Příběhy

Začalo sa rozodnievať a ja som pomaly vstával. Otvoril som oči a spatril som shiro ktorý sa ma už hodnú chvíľu snažil zobudiť, ale neúspešne. Opýtal sa ma či nechcem ísť s ním do skál smútku. Odpovedal som mu.
"Prepáč, ale ja už mám iné plány." No nevedel som ani kam chcem ísť, ale jedi né čo viem že chem byť aspoň na nejaký čas sám. Vybral som sa smerom do zátoky čiernych periel.
Rýchlo som sa nachystal a čo najrýchlešie vyrazil. Nechcel som aby ma niekto zastihol, ale čo čert nechcel, dobehol ma Shiro. Prevrátil som oči a povedal som mu. "Nemám náladu." "Ale, no tak, poď." Snažil sa ma prehovoriť. Neovládol som sa a zavrčal som, ale náhle som si uvedomil, že to vyznelo až moc zle. "Prepáč, ja už radšej idem."
Bežal som preč ako najrýchlejšie som vedel. Bežal som tak rýchlo že som si ani nevšímal cestu. A za chvíľku, bum. Zvíril sa prach, a ja som sa rýchlo poobzeral. Nikto nikde pozrem na labky a vidím, že tam mám zapichnutý kúsok dreva a trošku krvácam. To nič nie je, hovoril som si a pokračoval som ďalej. Dorazil som k zátoke, pozrel do vody a uvidel som to. Cez celý trup som mal vyrytú jazvu od kameňa čo ležal na ceste. Krv mi odtiaľ moc nešla, necítil som nič kvôli adrenalínu, ktorý mi koloval žilami.
Radšej som sa vrátil späť k táboru. "Čo ak je to horšie, čo ak sa mi stalo niečo vážnejšie." Hovoril som si cestou späť. Zatiaľ to vyzeralo na menšie zranenie. To je u mňa nebežné, že sem tam sa mi niečo takéto stane.
Minule som sa šiel trochu prebehnúť a nevšimol som si, že cesta končí strmým svahom a nestihol som to ubrzdiť. Zgúľal som až dolu, odrel som si telo a narazil labku. Lenže ako som sa vracal naspäť k táboru, došlo mi, že to nie je úplne normálne že za sebou sem tam tiahnem malú prerušovanú čiaru krvi.
Cestou k nore som stretol Sorrow. "Nie je ti nič? Vyzerá to dosť bolestivo," podotkla vlčica. Pokrútil som hlavou a pokúsil sa o úsmev. "O mňa nemaj strach." Sorrow sa zatvárila torchu neveriacky. "Možno by si mal skúsiť zájsť na liečivú lúku, ale je to len návrh."
Keď už som pri úkryte, tak sa to trochu zlepšilo. Lúku najskôr potrebovať nebudem. Nepríjemne to pálilo, tak som si pomocou mágie ľadu skúšal privolať námrazu, aby som to trochu schladil. Pripomenul som si, že by som mal začať viac cvičiť svoju mágiu, ak chcem uspieť v turnaji. Podarilo sa už to bolo o dosť lepšie a už som bol pri vchode do táboru. Kde sa mi podarilo si rany a jazvu vyčistiť. Ale kým sa to zahojí to bude trošku dlhšie trvať.
Posadil som sa pred úkryt, chcel som si trochu oddýchnuť. Myšlienky mi odbehli naspäť k výletu do zátoky. Nachádzalo sa tam niečo, čo ma dosť zaujalo, a povedal som si, že až budem mať čas, určite sa pre to vrátim a preskúmam to.

Moc pěkný příběh.
100 Vp.
- Ian

Bol krásny slnečný deň a ja som sa pomaly vydával na cestu zo slnečného lesa späť do tábora cez les plný koristi. Tak v slnečnom lese som sa napil vody a vydal som sa na cestu . Síce ma bolel celý chrbát, pozostatok z pretekov. Pomaličky som vychádzal z lesa, keď tu sa pri mne niekto objavil. Bol to Row a poprial mi šťastnú cestu. povedal mi aj o turnaji ktorého sa ako ja, veľký nadšenec výziev, samozrejme zúčastním.
Pomaličky som vchádzal na liečivú lúku, kde ma trochu prestal bolieť chrbát, ale moc to nepomohlo. Príroda bola nádherná pestrá, sem tam nejaký potôčik. Len ma začínal trápiť hlad. "Kde niečo ulovím, kde je tu aspoň nejaká väčšia srna." Hovoril som si. Neviem ako som vôbec vydržal nejesť jeden deň. Ja už som hladný aj po štyroch hodinách.
Cesta ubiehala strašne pomaly. Každým pohnutím vo mne niečo zaškrípalo. Bola to daň za víťazstvo. Pomaličky som sa posúval vpred. Bol som už asi niekde v polovici. A nikde žiadny vlk, to bolo až moc podozrivé. Útechou mi bolo keď som v diaľke videl začiatok lesa. Ako sa les blížil tak sa rovinka začala zvažovať. Bol som už takmer v lese plnom koristi keď tu. Niečo na mňa vybehlo nevedel som čo ani kto to bol, vyzeralo to ako vlk.
Bola to Terka a diabolsky sa smiala. Ja som na ňu nechápavo pozrel. Odpoveď bola v celku stručná. "To bolo len tak zo srandy." Vydýchol som si, vlastne sa jej podarilo ma trochu vystrašiť. "No, pôjdem to skúsiť ešte na niekoho," zasmiala sa, "tak zatiaľ, Dan!" A s tým zmizla medzi stromami.
Vchádzal som hlbšie do lesa a hľadal nejakú korisť. Našiel som osamotenú laň. V lese niečo zapraskalo, spadol konár a na čistinke, kde bola laň sa zjavila, áno, znovu Terka. "Som tu znovu!" zavolala, "a pomôžem ti loviť!" Rozhodol som sa pomoc prijať, a tak som vyskočil a utekal smerom k lani. Laň sa pozrela na vlčicu bežiacu ku mne a potom sa rozbehla smerom k lesu. Rýchlo som utekal za ňou spolu s Terkou. Laň sme dobehli celkom rýchlo, len po tom behu som cítil svalovicu v chrbte.
Laň už bola na zemi tak sme sa jej zahryzli do krku a nohy. Korisť sme si rozdelily na dve polovice. Terka hlavu a trup, a ja zvyšok. Najedli sme sa, rozlúčili a pokračovali každý svojou cestou. Ešte sme si dohodli stretnutie a išli sme ďalej. Lenže z ničoho nič začalo tak strašne fúkať vietor a už bola aj celkom tma. Keď som sa najedol cesta ubiehala trošku rýchlejšie, ale stále ma bolel ten prekliaty chrbát. Ku koncu lesa už som bol taký vyčerpaný že som ledva kráčal. A ešte mi začínala byť zima. A na konci mojej prechádzky už ma bolelo úplne všetko.
Vyšiel som z lesa, trošku som sa porozhliadol. Uvidel som náš úkryt ale bolelo ma celé telo. posledný kúsok som sa musel doplaziť k úkrytu. Bola mi trochu zima z toho nepríjemného večerného vetra. V úkryte bolo pekne teplúčko takže som sa trošku zohrial a išiel spať.

