Území pokryl nepříjemný chlad. Bloudil mezi stromy, keři a zarýval se do morků kostí každé živé bytosti, která se jen o hranici území opřela. Někdo by řekl, že to byl běžný studený vánek, ale ne, nebyl. O tom své věděla i smečka, které dané zemí patřilo. V tu dobu se vlci probouzeli, tedy až na jednu vlčici, ta už vzhůru byla. ,,Yu-Jie,“ našeptával onen vánek. Ve vlčici se střídali pocity. Byla už dávno vzhůru a shlížela ze skalní cesty, která vedla do úkrytu, dolů. Cítila, že cizí smečka je blízko. Až smečka překročí neviditelnou hranici území, bude si vlčice téměř jistá svou možnou smrtí. O chvilku bylo slyšet občasné zívnutí probouzejících se vlků v jeskyni. Občas byli slyšet i narážky na vstávání a to především od Kage. Za jiné situace by se tomu Yu-Jie smála, ale dnes byla ráda, že se vůbec drží na nohou. Slábla a narůstající napětí jí moc nepomáhalo. Náhle zbystřila černý záblesk na obloze. Zvedla čenich k onu záblesku a málem by přehlédla lehké mávnutí křídla, které jí naznačovalo, ať jde za ním. Dřív než stačili probouzející se vlci zbystřit hnědo-bílou vlčici, tak byla pryč. Černé brkoví mířilo k malému ostrůvku uprostřed půlměsíčního jezera, kde nakonec kleslo k zemi. ,,Row, víš, že tam se nedostanu. Magie vody se mi vzdálila, už jí neovládám.“ Pravila vlčice, když černý vlk s křídly dosedl na malý ostrov. Vlkovi to bylo ale očividně úplně u zadku. Jen nahnul hlavu na stranu jako malé štěně a čekal na to, co zas Yu-Jie vyvede. Ta se však jen zamračila a pouhým mávnutím nechala rozestoupit se vodu, což umožnilo projít Yu-Jie bez problému přes jezero k ostrovu. Čím víc se vlčice blížila k ostrovu, tím lépe viděla narůstající úšklebek na tváři černého vlka. Vlčice si odfrkla, jakmile usedla vedle vlka. ,,Co jsi mi chtěl?“ Naléhala vlčice. Dnes neměla náladu na tajemství, tak moc se obávala boje, že ji dobrá nálada raději hned ráno obešla obloukem. A i když už se zdálo, že už to víc nejde, tak vlk ještě víc prohloubil svůj úšklebek. Něco měl sakra za lubem. Yu-Jie se znovu zamračila. Žluté oči vlka ji znervózňovaly. Vlk natáhl tlapu před sebe, dlaní vzhůru. Z tlapy mu vylítl malý plamínek, který se nadále, jako to nejlehčí peříčko, vznášel. Vlk otočil hlavu na vlčici a konečně promluvil. ,,Co vidíš?“ Ptal se. ,,Oheň,“ odpověděla téměř okamžitě vlčice. ,,Špatně, co vidíš?“ Zeptal se znovu vlk. Vlčice zkrabatěla čelo. Co měl vlk za problém? ,,Oheň ,“ odsekla už mírně podrážděně vlčice. Vlkovi na chvíli zmizel úsměv z tváře, snad asi přemýšlel. Úsměv se mu ale zakrátko znovu objevil. ,,Ne, nevidíš oheň, vidíš iluzi. Pravý oheň čiší z lůna planety, tak jako všechna magie. My jí jen přeměníme v to, co umíme. Umíš to Yu-Jie?“ S těmito slovy pohladil tlapou vlk vlčici po hlavě a odletěl. Doslova nechápající vykolejená vlčice zůstala němě stát a zírat do dáli, dokud jí z obzoru na nebi vlk nezmizel úplně.
