Příběhy

Šedý vlk byl skutečně nesvůj. Zvláště když pak vešli do stínů lesa. Čím méně bylo světla, tím víc se bál. Senka tu někde je. Přímo ve stínu, který sám vrhal. A až se jeho stín spojí s ostatními....bude všude. Už je všude. Tygrova poznámka ho zaskočí. Ale přesně tak to je. "Já..." Váhá. Bojí se své obavy vyslovit nahlas. Co kdyby ho slyšela? Nemůže to říct. Nesmí jí dát vědět, že se jí bojí. Mohla by to využít. Sice už to asi věděla, ale i tak. Cítil se lépe, když to neslyšela od něj přímo a zároveň hůře, když se s tím nikomu nesvěřil. Pod Ianovým zkoumavým pohledem však nevydržel mlčet. "Vzpomínáš si, jak nás napadla smečka stínů?" zeptá se ho. Nechce se mu to vysvětlovat, ale zároveň nechce mlčet. "Bojoval jsem s vlčicí. Jmenovala...jmenuje se Senka. Od té chvíle mám pocit, že nejsem sám. Ona je se mnou." Nevěděl, jestli to z jeho vysvětlení pochopí, ale řekl to. Řekl to nahlas a cítil se mnohem lépe. Jen kdyby už neslyšel to chichotání. To chichotání co znělo odevšad.

Ian si všimnul, že Kage působí trochu roztěkaně, přičetl to ale neobvyklému probuzení a taky tomu, co se kolem nich děje. "Snad máš s těmi světly pravdu, ale stejně dávej pozor." Protáhl se a čumákem ukázal ke stopám. Měli bychom jít za nimi a zjistit, co se stalo. Než se Kage nadál, už byli na cestě. Sníh jim křupal a skřípal pod nohama a od tlam jim stoupaly obláčky páry. Za chvilku je obklopily stromy. Nejprve řídce, takže mezi stíny prosvítala velká kola slunečních paprsků. Postupně ale porostu přibývalo a spolu s rostoucím přítmím si čím dál více všímali i malých fialových jiskřiček, které mezi listy sem tam problesky. Kage působil čím dál sklíčeněji. Les byl až nepřirozeně tichý, takže jediné, co po chvíli slyšeli, byl jejich vlastní dech. "Snad se nebojíš vlastního stínu," prohodil Ian a zvláštně se na vlka podíval.

(Klidně pište i za mě, co dělám, nebo za prostředí. Tohle není rp, ale štafetový příběh.)

Šedý vlk se trochu lekl tygrovy prvotní reakce. "Asi jsem byl schovaný ve stínu a proto jsem nebyl vidět. Vzbudil jsem se teprve před chvilkou." Vysvětlí. "Byla mi zima, protože všichni odešli." Uklidní se, když se o něj Ian otře. "Ta světla jsou hezká, možná šli k nim," řekne. Taky by se tam chtěl jít podívat. Už jen proto, že jsou to světla a ne stíny. Navíc jsou tak hezky barevná. Něco tak krásného nemůže být zlověstné ani náhodou. Líbí se mu, jak je všude světlo a vše se třpytí. Takhle se k němu Senka nedostane. "Těžkne magií?" zopakuje po tygrovi. "Co to znamená? Já myslel že magii používáme my, jak to, že je ve vzduchu?" Pak nadskočí při fialovém blesku. Zdálo se mi to, nebo právě zaslechl tiché chichotání? Když je magie silnější, mohla by se k němu dostat? Určitě ne, když zůstane na světle.

Ian vyskočil a zavrčel. Pomalu už se chystal k boji, když si uvědomil, kdo to do něj vrazil. "Kage? Vůbec jsem si tě uvnitř nevšimnul. Promiň," přátelsky se o vlka otřel a potom se vrátil ke stopám. "Na to samé jsem se chtěl zeptat tebe. Nemám tušení, kam mohli jít. A vůbec se mi to nelíbí. Jako by byli zhypnotizovaní." Nad táborem se pomalu zvedalo slunce. Sněhové závěje blýskaly, jako by do nich někdo rozházel diamanty, ale neoteplilo se ani o trošku. Na Iana to celé působilo mimořádně znepokojivě. Jako by se probudil do světa, který jen vypadá podobně, jako ten, ve kterém uléhal ke spánku, ale není tak docela stejný. V tom si všiml něčeho zvláštního. Kagemu mezi ušima přeskakovaly fialové jiskřičky. Zvedl tlapu a stejné jiskřiky mu přeskakovaly mezi drápy. "Vzduch těžkne magií. Dávej si pozor. Za takových dnů můžou tvoje kouzla účinkovat stokrát, tisíckrát silněji." Jako na potvrzení z lesu plného kořisti vyšlehl fialový blesk směrem k nebi.