Další fajnový příběh. Nemusí se každý den zachraňovat svět :)
80 Vp.
+ 1 % Lov
- Ian

Posledné dni sa niesli v ošiali spôsobenom vlčími pretekmi. Sám Shiro sa ich nezúčastnil, väčšinou len sledoval, ako sa ostatní ženú za víťazstvom.
A či chcel alebo nie, musel obdivovať nováčika, ktorý trikrát po sebe vyhral a tak sa mu dostalo všelijakých odmien. Bolo to síce obdivuhodné, ale... Shiro si bol istý, že ak by chcel, zvládol by to rovnako dobre.
Cestou z nory minul Dana, a na chvíľu sa pri ňom zastavil. "Gratulujem k výhre," riekol, snažiac sa o dobrý prvý dojem. "Na zelenáča to vôbec nebolo zlé," uškrnul sa.
Hnedý vlk len potichu prikývol. "Nešlo mi o to, vyhrať. Chcel som si to iba užiť."
Shiro si odfrkol. "No tak. Samozrejme, že každý chce vyhrať. Niektorí si to priznajú, iní nie." Naklonil hlavu na jednu stranu. "Nie si snáď rád, že si získal toľko odmien a výhod, vďaka svojej rýchlosti?"
Dan sa nepokojne ošil. "Vieš... Niekto na mňa už čaká. Musím ísť, zbohom." Rozlúčil sa a klusom sa pustil smerom k lesu. Shiro si len povzdychol.
"Tak sa vidíme na magickom turnaji, uvidíme, ako to dopadne tentoraz!" zavolal za ním biely a vydal sa svojou cestou. Po krátkej chôdzi narazil na ďalšieho z vlkov. Bielo-čierny, s množstvom zlatých ozdôb na labkách a chvoste... Shiro pátral v pamäti po jeho mene.
"Kishi!" Napokon si spomenul, a menovaný vlk pribehol k nemu.
"Volal si ma?" usmial sa na Shira priateľsky.
"Potreboval som niekoho, kto by mi pomohol s lovom. Dvaja zvládnu viac než jeden," povedal Shiro. Už dlhšie plánoval trochu si zaloviť, a vo dvojici to predsa len bola i väčšia zábava. Kishi našťastie súhlasil.
"Náhodou viem, že na okraji Nekonečných plání si vyhrabala noru skupina králikov. Takže, vyrazíme tam?" spýtal sa vlk so zlatými obručami na tele a Shiro nemohol inak, než prikývnuť.
Vlci vyrazili klusom, aby šetrili energiu na beh za ušiakmi. Ku pláňam sa dostali po necel hodine rýchlejšej chôdze a Shiro takmer okamžite uvidel niekoľko hnedých králikov, ktorí sa pásli na tráve. Spolu s Kishim sa prikrčili v lese na okraji plání a prebrali stratégiu.
"Bolo by dobré odrezať im cestu od vchodu do nory," riekol čiernobiely vlk. Shiro si pri bližšom pohľade všimol, že každé z jeho očí má inú farbu.
"Dobre, pobežím k nim sprava a ty zľava. Tak ich odoženieme od diery v zemi," odvetil mu. "Mohli by sme využiť rieku, ktorá tu tečie. Zahnať ich k nej."
"Máš pravdu," kývol Kishi. "Z jednej strany ich obkľúčime my, z druhej strany rieka." Vlk urobil kratšiu pauzu. "Na tri, dobre? Raz, dva tri!"
S tým obaja vlci vyštartovali a rýchlym behom sa vrhli medzi pasúce sa králiky. Ušaté stvorenia príchod vlkov vydesil a začali utekať, snažiac sa dostať k nore. Kishi a Shiro sa im postavili do cesty a to ušiakov prinútilo zmeniť smer a šprintovať smerom od nory, k otvoreným pláňam.
"Tak, za nimi!" zavelil Kishi a ako prvý sa rozbehol sa svojím vytýčeným cieľom. Shiro ani chvíľu nezaostával a taktiež si vybral jedného z pekne vypasených králikov ako svoju korisť. Tie zvieratá sa dali tak ľahko preľstiť... Vlk sa pri behu zasmial.
Niekoľkými skokmi sa mu podarilo králika dohnať a bez váhania po ňom skočil. Zubami zovrel jeho hrdlo a behom niekoľkých sekúnd sa mu podarilo uloviť ho. Na chvíľu zastal, aby sa vydýchal, a pritom sledoval, ako Kishi dolapil svojho ušiaka. Shiro nechal svoj úlovok ležať v tráve a rozbehol sa za ostatnými unikajúcimi králikmi.
Pomaly sa blížili k vodnému toku. Shiro štekol na Kishiho, aby pripomenul vlkovi taktiku, ktorú predtým vymysleli. Kishi kývol, že rozumie a tak obaja vlci pribehli ku králikom a odrezali im únikové cesty na pevnine - o zvyšok sa postarala voda.
Králiky už nemali kam utiecť, a tak Shiro nestrácal čas a skočil po jednom z nich. Ušiak odskočil nabok a utekal pred vlkom, no Shirovej obratnosti sa nevyrovnal. Shiro sa po králikovi zahnal labkou a tak sa mu podarilo pritlačiť ho k zemi. A úlovok bol jeho. Obzrel sa na Kishiho, ktorý víťazoslávne zaštekal, tiež sa mu podarilo uloviť ešte jedného králika.
Obaja vlci sa s novými úlovkami vrátili na miesto, kde nechali králiky, ktoré ulovili predtým. Avšak, nenašli vôbec nič. Shiro prekvapene otvoril tlamu a jeho králik padol na zem. "Nemohli sa len tak vypariť," rozčuľoval sa biely.
"Ehm... Asi viem, kam sa podeli," ozval sa Kishi. "Pozri."
Shiro nasledoval jeho pohľad a potom nahnevane zavrčal, keď videl utekajúceho šakala s uloveným králikom v tlame. Vlk si labkou pritiahol bližšie svoj posledný úlovok. "Odporní zlodeji."
"Radšej sa odtiaľto vyparme, než im napadne vziať nám i tie králiky, ktoré nám ešte zostali," navrhol Kishi a Shirovi sa to zdalo ako dosť dobrý nápad. Obaja vlci si vzali králiky do tlám a rýchlym klusom opustili pláne.
Po návrate k úkrytu si obaja ľahli na jeden plochý balvan, rozohriaty od slnka. Shiro sa započúval do šumu vĺn a vychutnával si vánok vejúci od mora. Medzitým sa, spolu s Kishim, pustili do svojich úlovkov. Onedlho sa okolo povaľovali už len zajačie kosti a pár chumáčov srsti.
"Ty, Kishi, odkiaľ vôbec máš všetky tie zlaté ozdoby? Musia byť dosť cenné," napriadol Shiro rozhovor.
"Mám ich od detstva. Boli od mojej mamy." Na Kishiho tvári sa mihol nostalgický výraz.
"Aha..." Shiro pokýval hlavou. "A čo ten prívesok?"
"To bol zase darček," usmial sa čiernobiely vlk. "Každá vec, ktorú nosím, má svoj príbeh. A prežili si toho so mnou veľa, veď stotrinásť rokov je dlhý čas."
Shiro vyvalil oči. "Stotrinásť? Tak to si určite precestoval veľa krajov, a videl veľa zvláštnych vecí. Niekedy mi o tom musíš porozprávať."
"Všetko má svoj čas," odvetil vlk s úsmevom. "Vďaka za príjemný lov. Až budem nabudúce potrebovať niekoho na pomoc s lovom, spomeniem si na teba, Shiro."
Biely vlk sa len uškrnul a prikývol. Položil si hlavu na vystreté predné labky a uprel zrak k moru, myšlienky sa mu zbiehali k blížiacemu sa magickému turnaju. Určite sa mu podarí získať dobré umiestnenie... Netrvalo dlho, oči sa mu zavreli a vlk sa nechal unášať spánkom.