Ještě několik minut takto bez hnutí seděla vlčice na malém ostrově. V hlavě měla zmatek. Co to mělo znamenat? Ptala se vlčice sama sebe pořád dokola. Z přemýšlení jí vytrhlo až náhle vytí, které bylo hned několikrát zopakováno dalším vytím. V tu ránu Yu-Jie pocítila to, čeho se tolik obávala. Hranice území byla překročena temnými silami. Vlčice se třásla jako osika. Rychle se rozeběhla z ostrova, při čemž znovu nechala vodu odstoupit pomocí telekinetické magie. Rychle se hnala přes celé území. Náhle se však zastavila. Vytí přestalo a vlčice nevěděla, kde se boj odehrává. Příroda ztichla. Yu-Jie se zmateně rozhlížela po okolí. Do tlap se jí zarývali bodláky, které zrovna díky několikadennímu slunci vykoukli zpod podzemí. Vlčice se bála o své přátelé, tak strašně moc se bála. Rozhlížela se. Snažila se vycítit alespoň jednu molekulu pachu nějakého z členů smečky, ale ono nic… Vlčice propadala strachu a rozeběhla se do neznáma. Běžela skrze různá křoviska, jestli do teď neměla poškrábané tělo, tak nyní od větví určitě měla. Z očí jí tekly slzy a dech docházel, když je najednou uslyšela. Řinčení ostří o sebe. Bolestné vytí a občasné zvuky, které patřily různým kouzlům. Yu-Jie stála na kraji Začarovaného lesa. Před ní se rozprostírala louka, které doposud smečka nedala jméno. Viděla jak proti sobě bojuje smečka, do které patří, proti nějaké cizí smečce, u které bylo hned na první pohled vidět, že blesky jsou jejich krev. Yu-Jie byla zmatená. Nejenže právě její rodina bojuje proti smečce, se kterou se vůbec utkat neměli, ale vůbec jí nepotřebovali. Všichni ladně vykrývali útoky nepřátel a nazpět jim posílali bolestivá kouzla anebo ostří do zad. Když se vlčice vzpamatovala z dosavadního šoku, rozeběhla se do srdce boje. Nikdo na ní neútočil, nikdo ani nemohl, nebyl kdo, by na ní útočil. Smečka červeného měsíce vyhrála. Vlci a vlčice se radovali a Yu-Jie i přes své smíšené pocity s nimi. Když chtěla běžet s nimi oslavovat, uvědomila si, že se jí ani nikdo neptal, kde byla, jestli je v pořádku. Proč má v očích slzy. Nic, ani jedna nicotná otázka. Smečka se od ní vzdalovala a jen ona sama zůstala stát ve středu mrtvých vlčích těl. Row by nenechal jen tak se tu povalovat těla, byť to byla cizí těla. Kord, když by ho Terka za to hnala. Něco jí na tom všem nesedělo. Strach a třas vlčici opouštěl. Vlčice zamrkala. Najednou nestála uprostřed válečného pole. Stála na rozkvetlé Léčivé louce. Situace začínala být čím dál víc divná. ,,Yu?“ Ozýval se hlas odněkud. ,,Yu?“ Zesiloval, jak se blížil. Vlčice se otáčela do všech světových stran, ale za boha nikoho neviděla. ,,Yu-Jie,“ zašeptalo jí cosi přímo u ucha, až vlčice leknutím odskočila stranou. ,,Kdo je to?“ Ptala se odvážně vlčice. Hlas se však jen zasmál. Byl to hrubý hlas, plný nenávisti a bolesti.