Kage ležel schoulený v tmavém koutě. Probudil zimou. To bylo zvláštní, v Úkrytu přece vždy bývala spousta vlků. Zamžoural kolem sebe očima zalepenýma spánkem. Nemotorně se postavil. Byl zmatený, avšak to u něj bylo po probuzení naprosto normální. Po nočních můrách nechápal kde je a po prázdnotě beze snů mu zase vždy trvalo než si uvědomil kdo vůbec je. Co ho však znepokojovalo byla nepřítomnost dalších vlků. Nikdo tu nebyl a proto tu byla zima. Rozhlížel se a nadskočil, když spatřil vlastní stín. Od svého souboje se stínovou vlčicí se stínům snažil vyhýbat. Nedokázal zapomenout, co mu Senka řekla. Její slova mu zazněla v hlavě i teď: Jsem tvůj stín. Rychle se rozběhl k východu, doufajíc že tam někoho najde. A skutečně, téměř narazil do Iana. Naštěstí se ale tygrovi vyhnul a vyběhl ven. Sníh byl studený a třpytivý. To bylo dobře, na třpytivém sněhu se stíny drží hůře. Po ostatních vlcích zbyly jen stopy vedoucí k lesu. Nad lesem tančila barevná světla. Ta se šedému vlku líbila. "Proč šli všichni do lesa?" otočil se na Iana.

Jednoho rána se Ian zbudil a kouřilo se mu od pusy. Na území smečky udeřil třeskutý mráz. Když vykouknul z jeskyně, všechno pokrývaly závěje čerstvého sněhu. "Sakra, to všechno napadlo přes noc?" pomyslel si. "A kde vlastně všichni jsou?" Okolo jeskyně neposkakovala vlčata a nikde nebylo stopy ani po starších vlcích. Tedy až do chvíle, než si Ian všimnul dlouhé řady stop směřující k lesu plnému kořisti. Jedna následovala přesně po druhé, jako by se vlci ani nerozpakovali a do posledního vyrazili za nějakým neznámým cílem. Zlověstnosti na celém ránu dodávala polární záře, která se mihotala přesně tím směrem, kam vedly stopy...

(Může navázat kdo jen bude chtít příspěvkem zhruba stejné délky. Na něj zase naváže další a další, než nám z toho vznikne pořádný příběh.)

