lesa, praštila jí po čumáčku ta krásná vůně lesa. Vše jakoby najednou nabralo barevné obrátky. Amy s údivem zůstala na místě a užívala si té vůně. Až po sléze si vsimlat, že všichni už dávno někam zmizeli. No a Amy to ani nevadilo. Vycházkovým krokem šla někudy kudy jí to samo táhlo. Všude samý strom a krásný mech. Nějaké rostlinky a stále ta krásná vůně. Dokonce i zajíc kus od ní jí připadal roztomile. Zajíc jí však všiml a strnul pohledem. Amy se pro sebe usmála. ,,Neboj. Jsi moc roztomilý, abych tě snědla. Klidně papinkej dál, " řekla až zvláštně klidně a dál se plahočila lesem.
Po delší době, kdy to vypadalo, že slunce je v půli nebe, se Amy posadila na malinkou pláni v lesíku a koukala před sebe. V tu chvíli přidala, že by zde zůstala snad napořád.
,, Je to dneska pěkně, že?" Ozvalo se vedle omámené Amy. ,,Jo. Dneska je pěkně" odpověděla na otázku a dál koukala před sebe s tím omámeným pohledem. Pro ní neidentifikovatelný tvor velde ní se usmál. Až teď se Amy otočila na dotyčného a strnula. Dotyčný se na ní podíval s úsměvem na tváři, dokud si nemusel zacpat uši. Amy vyjekla a překulila se dva metry od tvora co jí připomínal jí samotnou.
,,A ty si co?!" zeptala se pískavým hlasem. ,,Ty?" odpověděla jí její vlastní podoba, když se znovu narovnala. Amy si rychle promnula oči tlapkami. Znovu oči otevřela. Před ní vážně seděla na zemi její podoba. Jako by stála u zrcadla. A její podoba si všimla, že se zadrhla. ,, Vážně jsem ty. Jsme tvůj odraz." řekla její podoba a pokračovala, ,, vlastně jsem ochránce sakur v tomto lese, ale zrovna teď, jsem ty"
A Amy stále nepobírala. Její podoba jí proti nechala chvíli čas. A že toho času bylo. ,, Takže... Co? Já to stále nechápu. Ty si..?.." ,, Strážce sakur" doplnila jí její podoba s úsměvem, ,, strážce sakur...ale zrovna teď mnou?" Amy zavrtěla hlavou: ,,Ne. To stále nechápu," Její podoba stále seděla na místě, akorát jen otočila pohled k velkému stromu s růžovými květy. ,,Legenda povídá, že jednou za sto let tu vyrostou sakury. Ale kouzelné. A ty sakury střeží ochránce- já, který se každému může jinak zjevit. Tvým kamarádům se můžu též jinak zjevit. A právě tobě se zjevuji jako ty sama. Už začínáš chápat?" ,,Pomalu ano" začne Amy. Začíná být zase klidná, ale když k ní vrátí její podoba vzhled, začne jí to být nepříjemné. ,, Proč se mně zjevuješ jako 'já'?" ,, Přijdeš mi zajímavá. Přecejen máš i krásnou duši. Duše malého vlčete, co si stále hraje a snaží se každého rozveselit. I přesto z tebe někdy spadne ten moudrý květ. Jo a taky máš hromadu vtipných vzpomínek na minulost" dostane Amy odpověď. Tohle se jí vážně nelíbilo. Její zrcadlo jí nebylo příjemné ano zdaleka. A více jí rylo do očí, to jak byly opravdu stejné. Její zrcadlo mělo dokonce i mašli kolem krku stejnou. Nepřišlo jí krásné a ani tak pěkné, že její zrcadlo v podstatě vidí do její hlavy a vkrádá se jí do vzpomínek. A její napodobenina to poznala. Přímo vycítila, že Amy se nelíbí, jak ji nahlíží do hlavy. Jenže podoba našla i jiné věci a zvažněla. ,, Chceš jeden z mých květů?"
Amy si hned potom vzpomněla, co vlastně dělá v lese. Hledá sakury o kterých Ian ani Row neřekli, že mají svého ochránce. ,,Jistě též chci. Jenže proč mám pocit, že mi je jen tak nedáš?"
,, Správně. Jen tak ti nedám ani lísteček." řekne zrcadlo a přiblíží se k Amy. Chvíli ji kouká do očí. ,,co kdyby jsi mi za jeden květ ukázala všechny tvé vzpomínky a celou tvojí tihle část života. Jsem zvědavý tvor," promluví tvor s úsměvem a na Amy hned šlo poznat, že tohle se jí nelíbilo. ,,Nebo máš jinačí návrh?" zeptá se tedy ještě jednou. Hned pozná v očích Amy, že přemýšlí, a tak si chvíli strpení dopřeje.
,, Nevidíš ty mi stejně už do hlavy? To je trochu zvláštní, chtít tohle po mě, když už mi stejně do hlavy vidíš" promluví po chvíli Amy a srazí tak tvora na lopatky. Její podoba se s pohledem porážky oddálí od Amy a promluví: ,,Jsi vnímavá. To je dobře. Ale tak aspoň jeden den z tvého dětství. Viď jen tvé vzpomínky. Ne celé děje, ,, tvor si před Amy zase sedl a začal jí prosit, ,, prosím. Aspoň jednu příhodu nějaké vzpomínky. Moc moc tě o to prosím" ,,A dáš mi za to pak květ sakury?," Amy začala uvažovat, že by jedna příhoda z dětství nemusela vadit. Hned po tom co její podoba slíbila, že potom jí květ dá, si oddychla. ,,Tak kterou část chceš slyšet?" zeptá se Amy. Bodoba si lehne a s úsměvem odpoví: ,, Zajímá mě ta vzpomínka s tou páskou, co má ten hnědý vlk přes oči," Amy se usměje. Pamatuje si na to. Přikývne a začne s vyprávěním.