,,Yu-Jie, cos to udělala?!“ Zlobila se starší bílá okřídlená vlčice na menší hnědobílou vlčici, která se skláněla nad hnědou vlčící, které z hnědých křídel na zádech tekla krev. ,,Já – já nechtěla. Ona – ona Bakk…“ koktala malá hnědobílá vlčice. ,,Bakk?!“ Zaburácel hnědý okřídlený vlk na malou vlčici. ,,Tak Bakk si sama zlomila křídla?!“ Zuřil dál velký hnědý okřídlený vlk. Bílá vlčice s křídly brečela, avšak přesto kolem křídel nebohého vlčete přikládala listy s léčivou mastí. Malá hnědobílá vlčice propukala v ještě silnější bolestivější pláč. ,,Bakk…“ Šeptla. ,,Kliď se mi z očí An Ah-Kum! Ty už nejsi má dcera. Za svůj čin budeš tvrdě pykat!“ Zařval velký hnědý vlk s křídly a malou vlčici vyhnal. Malá hnědobílá vlčice se rozeběhla, utíkala pryč od dvojice slzící nad malou hnědou okřídlenou vlčicí, která upadala do bezvědomí. Naposledy se malá hnědobílá vlčice otočila za svou, nyní už bývalou, rodinou. Doufala, že si svá slova její otec rozmyslí, ale jeho zlý pohled mluvil za vše. A tak se stala sirotkem.

Hnědobílá vlčice procitla. Na tvářích se jí leskly slzy. Nyní už měla jasno. Před ní na se na louce tyčila postava, kterou moc dobře znala. Byla to ona sama, ale s daleko zlomyslnějším úsměvem. ,,Ty,“ procedila skrze zaťaté zuby Yu-Jie. Úšklebek jejího zlého dvojčete se prohloubil. ,,Já, k vaším službám, výsosti. Slečna Yu-Jie An… jak že se to sakra jmenuješ? To ti tvé jméno nepřijde divné? Snobské? Hloupé? Taková Nula by ti sedla líp.“ Pravou Yu-Jie tohle opravdu nerozčílilo. Ba naopak. Vlčice si sedla a začala si čistit srst na tlapě. ,,Co jako děláš?“ Ptala se nepravá Yu-Jie. ,,Myji si srst, nechceš to taky zkusit? Vypadáš, jako kdyby tě zrovna přežvýkával půl hodiny Ian a pak tě vyplivnul rovnou do hnoje.“ Nepravá hnědobílá vlčice se rozčílila. ,,Co prosím?!“ ,,Chceš to snad zopakovat?“ Odvětila hned pravá Yu-Jie. Nepravá Yu-Jie chtěla na vlčici zaútočit, ale zarazila se, náhle se jí na tvář vrátil zas ten podlý zlý úšklebek. Natáhla levou tlapu před sebe a zamumlala pár nesmyslných slov. Náhle se svět kolem pravé Yu-Jie změnil. Vznášela se ve vesmíru. ,,Co to?“ Uniklo nechtěně z tlamy pravé Yu-Jie. ,,Vítej na místě, kde čas nehraje roli, Yu-Jie An Ah-Kum.“ ,,Ááá, ty už sis vzpomněla na mé jméno.“ Zasmála se pravá hnědobílá vlčice. ,,Však on tě ten smích sejde. Li – vertigo.“ Nepravá Yu-Jie se změnila na vlčího démona. ,,Pán vybral mě, abych tě zničila.“ ,,Tak to se pán moc s výběrem nenadřel.“ Zakoulela očima Yu-Jie. ,,Jak to myslíš?“ podivila se démonka. ,,Kdyby byl chytrý, vybíral by déle a lépe. Tebe by pak nevybral.“ Yu-Jie se vítězně usmívala. ,,Za to zaplatíš,“ zuřila znovu démonka a začala mumlat nesrozumitelná slova. Yu-Jie jen chvíli nečině stála a hleděla na démonku, když se její tělo náhle změnilo v jednu velkou křeč. ,,Dnes tě zabiju Yu-Jie.“ Skláněla se démonka k vlčici v křeči. ,,Dnes zemřeš a když se podívám na tvé přátele, tak jim byl naordinován stejný osud.“ Hnědobílá vlčice brečela. Křeč byla strašně bolestivá. Pomalu, ale jistě jí ono kouzlo lámalo každičkou kost v těle. Co teď? Opravdu zemřu? Kmitaly v hlavě Yu-Jie myšlenky. Zemřít opravdu nechtěla, ale co dělat nevěděla. A pak to přišlo úplně samo… ,,Horrendum,“ špitla Yu-Jie a svůj bolestivý pohled vtiskla d démoní tváře. Náhle červené oči démonky zúžily, jakoby čekaly na povel. Křeče zmizeli, zmizel i vesmírný prostor a Yu-Jie si mohla oddechnout. ,,Ne, dnes rozhodně nehodlám zemřít. Dnes ještě ne!