Ráno.
Vězením se ozvala hlasitá rána bouchnutí dveří. ,,Dnes chci tu vlčici. Je na čase zjistit, zda něco umí.“ Uchechtl se, už podle hlasu, odporný člověk. Yu-Jie vystřelila do stoje a do útočné pozice. K její cele došli celkem tři lidi. Dva měli na sobě černé stejnokroje a v ruce drželi zbraň a ten třetí měl na sobě bílý plášť a na tváři mu pohrával zlomyslný úsměv. Byl slizký jako plž. Stejnokrojáci zvedl zbraň a zamířili na vlčici. Teď byla chvíle, kdy Yu-Jie nevěděla, jestli využít magii nebo ne. Nakonec ji nevyužila a jen vrčela. Muži vystřelili, dvě uspávací šipky se zabodly do Yu-Jie a ta znovu zažila pád k zemi s obrovským motáním se hlavy. Stejnokrojáci otevřeli její celu a táhli ji pryč. Yu-Jie se o chvíli později probudila na velkém kovovém stole. Unaveně zamžourala očima. Znovu jí zasáhlo ostré světlo. ,,Je vzhůru,“ pronesl kdosi. Ke stolu s Yu-Jie přistoupila žena. Yu-Jie se na ní bezmocně podívala. Žena na ní chvíli jen hleděla a psala si něco do svých desek, pak desky odložila a začala ohmatávat Yu-Jie. Yu-Jie se chtěla bránit, ale byla pevně přivázaná ke stolu, takže se mohla skoro vůbec hnout. Žena po chvíli s ohmatáváním přestala a znovu si něco zapsala do svých desek. ,,Pane Hanku, zkuste šoky.“ Obrátila se žena na nějakého může v bílém plášti, nebyl to ten slizoun. V tu chvíli došlo Yu-Jie, že to asi nebude úplně pohodlný test, než stačila udělat nějaký protest už jí tělem prolétlo několik voltů. Yu-Jie bolestně nahlas zavyla, tak že si někteří bílopláštníci zakryli uši. Yu-Jie z oči vyteklo několik slz. Magii se snažila potlačit. Cítila, že není dobré jim o její magii dát najevo. Žena znovu přistoupila k vlčici, chytla ji po krkem a její hlavu natočila tak, aby jí vlčici hleděla zpříma do očí. Yu-Jie nepřestávali téct slzy. Žena pustila hlavu Yu-Jie. ,,Znovu a znovu a znovu, dokud neprokáže nějakou známku magie.“ Řekla zlým hlasem a odešla pryč. Na místo ní přišel jiný bílopláštník. Byl to ten slizoun. Yu-Jie se zatřásla. Znovu jí tělem projela dávka několika voltů. A znovu a znovu. Přesně jak chtěla ta žena. ,,Zesilte, tohle s ní nic nedělá, copak řekne na více voltů?“ zasmál se slizoun. Yu-Jie znovu bolestně zavyla, byla to strašná bolest. Její srdce tlouklo tak rychle, jakoby mělo každou chvíli vyletět z hrudi. Yu-Jie tekly z očí slzy proudem. Slizoun se mračil. ,,Víc!“ Zařval a Yu-Jie prolítla ještě větší dávka elektrického proudu. Z vytí vlčice se stalo zběsilé lapání po vzduchu. Její tělo se třáslo a z oka jí vytekla jedna krví zalitá slza. Náhle do laboratoře přiběhla ta žena, co tu byla předtím. ,,Co jste to udělal?!“ Křičela na slizouna. ,,Vždyť umírá!“ Slizoun se jen smál, pak se na podpatku otočil a odešel. ,,Rychle! Subjekt 07386 umírá. Dávku yellowtaminu, hned!“ K vlčici přispěchal mladší muž, taktéž v bílém plášti s injekční stříkačkou se žlutou látkou a jehlou. Ihned aplikoval vlčici nažloutlou látku. Skoro okamžitě se Yu-Jie znovu normálně nadechla. Žena přišla k vlčici a opřela se o stůl, na kterém Yu-Jie ležela. Yu-Jie zvedla ublíženě zrak na ženu a pak na její visačku, na které pravděpodobně měla napsané jméno. ,,Ty jsi mi dala… Netaj své schopnosti. Už jsem tě viděla. Nechci ti ublížit. Dej najevo své schopnosti a budeš volná.“ Pravila žena. Sršela z ní faleš. Yu-Jie jí slyšela, vnímala jí, ale reagovat nemohla. Nešlo to. A kdyby to šlo, tak by už jí oddělila hlavu od těla.
Zničenou Yu-Jie doslova hodili zpátky do cely. Zem zaduněla po dopadu Yu-Jienina těla. V rohu protější cely mohla Yu-Jie znovu vidět rudé oči. Rudé oči vystoupily ze stínu cely. Lišák ve tmě měl rudé oči, ale na světle šedé jako Yu-Jie. ,,Jsi v pořádku?“ Ptal se opatrně lišák. Yu-Jie nadzvedla trochu tlapu a jemně s ní mávla, pak tlapu položila. Kdežto lišákova tlapka vyletěla vzhůru a praštila ho po čenichu. ,,Au!“ zabručel lišák. Yu-Jie se jen znaveně usmála. Po tom všem, co si právě protrpěla, se usmála. Lišák jí úsměv oplatil. ,,Tvé vytí jsme slyšeli až sem…“ plavil potichu lišák se smutným výrazem. Z vedlejší cely se ozvalo povzdechnutí. ,,Mysleli jsme, že zemřeš.“ Špitla druhá liška – Amara. ,,Skoro jsem zemřela. Píchli mi něco, po čem jsem se znovu nadechla. Pak ke mně promlouvala nějaká vědkyně. Chtěla abych projevila magii, že mě pak pustí. Nevěřím jí ani slovo.“ Sykla Yu-Jie. Bylo divné, že po tom všem může mluvit. *Zřejmě za to může ta látka.* Pomyslela si Yu-Jie. ,,Zřejmě,“ špitla Amara. Yu-Jie se zamračila a s jednoduchým ,,Cože?“ očekávala vysvětlení Amary. ,,Umím číst myšlenky,“ odpověděla, jakoby to byla normální a běžná věc. Yu-Jie se jen usmála. Kolem poledne jim donesli nějaké jídlo. Byl to hnus, ale nic jiného nedostali. ,,Zítra je úplněk. Den, kdy je magická síla ještě větší, než normálně. V tu dobu nastává náš čas útěku.“ Mluvila Amara. ,,Jak se chceš odsud dostat?“ Ptal se Arak. ,,Tak jako dřív, ale ještě líp.“ Usmála se Amara. Kolem půl desáté ráno někoho odvedou do laborky. Musím to být já. V laborce vyvolám povyk a otevřu cely. Pak nastává vaše chvíle….“ Takhle vysvětlovala svůj plán ještě nějaký čas Amara. Do večera rozebírali svůj plán, až nakonec usnuli.