,,Ten den byl den pro zkoušku věrnosti. Jako vlk jsme musela podstoupit zkoušku věrnosti vůči druhému a zároveň schopnost spolupráce. A jako při každé zkoušce jsem dostala za spolupracovníka Teu- kamarád z dětství. Ten měl za úkol si zavát oči a důvěřovat mi. A já měla za úkol ho provést přes labyrint, aniž by se dotkl nějaké ze stěn. Abys pochopila. Labyrint byl ze sněhu nabarvený červenou barvou, takže každý dotek se pak na srsti poznal. No a jak už asi víš, tak se ukázalo x jak špatná jsem v téhle části. Musela jsem ho navést ven, ale pokaždé jsme se nějak nedorozuměli a on tak skončil vždy s červeným kožichem." zasmál se Amy. ,,A? Co dál?" zeptala se podoba s tázavým pohledem. ,, Všichni se snažili mě naučit navigovat. Ale marně. Nezvládám to doteď."
Tvor se zamračil. ,,A to je všechno? Nemá to delší dej?" ,, Neřekla sis, jak moc ten děj musím rozvést" usmála se Amy a tvor chvíli mlčel. Uznal, že zrovna taková věc ho nenapadla. Potaženě se usmál. ,, Tě bych měla já dodržet tu část dohody, že?" řekla tvor, stále podobající se Amy. Amy se hrdě napla a zakývala hlavou v souhlas. Podoba se tak jedním mrknutím přesunula pod větve nejbližší sakury, zvedla ke květům zrak a něžně foukla do koruny sakury, pod kterou stála. Amy to celé sledovala s nadšením. Líbil se jí takový výhled a to jak viděla sebe samotnou dělat takové gesto, jí přišlo ještě hezčí.
Měla bych to taky někdy vyzkoušet.
Vnukl se Amy rovnou nápad do hlavy a už věděla, co bude dělat dalších několik dní. Teď ale musí vnímat její vlastní podobu, jak kráčí, s levitujícím květem sakury ve větru, k ní. ,,Tak. Já jsem svojí část též dodržel. Květ ti na cestu nechám jako přívěsek, nerada bych, aby jsi ho někde cestou ztratila, ne-li nedokázala odnést odtud," promluvila její podoba. Amy přikývla a s tvorem se rozloučila. Na rychlo se ještě otočila. ,,Jak ten přívěsek pak vrátím zpět?" ,,Polí ho vodou" usmál se naposledy tvor a najednou jakoby vše kolem bylo jiné. Tvor byl dál než předtím a Amy na poslední chvíli zahlédla krásného bílého vlka s červenými malůvky na srsti, jak mizí za kmenem sakury. Amy se na tohle vše jen usmála, zkontrolovala přívěsek a tentokrát rychlejším tempem se vydala zpět. Cestou zpět jí vše pro házelo hlavou, ale jakoby ne na vše si mohla vzpomenout. Měla i pocit, že se sebou samotnou strávila ohromný čas, ale když se podívala k nebi, slunce bylo stále tam, kde bylo když přicházela. Bylo jí to zvláštní. Vždyť před nějakou tou dobou seděla u čistého paloučku, pak se seznámila s tvorem a...
No jistě. Kdo byl ten tvor, co mě napodoboval? Přísahám, že mi to řekl. Tak proč si to nepamatuju?
Vzpomněla si Amy a najednou se všechny její myšlenky obrátili k tvorovi. Nemohla si za vlka vzpomenout, kdo ten tvor vlastně byl. Byl to snad jeden z přízraků, co žije v lese? To jí asi někdo těžko poví. Nakonec stejně zavrtěla hlavou. Možná si později vzpomene, možná, že později bude vědět. Teď musela vyřešit jinou věc.
Donést květ sakury.