“ Vykřikla Yu-Jie. Sama nevěděla, kde najednou našla v sobě tolik sil. Postavila se na všechny čtyři před démonku a zahleděla se do jejích krvavých očí. Hnědobílá vlčice chtěla něco démonce přikázat, jelikož byla pod kouzlem pomatení smyslů, tak by pro ni udělala první poslední, ale kouzlo mělo určitý limit, který se dost odvíjel od síly toho, kdo kouzlo vyvolal. Démonka přestala zužovat oči a hned po probuzení z transu zavrčela. ,,Ty malá mrcho!“ Křikla po Yu-Jie. ,,Malá?“ Nedokázala si odpustit poznámku Yu-Jie. Démonka začala neskutečně zuřit. U tlap se jí začal tvořit kouř. ,,Uvidíme, jak si poradíš s tímhle.“ Ušklíbla se démonka a všechen kouř poslala na vlčici. Kouř na kůži pálel jako kyselina. Vlčice zplna hrdla vyla. V hlavě se jí zas a znova hemžily myšlenky, které však přerušovala ukrutná bolest. Přes mžitky viděla, že démonka zmizela. Nohy se Yu-Jie klepaly. Na jazyku ji však stanulo slovo, bylo to kouzlo. ,,Pyropalt,“ jediné obranné kouzlo, které Yu-Jie uměla. Kolem Yu-Jie se utvořil ohnivý plášť. Kouř jakoby se spálil a zajíkl se. Náhle se kouř nahromadil na jednom místě a z kouře vyšla démonka. ,,An Ah-Kum!!“ Démonka se zapřela o své zadní nohy a z předních začala metat všemožné magické koule. Jedová, ohnivá, kouřová, dokonce jedna vypadala jako krev. Yu-Jie se jen tak tak stihla schovat za silný kmen spadlého stromu. Ani si ho předtím nevšimla. Salba koulí nekončila a Yu-Jie musela něco podniknout. Rozhlížela se, a když spatřila hromádku kamenů, neváhala a poslala ji ze strany na démonku. Démonka si kamenů všimla a ladným pohybem se kamenům vyhnula. ,,Chabý pokus vlčice.“ Zasmála se démonka, ale odpovědí jí byl jen smích, který se ozýval zpoza jejích zad. Démonka se hbitě otočila, stála před ní hnědobílá vlčice. Byla i nebyla to Yu-Jie. Nad zvednutou tlapou Yu-Jie se vznášela vodní koule, kterou prosvítalo mírné bílé světlo. ,,Dříve jsem měla větší sílu a ovládala jsem dvě školy magie. Školu bílé magie a školu magie živlů jsem měla v malíčku.“ Usmívala se Yu-Jie a pohledem skenovala vodní kouli. Démonka poslušně poslouchala. ,,Dnes jsem jen vlčice, která přišla o své schopnosti, což mi dalo ale možnost nabýt nové schopnosti. Taková metamorfóza je opravdu super. Vlčice převtělená do svého dřívějšího já, husté, že?“ Ušklíbla se Yu-Jie. Démonka hlasitě polkla. Nevěděla co dělat. Před ní se nyní tyčila opravdu silná vlčice, o které nevěděla, že existuje. Rychle začala znovu metat magické koule po hnědobílé vlčici. ,,Protego!“ křikla Yu-Jie a kolem ní se vytvořila skoro průhledná aura, která vlčici chránila před všemi kouzly. ,,Flora,“ řekla už klidnějším hlasem Yu-Jie a kolem démonky se obtočili rostliny. Démonka vrčela, nemohla se ani hnout. ,,Spiritaga,“ zašeptala nakonec hnědobílá vlčice a padla k zemi. Ochranná aura padla s ní, avšak démonka byla pohlcena mystickými silami a odvlečena tam, kam patří. Na takzvaný Konec světa. Vlčice vyřízeně oddychovala, bylo po všem…
Yu-Jie není vrah a i přesto, že vlčí démonka neudělala ve svém životě nic dobrého, hnědobílá vlčice se nad ní slitovala a myslí nutila duchy, aby vzali duši démonky a dali jí volnost.