Ráno v den D
První se probudil Arak. Nahlas zívnul a protáhl se. Pak si sedl pod své okno a zadíval se tím malým otvorem ven na oblohu. Byla jasně modrá. Lišák si sedl a své přední tlapky zvedl nad sebe a nad hlavou je spojil. Své šedé oči zavřel a vyslovil pár frází, kterým by ani nejlepší vědec nerozuměl a tlapky pomalu od sebe odtahoval. Mezi tlapkami svitla červená kulička. Nakonec jakoby kuličku vyhodil nad sebe. Ta v tu chvíli pukla a roztříštila se na několik červených třpytek a vstřebala se do srsti lišáka. Lišák otevřel oči a tlapky dal zpátky k tělu. Když se otočil, zjistil, že na něj se zájmem kouká vlčice. Lišák na ní koukal pohledem s jemnou nechápavostí. ,,To byla nádhera,“ pravila Yu-Jie. ,,Děkuji, ale… jaká je vlastně tvá magie?“ Odpověděl s otázkou lišák. ,,Umím zmást smysly, pohnout s předměty a dokonce se přemístit. Přemístila bych se i odtud, ale tyhle mříže má kouzla blokují. Jinak ještě umím jedno kouzlo, ale to netřeba rozebírat.“ Ušklíbla se Yu-Jie. Dnes byla plná energie. ,,Páni,“ ozvalo se z vedlejší cely, ale ne však z té cely, která byla vedle Yu-Jie. ,,Magie pomatení smyslů? S tou jsem se dlouho nesetkala. Jsem Fera, vlčí šamanka.“ Pravila vlčice, která za celou dobu věznění nikdy nepromluvila. Byla celá bílá, jen oči měla zvýrazněné linkou černé srsti. ,,Těší nás,“ promluvila Amara. Zřejmě se probudila během rozhovoru. ,,Naše jména asi víš, tak se tě ptám, jdeš s námi?“ Vlčí šamanka chvíli přemýšlela, až na konec kývla na souhlas. A byli čtyři.
Den D - 9:33
Dveře se rozrazily. Tři muži. Dva v černém stejnokroji a slizoun. Šli pro někoho úplně jiného, než měla být Amara. Když tu se vězením prohnal zelený opar. *Amara.* Pomyslela si Yu-Jie. Slizoun se naštval. Kolem cely Yu-Jie se zběsile prohnaly kroky a zastavily u Amařiny cely. Zařinčely mříže a Amara byla pryč i s třemi muži. Zelený oblak po chvíli zmizel. Yu-Jie, Fera a Arak si vyměnili pohledy. Teď stačilo jen čekat na Amaru. Po hlubším naslouchání bylo možné slyšet rozruch v laborce. ,,Slyšíte to? Teď asi zakřičela ta ženská.“ Zakřenila se Yu-Jie. Fera a Arak se na Yu-Jie ušklíbli. Najednou začala požární siréna. Po chvilce se otevřely mříže. Bylo na čase. Všichni vyběhli ze svých cel hlavním východem ven, včetně Yu-Jie. Dostali se do divných uliček. Tyto uličky neměli moc šanci poznat. Většinou je jimi vedli omráčený. ,,Kudy?“ ptal se Arak. ,,Vlevo,“ odpověděla mu Fera. Všichni tři se vydali vlevo. Fera měla pravdu, byli u laboratoře. Prosklenými výklenky bylo vidět do laboratoře, kde panoval zelený opar. ,,Amara, tam!“ Křikla Yu-Jie a rozeběhla se na ní. Na chodbách zběsile běhali lidé Yu-Jie je bez jediného mávnutí odhazovala od sebe a tak uvolňovala cestu ostatním. Najednou se Yu-Jie zastavila. Před nimi stál samozvaný vědec slizoun. Yu-Jie s úsměvem ve tváři se přiblížila k němu. ,,Jsi slizoun, co kdyby ses plazil po něčem.“ Pravila a její pohled spočinul na koštěti, co se válelo kousek od nich. Yu-Jie zvedla do vzduchu svou pravou tlapu, polštářky tlapy dala vzhůru a zadívala se přímo do očí slizkému vědci. ,,Pravá láska je něco, co by v životě měl zažít každý, ty svou lásku dáš tomu přenádhernému koštěti na zemi, hned vedle tvé pravé nohy.“ Oční duhovky slizouna se na chvíli zabarvily do růžova, pak růžová opadla a slizký vědec sebral ze země koště. ,,Má lásko, kde jsi celou dobu byla?