/Chci se omluvit za chyby, které se zde určitě vyskytují. Psala jsem to v neděli pozdě v noci :)

Krásný příběh... Tak uvidíme, jestli se pokusí splnit úkol ještě někdo další.
120 Vp.
- Ian

Když douklízel tu spoušť, svalil se do trávy. V břiše mu šíííííleně kručelo. *Neměl jsem vynechávat včera jídlo* "K Ianovi půjdu až po svítání...že bych mezi tím zkusil něco ulovit?" přemýšlel nahlas. Ještě nějakou dobu ležel než se vydal do lesa.
Procházel mezi houštinami. Usilovně čenichal a snažil se zachytit pach něčeho jedlého, jenže bylinky kterými byly napuštěné některé obvazy od Amy přehlušily i jeho vlastní pach, čich mu teď byl houby platný. Sklopil pohled k zemi, doufajíc že zahlédne stopy. Smůla byla, že v této části lesa mokro nebylo, vydal se raději blíž k jednomu z malinkých potůčků. Tam už se v rozbahněné půdě rýsovaly otisky malých tlapek. I takové trdlo jako Kage poznalo zaječí stopy. *snad nejsou moc staré* Vydal se za nimi. Několikrát se setkal s různými překážkami: Trnité houští sahající skoro do vody, spadlý kmen stromu, menší přítoky do potůčku, jednou dokonce obrovský balvan který zatarasil z části potůček a vytvořil tak tůňku. Z Kageho některé obvazy spadly, jiné byly zašpiněné od bahna a do jednoho byly potrhané jak se prodíral porostem. Vypadal docela děsivě, jako pravá čtyřnohá mumie.
Konečně zahlédl svůj cíl, jak se cpe zelenými listy jakési bahenní květiny. Přikrčil se a...KŘUP Omylem šlápl na tenkou větvičku, což nebylo sice nic proti tomu v čem stál druhou tlapkou (mraveniště), ale stačilo to k tomu aby zajíc vycítil nebezpečí. Jídlo se mu rozběhlo pryč a o zlomek vteřiny později vystartoval i Kage. Z části proto, že chtěl honit zajíce, jenže také proto, že mravenci ho začali štípat do tlapky. Řítil se lesem jako blesk a kličkoval mezi stromy. Mravenci ho opouštěli jak se vzdaloval od jejich domova. Zajíc prudce měnil směr, mezera mezi nimi se však zmenšovala. Náhle zajíc zastavil a ohlédl se, asi ho zajímalo před čím vlastně zdrhá. Když zahlédl potrhanou mumii pocákanou zasychajícím bahnem v různých odstínech hnědo-červené hrozně se vyděsil, vyvalil oči a dostal infarkt. Kage se snažil zabrzdit, nakonec zastavil spolehlivým způsobem: o strom. Mírně se mu motala hlava, avšak došel k mrtvolce aby se nažral, nechápaje jak mohl ten zajíc umřít ještě než ho chytil.
Po jídle, jelikož obloha už se rozzářila jasnou modrou barvou dne, se vydal hledat Iana, aby ho poprosil o radu...

//Zase je to krátké...XD

60 Vp.
Pěkný příběh.
- Ian

Kage seděl a pozoroval Amy. Pobíhala kolem něj s pruhem látky v ruce a každou chvíli brala nějaké bylinky a podobně.
"Budeš tak laskavý a vysvětlíš mi co se stalo?" řekla když konečně skončila s ošetřováním.
"To bylo tak, za sedmero horami a sedmero řekami....." začal
"Nedělej si z toho srandu! Jsi celý potlučený."
"Tak dobře, bylo to takhle: Dnes ráno mně napadlo, že bych konečně mohl zkusit i něco víc než jen výrobu věcí ze dřeva a rostlin. Chtěl jsem zkusit kovat. Chci jednou umět vyrábět tak skvělé věci jako...."
"Urychli to. Potřebuju vědět do čeho jsi to zase spadl. Tentokrát to na šípkové křoví nevypadá."
"Jo, jo, vždyť se k tomu hned dostanu.......prostě jsem si uvědomil že mi chybí výheň a kladivo. S tím druhým takový problém nebyl ale na výheň jsem sháněl kameny a jíl celé dopoledne. Dokonce jsem pak kvůli stavbě vynechal i oběd. Stavěl jsem z kamení a takovým tím modrošedým jílem vyplňoval mezery. Myslím že se mi docela dařilo. Minimálně to drželo pohromadě. Když jsem skončil byla skoro větší než já. Šel jsem sehnat suché dřevo na zátop, poskládal hraničku, donesl si dva kousky toho kamene který vyrobí jiskry když s ním praštíš a zkusil hraničku zapálit......"
"A co se dělo pak?"
"Celá stavba se na mně sesypala. Takže budu muset jít pro radu za někým kdo stavět umí."
Amy si povzdechla "Můžeš být rád že nemáš nic zlomeného, jen pár odřenin a pohmožděnin."
"Tak já abych šel uklidit ten nepořádek." zamumlal a postavil se. Vypadal trochu jako čtyřnohá mumie.
"Jo a mimochodem, máš za uchem jíl" upozornila ho ještě než odběhl-pardon-odpajdal pryč. Kagemu už se ale hlavou honily úplně jiné věci. *Zítra, hned zítra půjdu za Ianem a poprosím ho o radu, nebo radši hned jak tohle uklidím....i když to stejně asi budu uklízet celou noc*


//Co všechno ještě tenhle vlk nezpacká XD Opět je to krátké

U tohohle příběhu jsem se fakt pobavil. A klidně můžeme sepsat stavbu kovárny.
100 Vp.
- Ian