Už pár dní všetci chodia ako bez duše a nikto mi nechce povedať prečo. Dokonca aj Row ktorý sa snažil tváriť že je v poriadku, bol aký si divný. Niečo zlé bolo cítiť vo vzduchu a vedela som že teraz budem na rade ja. Nie je možné aby ma to obišlo a ja som tak zostala jako jediná ktorá prežije. Pomaly prídem pred Noru a priblížim sa k Row s tichou otázkou.„Row? Ja..“ skor než dopoviem, moj alfa sa na mňa prísne pozrie a ja rýchlo zakročím do zadu. Nestalo by sa mi že sa Row na mňa alebo na niekoho takto pozrel. V jeho očiach bolo niečo veľmi zvláštne až na toľko,že som vedela že ak poviem ešte jedno slovo, Row mi je schopný vraziť. Nahlas som prehltla a Ian ktorý sa ku nám pomaly blížil nesúhlasne zavrte hlavou na Row. Ten ho ale ignoroval a svoju pozornost upriamil len na mňa.Vzbudzoval strach a aj keď viem že by mi nikdy úmyselne neublížil, urobila som ešte jeden nepatrný krok dozadu. Bála som sa ho a nebola som si istá,či by som proti nemu bola schopná bojovať. Predsa len je to moj alfa a vlk ktorý pri mne stál aj v tých najhorších časoch. Row pohľad zrazu zmäkne akoby si uvedomil kto som, ale to už ma moje telo odmietalo poslúchať a ďalej cúvam, až pokým sa nerozbehnem do temného lesa. Počas cesty stretnem nejedného vlka a vlčicu.Ledva sa vyhnem Kageovi ktorý tiež kráča ako bez duše a má namierené na liečivú lúku. Moje nohy šprintovali ako o život a vôbec som nevnímala že za mnou Row niečo kričí. Vyskočím aby som sa vyhla veľkému kmeňu a so slzami v očiach utekám preč od svorky. Nad hlavou začujem šum krídel a je mi jasné že za mnou letí Row a Yu-jie do ktorej som vrazila počas behu. Nahnevane prsknem a rozbehnem sa ešte rýchlejšie. Nemôžem dovoliť aby ma takto videli, predsa len, teraz musí byť s dobrou náladou, aby sme ako svorka neupadli. Keď konečne prekročím hranice Temného lesa, zhlboka si vydýchnem a spomalým svoj beh. Je jasné že teraz mi Row nechá chvíľu pre seba, pretože les mu nedovolí aby ma našiel. Okolo mňa sa zrazu zodvyhne hustá hmla a tak mi nezostáva nič iné, ako si podpáliť kožuch aby som videla na cestu. Jemné plamene ožarujú les okolo mňa a jas a vyberiem do stredu lesa. Před očami mám stále Row pohľad plný chladu a smrti. Otrasiem sa a moje myšlienky sa vyberú inou stranou. Pred očami zrazu uvidím Luna a jemne sa pousmejem na jeho ilúziu. Jeho parohy a natočená tvár mojim smerom otvorí staré rany a preto rýchlo zažmurkám aby som líca nemala zmáčané viac ako do teraz. Moje telo sa zrazu napne, keď pred sebou uvidím svoj odraz. „Nie je to vtipné… prestaň!