Opravdu povedený příběh. Jen tak dál!
150 Vp.
+ 2 % Lov
- Ian

Bolo krásne ráno. Keď som sa zobudil mal som sucho v tlame, tak som sa vydal hľadať vodu. Ani sa nečudujem že som mal suchú tlamu po včerajších pretekoch. Vyhral som, ale teraz som pociťoval bolesť svalov po rýchlom behu. "Chcelo by to trochu oddychu."
Začal som hľadať potok alebo jazierko. Neviem prečo ale išiel som smerom na Polmesačné jazero. Cesta bola pomalá bol som unavený po včerajších pretekoch.
Cestou som natrafil na malého zajaca. Prikrčil som sa, snažil som sa maskovať v lese. Priblížil som sa k nemu a skočil som po ňom. Malé zvieratko si ma ani nevšimlo, v maskovaní som bol dosť dobrý. Aspoň niečo. No v poslednej chvíli zajac odskočil preč a takmer odbehol. Síce sa mi to takmer nepodarilo, no na druhý pokus som ho dostal ako nič. Posilnil som sa trochou mäsa a pokračoval som v ceste k jazeru.
Stretol som aj pár vlkov ktorý sem prišili odpočívať a loviť korisť. Porozprávali sme sa a išiel som smerom k jazeru.
Posledné metere boli namáhavé ledva som sa sústredil na cestu. Ešte som aj labkou zavadil o pník. No pomaly sa začali zbiehať mračná, tak som pridal do kroku. Odhrnul som posledné kríky a bol som ohromený tou krásou Polmesačného jazera. Ani som nedovidel z jedného konca na druhý. Ale bol som tam skoro sám. Napil som sa a vydal som sa zase ďalej.
Ale po ceste som sa rozhodol si trošku zabehať a potrénovať rýchlosť. Tak som sa vydal od jazera až po tábor. Vyštartoval som, bežal som ako som len vedel. Krásne som kľučkoval pomedzi stromy ale ten posledný som trafil bokom. Hrozne to bolelo, a tak som bol nútený spomaliť. I tak som však badal zlepšenie v mojej schopnosti rýchleho behu. Určite to využijem pri budúcich lovoch.
Bolo mi divné že som stretol Rowa v lese plnom koristi. No potom mi došlo že som celý ten čas bežal zlým smerom. Na liečivú lúku, kde sa mi bok trochu uzdravil. A došiel som až do slnečného lesa. Vyzeral celkom príjemne, tu sa ešte chvíľku zdržím a potom pôjdem za Terkou do lesa plného koristi. Cestou späť som stretol ešte jedného vlka. Nikdy pred tým som ho nevidel. Nevedel som o ňom nič ale predstavil sa mi. Volal sa Shiro. Vyzeral veľmi vychudnuto, akoby mesiac nejedol. Ale schopnosť rozprávať mu to zjavne neubralo. Po krátkom rozhovore sme sa znovu rozdelili. A tak som sa vybral späť do lesa plnom koristi teraz už normálnou chôdzou.