“ Pronesl. Yu-Jie otočila svou hlavu dozadu na Araka a Feru. ,,Ten už nás otravovat nebude,“ řekla s úsměvem ve tváři. Kolem slizouna proběhli do nějaké delší chodby. ,,Víš, že to koště, bylo to nejhorší koště, které jsem kdy viděl?“ Mluvil za běhu Arak. ,,No jo, srdci neporučíš.“ Ušklíbla se znovu Yu-Jie. Náhle se dostali do velkého sálu, kde konečně našli Amaru. ,,Jdeme!“ Zavelela ihned jak je spatřila. Chvíli běželi chodbami, když se ozvala střelná rána. Všichni čtyři se okamžitě zastavili. Fera šla k zemi. ,,Fer, co je ti??“ zajímala se Yu-Jie, která se hned vrhla ke zraněné šamance. ,,Střelili mě.“ Pronesla mezi splašeným dýcháním. Yu-Jie potočila hlavu k místu odkud zřejmě střela šla. Viděla ho. Byl to jeden z mužů, který ji vždy omráčil a táhl do laboratoře. Nechtěla zabíjet, ačkoli by si to spousta lidí na tomto místě zasloužila, tak to udělat nechtěla. Znovu zvedla tlapu, tak jako u slizouna, a přiměla muže v černém stejnokroji usnout. Muž se zřítil k zemi a spal. Yu-Jie se vrátila pohledem zpět k Feře. ,,Fer, vezmu tě na záda, ano?“ Fera odpověděla jen zamručením. Yu-Jie si jí kouzly nadzvedla a položila na záda. Znovu se dali do běhu. ,,Blížíme se k východu, cítím to v kostech!“ zafuněl Arak. ,,Ou, to ne.“ Zastavila se Amara. Před vchodem stála horda lidí se zbraněmi. ,,Tati? Jdeme do toho spolu?“ Řekla Amara a Arak jí na to odpověděl jen pouhým úsměvem. Náhle z tlapek Araka vyšvihly plameny. Amara zas přiměla přírodu k tomu, aby se zrodila pod nohama lidí a kořeny stromů drželi lidem nohy. Kořeny pak však začaly stoupat výš a některé lidi roztrhali na cucky. Ostatní lidi spálil na popel Arakův oheň. Yu-Jie na to hleděla s hrůzou v očích. *Ty lišky jsou šílený!* Pomyslela si Yu-Jie. ,,Já to slyším,“ zamračila se Amara. ,,Promiň,“ odpověděla Yu-Jie s pokřiveným úsměvem. Amara se zasmála. ,,S tímhle výrazem vypadáš, jak kdybys zadržovala prdy.“ Na to se rozesmáli všichni tři. Fera spíš tiše trpěla na zádech Yu-Jie. ,,Musíme jít, Feře se přitěžuje.“ Pravil Arak a všichni vyběhli ven. Stáli na obrovské louce. Nikde nic. Jen velká obrovská laboratoř a nic víc. Popoběhli ještě kousek dál od laboratoře a Yu-Jie sundala ze zad Feru. ,,Fer, jak je ti?“ Sedli si k ní všichni tři. ,,Mít tu bylinky, tak se zaléčím, ale nemám…“ Ignorovala otázku Fera. Pak ale něco Yu-Jie trklo. ,,Můžu tě přenést k nám, máme ve smečce léčitele!“ Vypískla Yu-Jie. ,,Kromě za mě…“ Odpověděla Fera. Moc výřečná nebyla. ,,A vy? Kam půjdete?“ Zvedla hlavu Yu-Jie na lišky. Až teď si je za jasného slunečního světla mohla pořádně prohlédnout. Jejich šedá srst se na slunci leskla. Oba měli šedé oči, avšak v noci každému svítili barvou jeho magie. Arakovi červeně a Amaře zeleně. Arak měl červenou srst mezi ušima a Amara zas tmavší zelenou. Magie je zbarvila dobře. Byly to zvláštní tvorové. Zřejmě zvyklý na krutý boj. ,,Půjdeme domů, sbohem Yu-Jie An Ah-Kum, děkujeme za pomoc.“ Pravil Arak a spolu s Amarou utekli pryč. Yu-Jie se nahnula zpátky k Feře. Nakonec se jí chytla, zavřela oči a začala mumlat nějaké zaklínadlo. Ještě než se přemístili, tak ven vyšel slizký vědec objímajíc svou přítelkyni – koště. Nad tím se jen Yu-Jie ušklíbla a spolu s vlčí šamankou zmizela.