Pěkný příběh.
80 Vp.
+ 1 % Lov
- Ian

Klečím zrovna v lese, vyhlížející srnky, abych si mohla dát něco dobrého na zub, a ta srna na to vyhovuje. Proto se držím dost u země a snažím se být nenápadná. Jenže na lovu jsem byla akorát na zajíce a teď na srnu úplně nevím, jestli si chci troufnout. Je větší, jak zajíc a také mohutnější. A může být i rychlejší. To mě nesmí odradit nebo budu bez jídla.
Pomalu jsem se začala plížit k jedné z oddálených srn od stáda a doufala, že nebudu dopadnuta její pozorností. Trochu jsem začala dávat pozor i na okolí, jen abych měla jistotu, že mi srnu nic neukradne, či nevyplaší. Začala jsem se plížit blíž a blíž, než jsem po srně vyběhla s větší rychlostí a aniž by to sama srna zastihla, už jsem jí shodila k zemi a zakousla se do krku, načež jsem jej prokousla.
Začala jsem si pochutnávat na jídle, když v tom, jak na zavolanou, se přiřítila ta ještěrka a podívala se na mě znechuceným pohledem.
„ No co. Mám taky hlad,“ ušklíbnu se na něj a znovu se zakousnu do srny. „ Nedáš si?“ zeptám se s šibalským úsměvem na ještěrku.
„ Ne. Rozhodně ne. Dám si spíše vzduch,“ poví a usadí se na pařezu, aby na mě měla pěkný výhled. Ale její pohled na mně, když jím, mi není dvakrát příjemný. Přestanu jíst a zbytky po sobě uklidím, po čem si v nejbližší vodě opláchnu zašpiněné části těla.
„ Tak co podnikneme?“ optám se ještěrky. „ Jdeme dělat čáry máry fuk. Ať už taky začneš i s magií, když už umíš létat. Ale půjdeme někam, kde nebude společnost. Přeci jen já nechci společnost. Stačí už jen ta tvoje,“ poví a bez ohledu na mě jde směrem někam od lesa. „Já umím čáry máry?“ zeptám se překvapeně na ještěrku. Ta mi nevěnuje ani pohled a prostě si mě vede.
Sama ještěrka mě zavede až k velkému jezeru, kde se zastaví kousek před pláží. Teď na tom slunku se mi musí odrážet jas od srsti. Měla bych se jít podívat k jezeru, dokud je to světlo. Aspoň bych viděla svou srst v akci. Trochu se zasměju.
„Nesměj se a pojď sem. Potřebuju, aby si zapojila paměť a začala si vybavovat, jak jsi používala magii. Celkem by se to hodilo,“ poví a změní svojí podobu na lišku. Jen se trochu zvláštně usměju. „A je ta magie potřebná?“ podám otázku a teď už liška nahodí zajímavý pohled. „Máš magii, tak jí budeš používat. Věř mi. Hned, jak si tu jednu zase vybavíš, tak budeš chtít i další. A jo. Jsem si tím jist,“ odpoví mi na otázku a přesune se od pláže na stranu, kde jsou stromy a krásné stíny. Teď jsem si připadala jak v Deja Vu efektu. Jeden z těch stromů se stínem vypadal lákavě a já měla pocit, že ten strom znám nazpaměť.
„Tvoje hlavní magie je voda. Tak se podívej na jezero a zkus něco udělat. Aspoň nějaký náznak toho, že tu magii zvládáš,“ poví trochu s nezaujatým pohledem a lehne si přesně do toho stínu stromu. Trochu se zamračím, ale k vodě se otočím. A teď úplně nechápu co dělat, ALE Já si poradím. Já to zvládnu. Nějak…
Sednu si blíže k vodě, ale zase ne tak, aby se mi mokrý písek dostával pod tlapky. Nějakou chvíli si tak posedávám u vody a pozoruju ji. A vůbec mě to nebaví. Nemám nejmenšího šajna, co dělat a jediný, co mě napadne je, že přední levou ťapkou jen tak máchnu do strany se slovy: „Voda, voda.“
Na jezeře se pohne hladina stejně jako moje tlapka a já trochu překvapeně a zároveň vítězně udělám to samé znova. Hned na to mě napadne pomyslet na led, a tak se i kouskem packy dotknu hladiny vody s myšlenkou na led a vualá. Vážně umím používat magii. Zkusím to tedy ještě dvakrát a s každým novým pokus se můj úsměv rozšíří.
„Hahaha. Ještěrko! Ještěrko, já umím čáry máry!“ přiběhnu k ležící až skoro spící lišce a radostně nad ní začnu skotačit. Dostane se mi liščí pozornosti a překvapení, když se s širokým úsměvem, až mi zuby jdou vidět, zastavím. „Ňahahááá. Já si dokonce pamatuju ty pohyby, Ha!“ skoro až radostně vypísknu a přesunu se znovu blíže k jezeru. Čumáčkem se nakloním k zemi, abych táhla ten krásný oblouk s vodou. Můj čumáček vede oblouk vody od země až k výši mého krku, kde tento proud vody zmrzne. Na tu ledovatinu položím tlapku a okamžitě se začne led pod tlapkou rozpouštět, což mi udělá radost ještě víc. Dokonce i radost mi dělá, že vím, jak naložím se vzduchem.
S širokým úsměvem se podívám na lišku. „Že mě nedoženeš?“ povím a aniž bych čekala odpověd, rozeběhnu se tak, abych vzletěla a začala mávat křídly. Ještěrka na to něco zaprotestovala, ale já už to nestihla zaslechnout. Prostě jsem letěla ve vzduchu a zkoušela, jak moc si můžu pohrát s magií vzduchu.
„Vidím, že let ti jde už lépe!“ ozve se hlasitě ještěrka, no… spíše holub, vedle mých křídel. Moc natěšený holub nevypadá, ale i tak jsem ráda, že pochopil, že má letět za mnou. I tak mi to nestačí. Prudce mávnu křídly k tělu tak, abych využila i tu magii, a tak zrychlila svůj pohyb ve větru. Proletím přes louku a pár dalších míst, jen abych se podívala, kdo všechno ze smečky je dneska venku a na některý i zamávám křídlem. Svůj let ukončím až u vodopádů, které si oblíbila moje pozornost. Pár sekund na to, si ke mně přistane i holub, který se záhy změní na ještěrku.
„Takže?“ zeptá se. „Takže co?“ odpovím s úsměvem. „Takže jak se ti líbí tvá magie?“ upřesnila svojí otázku. Já se usmála ještě víc. „Vlastně jsem si řekla, že bych se chtěla naučit více,“ povím a přejdu k vodě, co teče od vodopádů a lehnu si k ní. Určitě musím vyzkoušet víc možností využití.