Opět výborně napsáno.
150 Vp.
- Ian

Pro představu - vzhled Araka:
https://images-wixmp-ed30a86b8c4ca887773594c2.wixmp.com/f/5093b4cb-2ecc-4a7c-8dc6-dd7cc363c010/dbzz0h9-a070382d-fd81-4735-ab06-a27b35fe968a.jpg/v1/fill/w_1024,h_1055,q_75,strp/mystic_fox_by_poliarnaya_dbzz0h9-fullview.jpg?token=eyJ0eXAiOiJKV1QiLCJhbGciOiJIUzI1NiJ9.eyJzdWIiOiJ1cm46YXBwOjdlMGQxODg5ODIyNjQzNzNhNWYwZDQxNWVhMGQyNmUwIiwiaXNzIjoidXJuOmFwcDo3ZTBkMTg4OTgyMjY0MzczYTVmMGQ0MTVlYTBkMjZlMCIsIm9iaiI6W1t7ImhlaWdodCI6Ijw9MTA1NSIsInBhdGgiOiJcL2ZcLzUwOTNiNGNiLTJlY2MtNGE3Yy04ZGM2LWRkN2NjMzYzYzAxMFwvZGJ6ejBoOS1hMDcwMzgyZC1mZDgxLTQ3MzUtYWIwNi1hMjdiMzVmZTk2OGEuanBnIiwid2lkdGgiOiI8PTEwMjQifV1dLCJhdWQiOlsidXJuOnNlcnZpY2U6aW1hZ2Uub3BlcmF0aW9ucyJdfQ.meoYOqrNGrC4X0Tz2Y8Tsm21yArLPTNkftfC0MsSqmM

Uši na špici, čenich vzhůru, oči přivřené, záda skrčené, ocas uvolněný, ale připravený. Vzadu na lesní mýtince se pase jelení stádo. Zrovna starší jeleni poučují ty mladší jeleny o tom, jak se správně bránit útoku od druhého jelena, zřejmě jim to pomůže při hledání protějšku. Ostatně nestačí jen chtít dobrou laň, musíte si jí umět i bránit. Inu je na ně vtipný pohled, především pro najezeného, ale pro nenajezeného je to pastva pro oči a hlavně pro žaludek. O tom ví své i vlčice číhající v houští na druhé straně mýtiny. Pořád si však nemohla vybrat tu pravou oběť pro svůj dnešní oběd. Nakonec přece jen si vybrala. Vlevo se zdržoval jelen, který určitě patřil mezi ty mladší, ale svou velikostí přerůstal i ty starší jeleny. Byl neohrabaný. Byl dobrým terčem. Yu-Jie se naposledy přikrčila, až nakonec vystartovala. Vyběhla ze svého úkrytu rovnou za jelením stádem. Stádo jí zpozorovalo během pár sekund. Aby ne, když dupala jak slon. Jeleni před ní klopýtali ze strany na stranu, ale vlčici zajímal pouze jeden jelen. Už už ho doháněla, když do ní napálil svým parožím jiný jelen a Yu-Jie, tak na chvíli ochromil. Tohle nečekala, měla, ale nečekala. Naštěstí to nebyl, bůh ví, jak silný jelen a tak ani bolest nebyla velká od bodnutí. Vlčice se vzpamatovala a vyběhla znovu za jeleny. Byli už od ní dál, ale ona se nevzdávala. Přidávala čím dál tím víc, až znovu jeleny dohnala. Nyní už však neběželi po mýtině, ale po lese. Jeleni se rozutíkávali do všech stran, ale ten jeden, po kterém vlčice šla, byl opravdu neohrabaný a pomalý. Málo zvedl zadní nohu při přeskoku menšího spadlého kmenu stromu, zakopl a upadl na zem. Měl to spočítané. Vlčice jelena usmrtila kouzlem a už se chystala do jezení, když se jí do kožichu zaryla střela. Vlčice jen bolestně zavískla a svalila se hned vedle jelena. Její mysl byla oblbnutá. Svět se jí motal. Nevěděla jestli sedí, leží a nebo dokonce běží. Cítila doteky v její srsti a divné hlasy. Jediné co mizerně dokázala rozeznat, byla měnící se krajina. Pomalu mizel les kolem ní, až se ocitla v divné plechové kobce. Zem pod ní drncala a ona neschopna jediného pohybu, jen ležela a čekala, co bude dál.