Parádní příběh, jen na začátku trošku kostrbatý.
100 Vp.
+ 2 % Lov
- Ian

Zvuk, který se za Kishim ozval moc dobře znal, otočil se a uviděl za sebou ducha ,, Ahoj Zero " Pozdravil vlčici ,, Ahoj Kishi " Opětovala mu pozdrav . Kishi sice nevěděl proč tu Zero je, ale byl za to rád, že vidí nějakou známou tvář a že není v tuhle noc zcela sám ,, Ztratil jsi se? " Podotkla Zero ,stejně jako když se prvně setkali ,, Možná trochu " Zasmál se Kishi , když se porozhlédl kolem sebe, avšak všechno co viděl byla jen tma nebo světlo vycházející ze Zero ,, Pojď za mnou " Řekla Zero a zmizela ,, Jak mám jít za tebou když tě nevidím? " Povzdechnul si Kishi , když tu najednou se před ním objevili tajemné světle modré stopy, které vedly lesem, a tím všechno okolo nich osvěcovaly . Kishi se za nimi vydal s tím že vedou ven z lesa, šel ,šel a šel a opravdu došel na konec tmavého lesa , ale nepřišlo mu to jako tam kde chtěl být , byl úplně někde jinde , ocitl se u jezera které osvěcoval velký měsíc, který se pohupoval na obloze. Zero se objevila nad jezerem s úsměvem a hned na to zmizela ,, Tak díky Zero " Povzdechl si Kishi a sedl si před jezero . Chvíli tam tak seděl dokud neucítil cizí pach, otočil se a kousek od něj stála obří vlčice , ,, Ahoj, Yu-jie, jméno mé" Promluvila z nenadání ,, Já jsem Kishi, těší mě " Stouplnul si Kishi aby nebyl ještě menší než ona, i když to bylo celkem těžké ,, To jsou v téhle smečce samé vlčice? " Zeptal se zvědavě Kishi , Yu-jie se zasmála ,, Ne, jen si nás nepotkal všechny " Řekla vlčice , Kishi se trochu trapně zasmál a koukl se na jiskřící jezero, s velkým odrazem měsíce ,, Líbí? Tohle je půlměsíční jezero " Řekla Yu-jie ,a hned na to si sedla vedle Kishiho . Kishi už potkal docela dost vlků, ale bohužel samé vlčice, trochu pochyboval že zde budou i nějací vlci a když už určitě budou jen tři i s Rowem, trochu si povzdechl ,, Yu-jie? Znáš cestu zpátky? Trochu jsem se ztratil " Svěsil hlavu Kishi , naštěstí potkal zkušenou vlčici , která mu poradila cestu. Kishi šel opět hustým lesem tentokrát ovšem už ne po tmě,Yu-jie mu dala malou lampičku na cestu, jen díky ní se snad neztratí . Objevil se zase na té teď už nerozkvetlé louce a odtud už naštěstí věděl kudy má zhruba jít, tak šel rovnou za nosem ,ovšem ucítil znovu cizí pach, snažil se najít toho tvora,který to vydával a tak zjistit jestli to není další Vlk či vlčice, netrvalo dlouho a v jeho blízkosti uviděl obrys vlka, Kishi si oddychl. Když k obrysu Kishi přišel blíž vlk se trochu vylekal , ale hned se zase uklidnil, měl dlouhý ocas a byl celý bílý ,,Ahoj ,jsem tu nový,jmenuju se Kishi" Kishiho napadlo že třeba taky bude členem smečky, když už je na jejím území ,,ja sa volám Shiro, také som tu nový " Odpověděl ,, Jsi první menší vlk kterého potkávám,těší mě " Zasmál se Kishi ,, Opravdu?" ,, zatím se potkal jen vlčice " ,, Ahaa " Řekl dlouze Shiro a zadíval se na nebe, Kishi ho nechtěl dále rušit a tak šel dál .Za chvíli byl u oné jeskyně a tak si mohl konečně lehnout a spát, Kishi měl dneska náročný den, co myslíte?

- Taaak zkusil jsem nový styl psaní (↑ω↑) doufám že se líbí, a je aspoň o trochu lepší než ten předtím , a omlouvám se za případné chyby （人´∀`*）

Pěkné ses představil celé smečce. Tahle druhá část je opravdu lepší, než ta první ale i tak to po sobě skus přečíst, určitě tak vychytáš nějaké ty mušky. Ale zase je vidět, že sis s tím dal docela dost práce. Jen tak dál.

1. část
+100 Vp.

2. část
+120 Vp.

- Row

Bol tmavý večer keď som prvý krát prišiel do na územie svorky. Mal som za sebou veľmi dlhú cestu. Musel som prekonať pásmo vysokých hôr. Bolo to pre mňa dosť namáhavé a bol som rád keď som sa mohol stať členom Svorky červeného mesiaca. Prvé, čo som urobil, bolo že som sa poriadne najedol, napil a vyspal v jaskyni.
Nasledujúce ráno som sa vydal hľadať potravu. Chcel bol užitočný pre svoju novú svorku. Vydal som sa osamote pretože som ešte nikoho z členov nepoznal. Dostal som sa do hustého listnatého lesa neďaleko od úkrytu. Plazil som sa krovinami, pomedzi stromy. Chvíľu to trvalo kým som našiel stopy nejakej tej koristi.
Bolo to srnčie stádo. Nasledoval som jeho pach po lesnom chodníčku. Keď vyšlo slnko, už som bol celkom blízko pasienku, kde som videl ono srnčie stádo. Zhodnotil som situáciu a vybral som si najslabší kus. Vyštartoval som po zvierati ako blesk.
Ostatné srny boli tak vydesené, že sa ihneď rozutekali na všetky svetové strany. Len moja srna nedostala šancu na útek. Keď som ju dobehol, skočil som jej na chrbát. Zahryzol som sa jej do chrbta a začal som trhať. Krv som mal všade okolo tlamy. Srna sa zrútila na zem a ja som uskočil aby ma neprivalila.
Zubami som jej preťal krčnú tepnu tak že krv vystrekla tak že srna bola celá od krvi. Vydýchal som sa po únavnom love a pritiahol som srnu naspäť k úkrytu. A celá svorka ju spoločne zjedla.

Pěkný příběh.
+80 Vp.
- Row

Kishi a Row si spolu chvíli povídali o tom kde co je a jak se ve smečce chovat, Kishi jen na všechno přikyvoval a pozorně poslouchal nechtěl udělat chybu a být vyloučeny ze smečky. Po nějaké době Row odletěl s větrem v zádech a Kishi mu jen nenápadně zamával packou. Kishi sešel pomalu dolů po skalnaté cestě až se jeho tlapky dostali do styku s lesním mechem a trávou. Kishi šel dál lesní cestou až narazil na okřídlenou vlčici , která prozkoumávala malou skulinku ve stromě ,, Ahoj " Řekl odvážné Kishi , když se vlčice chtěla zvednout bouchla se hlavou o vnitřní kmen stromu a zaklela na strom ,, Jsi v pohodě? " Zeptal se starostlivě Kishi a přistoupil k vlčici se starostlivím pohledem ,, Jo, mimochodem jsem Suisen" Řekla s úsměvem, který jí Kishi opětoval . Rozloučily se a každý šel svou cestou, Kishi šel dál lesní cestou a snažil se nezabloudit, naopak najít cestu ven a potkat více vlků prozkoumat více území a vůbec by mu nevadilo kdyby šel někdo s ním, popřípadě by mu to tu ukázal. Došel na tu samou louku co posledně, pořád to bylo krásné rozkvetlé a pestrobarevné, Kishi zavzpomínal na Zero a ty malé štěňata , která si tu dělala korunky z květin, usmál se a zavřel oči. Kishi se protentokrát vydal jinačí stranou než posledně i když bylo trochu těžší zjistit jakou stranou přišel když byl uprostřed louky když všechno vypadal stejně, nějakou chvíli to zabralo ,ale po velkém uvažování se nakonec dobral k výsledků a šel jinou stranou. Tentokrát došel do velice klidného místa, kde nebylo poznat že to místo vůbec žije, ačkoliv šel cítit jemný a chladivý vánek , který vypadal jako dech tichého lesa. Když se tak potuloval uviděl další vlčici, ale tentokrát bez křídel a byla bílo-černá, jen tak se vyvalovala v trávě se zavřenýma očima , Kishi se rozhodoval jestli by měl jít za ní a pozdravit jí, nebo se otočit na patě a odejít , rozhodl se pro tu druhou možnost ,, Ahoj, ty musíš byť nový, ako sa voláš? " Promluvila z nenadání ještě rozespalá vlčice ,, A-Ahoj, probudil jsem tě? Omlouvám se, ano jsem nový, jmenuji se Kishi " Omluvil se Kishi a sedl si za ní ,, To je v pohode, ja som Terka " Řekla vlčice ,, Těší mě " Uklonil se Kishi, protože si myslel že je šlechtického původu, nebo mu alespoň tak připadala ,, Nemusíš sa mi klaňať neni dôvod " ,, Promiň " Omluvil se s úsměvem Kishi , i když si připadám trochu trapně ,, Já už asi půjdu " Řekl Kishi po chvíli povídání s Terkou ,, Ok" Usmála se Terka a opět zalehla do trávy. Kishi se vydal najít nějaký potůček ,kde by se mohl napít ,naštěstí jej našel celkem rychle tak se mohl napít, ovšem se ozval jeho žaludek tak musel najít i něco k snědku .Šel tedy po potůčku, lezl přes spoustu kamenů pod kterými se hemžilyo stovky brouků a všeho možného .Kishi šel už nějakou dobu a dalo by se říct ze asi umře hlady , když si všiml tu si všiml osamělého malého prasátka , Kishi se usmál a skrčil se v křoví ,aby ho nešlo vidět jeho plán zatím fungoval tak doufal že bude i nadále, když se prasátko otočilo Kishi po něm skočil a drápl ho do krku ,prasátko zakvičelo a snažilo se utéct, setřaslo že sebe Kishiho a utíkalo dokud mu nohy stačily,Kishi měl však obrovský hlad a nechtěl nechat své jídlo jen tak utéct,tak se za ním rozeběhl jak rychle jak jen mohl .Kishi prasátko doběhl a pochutnal si na něm , zbyly z něho jen trocha masa a spoustu kostí ,a zde Kishi usoudil že by mohl jít už pomalu zpátky do tábora .Šel zrovna tmavým lesem, když se stmívalo a nebylo už vidět ani na krok, netušil co má dělat, když tu najednou uslyšel za sebou divný zvuk, je Kishi v nebezpečí? Nebo to je jen další vlk ze smečky?.