O 3 a půl hodiny později.
Vlčice pomalu otevřela oči, ale ihned je zase zavřela. Světlo bylo ostré a tak jen chvíli vlčice ještě ležela se zavřenými oky. Po chvilce zaslechla otevření dveří a kroky k ní. Nemohla nic udělat, stále byla paralyzovaná a něco jí říkalo, že bude ještě dlouho v tomhle stavu. O chvilku soustředění se na zvuky kolem zaslechla vlčice zřejmě něčí rozhovor:
,,To zvíře je obrovské! Co s ním hodláte dělat?“ Pravil první hlas. ,,Už jen proto, že je obrovské, paní profesorko, chceme zjistit, co je to za druh a jestli neumí něco víc, než obyčejný šedý vlk. Jak vidíte je zcela očividné, že není z našich krajů. Máme obavy, aby takových stvůr nebylo více. A domníváme se, že to bude zcela jistě nebezpečné.“ Odpověděl druhý hlas. ,,Vy se domníváte? Žertujete? Neuvěřitelné. Měli byste to, co nejdříve pustit. Dříve než to někoho tady napadne.“ Pravil znovu první hlas, ale tím rozhovor pro Yu-Jie skončil. Vlčice bolestně sykla. Do pravé přední nohy jí něco bodlo a vlčice znovu usnula hlubokým spánkem.

Další den.
,,Subjekt 07386 ještě spí?“ Pravil známý hlas. ,,Ano, paní profesorko, zřejmě byla podána vyšší dávka uspávací dávky, než byla nutná.“ Odpověděl podřízeně druhý hlas. ,,Očividně,“ odpověděl první hlas. Pak bylo slyšet jen hlasité prásknutí dveří místností se rozprostřelo hlasité ticho. Hnědobílá vlčice pomalu zvedla obě horní víčka. Tady bylo světlo jemnější, a proto bylo otevírání očí o něco snazší. Vlčice byla vyčerpaná. Dýchala prohloubeně. Očima si prohlížela, kde se zrovna nachází. Byla to ztemněná šedá kameny vystavěná místnost, při čemž čtvrtá stěna místnosti byla tvořena železnými tyčemi. *Vězení.* Problesklo Yu-Jie hlavou. Oči měla dokořán, pomalu zvedla hlavu, pak se pokoušela zvednout celá, ale marně. Byla příliš vyčerpaná. ,,Měla bys odpočívat,“ pravil hlas z protější cely. Yu-Jie namířila svůj zrak do protější cely. V rohu ve stínu se krčilo malé stvoření. Nešlo přesně poznat, co za zvíře to je, jen dvě červený kukadla hleděla na vyčerpanou Yu-Jie. ,,K-Kdo jsi?“ vykoktala ze sebe Yu-Jie. Náhle se ozvalo jen povzdechnutí. ,,Jsem Arak, magická liška a ty?“ Představilo se ono stvoření a vystoupilo ze stínu. Yu-Jie nemohla uvěřit svým očím. Oproti ní bylo sice stvoření malé, ale na lišku to bylo velké jako běžný vlk. Srst mělo šedou, ale ne celou. Mezi ušima mělo červenou až rudou srst, ze které vystupovaly dva tenké rovné rohy. Na kořenu ocasu, měla liška též červenou barvu. V pravém uchu měla malou zlatou prstencovou náušnici a nad každým okem černý kruh. Byla to nádherná liška. Už podle vzhledu nepochybovala Yu-Jie o magickém původu lišky, tedy spíše lišáka. ,,Já jsem Yu-Jie An Ah-Kum, Hromová vlčice z Fenrisu, též sem magické stvoření.“ Usmála se Yu-Jie, hned na to jí však úsměv ze tváře zmizel. ,,Kde to jsme?“ Lišák si znovu povzdechl. ,,Co jsem zjistil během dvou let, co už tu jsem, tak jsme v zakázané výzkumné stanici daleko od lidské civilizace a ještě dál od našich domovů.“ Lišák sklopil hlavu, otočil se a zalezl zpátky do rohu své cely. *On už tu je dva roky?* Pomyslela si Yu-Jie. Bylo jí ho líto a bála se, co přijde dál. Další hodinu jen vlčice tiše ležela a koukala do prázdna. Zřejmě to bude její jediná zábava. Bála se si hrát i s vlastní magií, aby náhodou neprozradila před těmi výzkumníky svou podstatu. Náhle se rozrazily dveře chodby a k celám se blížily kroky. Vedle Yu-Jieniny cely zařinčely železné tyče a poté následovalo zadunění čehosi o zem. Něco nebo někdo padl k zemi. Pak znovu zařinčely tyče a předchozí kroky se vzdálily od cel a následovalo je třísknutí dveří. Lišák z protější cely vyběhl ke mřížím a hleděl do cely, která byla vedle Yu-Jie. ,,Amaro, Amaro!“ Volal lišák, ale v protější cele bylo ticho. Yu-Jie do vedlejší cely neviděla a tak jen s vyděšeným výrazem hleděla na lišáka před ní. Neptala se na nic. Lišák po chvilce jen ulehl ke mřížím a s bolestným pohledem hleděl na celu vedle Yu-Jie.
Den se chýlil k večeru a to poznala vlčice jen díky stínu, který vrhalo malé okno ve zdi. ,,Amara,“ rozeznělo se vězením. Lišák mluvil. Yu-Jie se otočila s tázavým pohledem na lišáka. ,,To je moje dcera, leží vedle tebe v cele.“ Povzdechl a ke konci věty ubíral na hlase. V očích se mu lesklo. ,,To mě moc mrzí,“ odpověděla posmutněle Yu-Jie, chtěla říct víc, ale lišák znovu promluvil: ,,Já mám hlavní ohnivou magii, ona zemní magii. Má jí po matce.“ Při vzpomínce na matku Amary se lehce usmál, ale hned zase zesmutnil. ,,Amara se sem dostala společně se mnou před dvěma lety. Avšak po půl roce se nám povedlo dostat se z cel. Utíkali jsme, ale jen ona utekla úplně. Mě chytili a za trest dva dny mučili.“ Yu-Jie běhal mráz po zádech. Z očí jí vyhrkly slzy. Bylo jí jich líto. Soucítila s lišákem Arakem. Než však stačil lišák zareagovat na slzy Yu-Jie ozvalo se celami hlasitě nadechnutí. Amara se probudila. ,,Amaro! Klid, dýchej, jsem tu s tebou!“ Okamžitě reagoval lišák na druhou lišku. Liška byla vyděšená a ze strachu svou magií přiměla přírodu, aby její celu obrostl mech. ,,Tati?“ Ozval se tenounký roztřesený hlásek lišky. ,,Ano, jsem to já. Co tu děláš?? Jak to že jsi tady?!“ Narovnal se lišák a hleděl přísným pohledem na svou dceru. ,,Přišla jsem tě zachránit,“ pravila již sebevědomě liška. Liška vytřeštil nevěřícně oči. ,,Cože?“ Nevěřil svým uším. ,,Ty si se snad zbláznila!“ To se neptal, to konstatoval. Liška nic neodpovídala, ani by nestihla odpovědět. Světla, která osvětlovala místnost, zhasnula. Začínala noc. Všichni jen tiše povzdechli a šli spát. Yu-Jie se zavrtala do slámy, kterou měla nasypanou v rohu cely, tak jako všichni, a usnula. (Zapomněla bych se zmínit, ve vězení nebyli jen tihle tři. Bylo jich tam víc, ale ostatní nekomunikovali.)

Suprově napsáno. Nevím, jestli se to sem úplně hodí, ale jeden z nejlepších tvých příběhů.
150 Vp.
- Ian

žkouška