Zkusil sem nový způsob psaní ∩( ✧Д✧)∩

Červený mesiac ustúpil zimnému slnku. Prvé lúče dopadli na tvár vlka, spiaceho na kameni blízko morského útesu, a prinútili ho prebrať sa. Shiro najprv povystieral všetky svoje štyri labky, mocne zívol, a až potom sa zdvihol z balvanu, na ktorom prečkal noc.
Chystal sa... Preskúmať územie? Spoznať ostatných vlkov? Vlastne ani veľmi nevedel. Ale jeho neurčité plány boli prekazené niečím naliehavejším. Ranný pokoj čoskoro narušil zvuk prázdneho vlčieho žalúdku, domáhajúceho sa potravy.
Vlk sa naklonil nad hladinu mora. Netrúfal si loviť vysokú zver, vlastne si nebol istý, či by dokázal preľstiť králika a nedovoliť mu, aby zmizol vo svojej nore, ale ryby, to by snáď šlo. Dúfal, že v tomto mori ich zopár žije.
"Výborne," zazubil sa, keď videl, ako sa pod hladinou mihli lesklé šupiny. Prikrčil sa, tak aby ho nebolo vidieť spod vodnej hladiny a čakal, kým sa nejaká z rýb objaví znovu.
Keď očakávaný okamih nastal, vlk sa vrhol po koristi, ponoril takmer celú hlavu pod vodu a cvakol čeľusťami. Ryba mu však vykĺzla.
Shiro vypľul slanú vodu (nebola až tak slaná, ako by čakal) a otriasol sa. Takto to teda nepôjde. Opäť sa skrčil za kameňom pri brehu a premýšľal. Mal dosť času, jeho neúspešný pokus ostatné ryby určite vyplašil. A napokon, len chvíľu predtým, než okolo neho opäť preplávala ryba, mu v hlave skrsol nápad.
Počkal si, kým šupinatý tvor nebude len kúsok od neho, natiahol labku s ostrými pazúrmi a načrel ňou pod vodu. Prudko švihol labkou a podarilo sa mu vyhodiť rybu spod vody na kamenistý breh.
"Teraz už mi neutečieš," zasmial sa vlk, priskočil k rybe a jedným zahryznutím ju usmrtil. "Mňam."
Potom mu nastali hody. Zubami ju čiastočne zbavil šupín a chrbtovej kosti, až zostalo len jemné mäso. Shiro ju zhltol behom niekoľkých sekúnd. Jeho žalúdok to na chvíľu zasýtilo. Keď dojedol, slnko už takmer vyšlo spoza horizontu. Ale kde sa poflakovali ostatní vlci?
Ľahol si na jeden z balvanov a pohrával sa s chrbticou ryby.
"Raňajkuješ?" ozval sa známy hlas.
Shiro spoznal Iana. Otočil sa práve včas, aby uvidel prichádzajúcu mačkovitú šelmu. Prikývol mu."Vlastne som práve skončil."
"Ryba? Nedivím sa, že si tak vychudnutý," uškrnul sa tiger. "Sám tak trochu vyzeráš ako chodiaca rybia kosť. To bude z toho, že ješ priveľa rýb."
Vlk nadvihol obočie. "V tom prípade si to ty určite prehnal s veveričkami, inak by ti také obrovské hlodáky nenarástli."
Na chvíľu zavládlo ticho. V Shirovi sa ozval hlások obáv - nedovolil si príliš? Ale potom uvidel v Ianových očiach záblesk pobavenia, ktorý dobre poznal. A tak vedel, že zrejme natrafil na niekoho, kto zdieľa podobný humor, ako mal on sám. S Ianom si vymenil úškrn a potom jeho pozornosť zaujal príchod skupiny iných vlkov, na ktorý čakal už od východu slnka.
Postupne si prezrel všetky nové tváre. Vlčica tak obrovská ako Row, čiernobiela menšia vlčica, dvaja okrídlenci, ďalšia modrooká vlčica a vlk s príveskom na krku. Shiro odhodil zvyšky svojich raňajok labkou a vstal.
"Zdravím, som Shiro a vy?"
"Ja som Tereza, ale hovor mi Terka." Ako prvá sa predstavila čiernobiela. Znela dosť veselo, na Shirov vkus možno až príliš.
"Mňa volajú Yu-jie," predstavila sa vlčica - obryňa. Shiro si pripomenul, aby si na ňu dal pozor, hoci jej hlas neznel nebezpečne. Siahal jej ledva po plecia, pri všetkých vlčích bohoch.
"Kage." Čierny okrídlený vlk.
"Ja som Suisen," riekla okrídlená. Mala srsť v odtieňoch dúhy, aspoň tak sa to Shirovi zdalo a nezvyčajné oči. Vlastne bola vcelku pekná. Vlk sa na ňu zoširoka usmial.
Napokon sa predstavil modrooká Sorrow a Kishi, ktorý mal okrem prívesku na krku ešte zvláštne zlaté ozdoby na nohách a chvoste. Vlk si povzdychol. Ak si zapamätá všetky tie mená, bude na seba môcť byť hrdý.
"Tak, čo keby niekto z vás ukázal Shirovi všetky naše územia? Nechceme, aby sa tu stratil," navrhol Ian.
Vlci najprv zostali potichu. Shiro sa na nich udivene pozrel. To na nich nezanechal nijaký dobrý dojem? Nakoniec to zachránila Yu-jie. "Môžem mu to tu ukázať," usmiala sa. "Ak so mnou bude držať krok."
Shiro k nej pristúpil bližšie. "Stavíme sa? Možno na to nevyzerám, ale vytrvalosti mám viac než dosť." Nebola to tak úplne pravda, ale Shiro sa nemohol nechať len tak potopiť, dokonca ani keď šlo o vlčicu.
"Vyrazíme," prehodila Yu-jie, neberúc do úvahy Shirove slová a preskočila z jedného kameňa na druhý, a potom znovu a znovu. Shiro sa hnal za ňou a postupne sa vzďaľoval od útesu. Venoval ešte jeden pohľad Ianovi, Suisen a ostatným,kým spolu s Yu-jie zmizli v lese.
"Toto je les koristi. Väčšinou tu lovíme, pretože je bohatý na zver a okrem nás sa tu veľa šeliem nevyskytuje. Ale dávaj si pozor na rysy a medvede, hlavne v jeseni," vysvetlila mu vlčica, keď sa konečne zastavili.
Shiro chvíľu lapal po dychu. Mal by začať behávať pravidelne, aby si zlepšil výdrž. Ale aspoň sa mohol brániť tým, že nohy Yu-jie boli asi tak vysoké, ako on sám.
Vlčica sa na neho spýtavo obzrela. "Môžeš pokračovať v behu, alebo potrebuješ pár minút?" znela milo a v jej hlase nebol ani náznak vtipkovania, ale Shiro i tak pokrútil hlavou.
"Pokračujeme," riekol a Yu-jie kývla. Rozbehla sa ďalej a biely vlk ju z posledných síl nasledoval. Z lesa prebehli cez lúku, na ktorej konci sa znovu zastavili. "Sme na liečivej lúke. Tu sa môžeš zotaviť po zranení alebo chorobe, ak tu zostaneš dlhšie, toto miesto ti dodá silu a energiu."
Shiro kývol. Tak to vyzeralo, že sem asi bude chodiť dosť často.
"A tamto," Yu-jie kývla k obrysu lesíka neďaleko, "je Háj pokoja. Nelovíme tam, chodíme tam len kvôli oddychu a relaxu. Je tam veľmi upokojujúca atmosféra. Vtáčí spev, zurčanie potoka, vieš si to predstaviť," usmiala sa. "Háj pokoja určite musíš navštíviť."
Potom sa znovu dali do rýchleho klusu. Shirove pľúca si pomaly začínali zvykať na námahu. Prebehli popri rieke lemujúcej Liečivú lúku, a pri malom jazierku sa Yu-jie zastavila. Naznačila Shirovi, aby sa pozrel tam, kam sa dívala ona.
"V diaľke vidíš púšť, sú to Duny prázdna. Vôkol nič, len piesok." Pozrela sa na Shira prenikavým pohľadom. "Neradím ti, aby si tam chodil sám. Nechcela by som, aby sa z teba stala vysušená rybacia kostička." A na tvári sa jej opäť objavil milý úsmev.
Shiro sa tiež usmial. "Pokúsim sa ťa nesklamať."
"To by som ti radila. Takto ma nikto nebude môcť obviniť z toho, že som ťa nevarovala."
Vlčica sa opäť dala do klusu a biely vlk ju nasledoval. Priviedla ho do lesa, kde cítil slaný morský vánok a slnečné lúče na svojom tele. Páčilo sa mu tam a tak sa posadil do suchej, zlatistej trávy a vydýchol si.
"Toto je slnečný les. Takisto je tu dostatok zveri, ale musíš si dať pozor na zdivočené psy. Keď ťa napadne desať takých, budeš sa musieť poriadne oháňať, aby si ich zahnal," varovala ho vlčica.
"Budem si to pamätať," kývol.
Yu-jie sa pozrela niekam za horizont. "Mám ešte pár povinností. Obhliadka vzdialenejších území a podobne. Môžeš tu zostať a oddýchnuť si, ale večer sa určite vráť naspäť do nášho tábora. Pamätáš si cestu?"
"Až tak hlúpy nie som," uškrnul sa Shiro, "viem, kadiaľ sme šli."
Obrovská vlčica sa rozlúčila úsmevom a kývnutím hlavu a potom sa opäť dala do behu niekam ďaleko. Tak to vyzeralo, že mu ukázala len územia najbližšie k úkrytu. Shira naozaj zaujímalo, ako vyzerajú tie ostatné. Niekedy sa ich určite musí vydať preskúmať.
Ale zatiaľ mu postačí chvíľu sedieť na slnku a užiť si jeho teplo. Sledoval, ako Yu-jie zmizla medzi kopcami v diaľke a potom upriamil pozornosť na steblá trávy ohýbajúce sa vo vetre. Nevidel známky prítomnosti iných zvierat, a jednoznačne dúfal, že sa neukážu. Hlavne nie tie zdivočené psiská. Ale niečo malé a chutné by uvítal.

((Druhý príbeh je na svete, a tentoraz sa hosťami stali vlastne všetci členovia, ale hlavne Yu-jie. Dúfam, že som sa do jej povahy trafil, a ak nie, je mi to ľúto. A zároveň tu mám odkaz pre všetkých, ktorí si chcú zahrať: Shiro na vás čaká v Slnečnom lese. Teším sa na hru, nech je to s kýmkoľvek :D))

Moc pěkná příběh.
120 Vp.
- Row