“ poviem lesu a zastavím sa keď sa môj odraz začne približovať. „Ty ma nechceš? Ja že si ma zavolala s tým aby som ťa pomstila“ povie moje vlčie ja, ktoré sa hrdo nesie cez les. Hmla okolo nej sa rozostupuje a tak je vidieť ako jej laby ladne dopadajú na zem. Hravo pohodí hlavou a zabodne do mňa svoj ľadový pohľad. Ofina ktorú máme na vlas rovnakú, jej padne do očí a teraz vyzerá presne ako ja. „Prepáčte ale nikoho som nevolala… žiadna pomsta,prečo by mala?“ Poviem milo ale obozretne a cítim ako sa moja myseľ pomaly vyjasňuje a upriamuje sa len na ňu. „Ale zlatko..čo tak zhurta… ja som ty.. ty si ja.. či si nepamatáš ako sme spolu zabili toho vlka čo nás stále otravoval? Veď preto si ma zavolala.. chceš mať pokoj..“ spýta sa ma moja napodobenina presladeným hlasom. Znechutene si ju prezriem a vystrčím zuby. „Neviem o čom to hovoříš! Nikdy som s tebou nikoho nezabila a prestaň!“ poviem hneď ako sa vo mne pohne svedomie. Nechápavo skryvím tvár pretože na moje plecia padne ťažký pocit viny. Nie je možné aby som niekoho zabila a nevedela o tom. No nie? „ Och .. si hlúpejšia ako minule.. nepamatáš si azda na vlka ktorý vyzeral akoby mu niekto pomaloval kožuch? Krídla? Parohy?“ spýta sa a keď sa zhrozene pozriem do predu, vlčica súhlasne prikívne. „Ako vidím tak ho poznáš..alebo skor poznala…však? Ak sa nemýlim.. jeho krv bola veľmi lahodná… pamatáš si na tú chuť? Ako jarný med ktorý si mu chvíľu pred tým priniesla.“ Povie sladko vlčica a na jej papuly sa zrazu objaví pramienok červenej krvi. Vlčica sa na mňa zazubí a jazykom si ju zlíže ,ale predsa len pár kvapiek padne na zem. „Nič také som neurobila..nikdy by som mu neublížila… ani jemu a ani nikomu inému… " poviem odhodlane a vystriem sa v celej svojej výške, aby som vlčici dokázala že mám pravdu ja. „Pokoj cica… ak sa nemýlim.. aj on tam bol.. spolu s nami.. videl nás a dokonca ho aj podržal keď sme mu prehryzli hrdlo… "povie sladko tá umelá barbína a ja sa len zmohnem na otázku:“Kto?“ Z poza nej vyjde zrazu Row a ja prekvapene zalapem po dychu. „Row? Ty… neurobila som to…prisahám..“ Poviem mu roztrasene, pretože som si do teraz myslela že si zo mňa vlčica len uťahuje. „Ahoj maličká… azda si čakala že je to vtip? Nie..nie…“ povie a zasmeje sa. Moje vnútro sa zrazu zasekne a ja len začnem krútiť hlavou. Nemože byť pravda to čo hovoria. Row by mi nikdy nedovolil niečo také urobiť a pritom sa len pozeral. „Nikdy by si to nedovolil…a ja by som to neurobila… nie po tom čo mi bol..“ poviem roztrasene a ustúpim o krok do zadu. Row sa len zasmeje a povie: „Počuješ ho? Teraz..počuješ ako prosí aby si prestala? Presne ako v tedy.. ale ty si nepoľavila.. počúvaj..aj teraz prosí..“ spýta sa z úsmevom psychopata a lesom sa ozve krik. Všade okolo nás je počuť bolestivý výkrik a prosenie aby som prestala. Besno začnem vrtieť hlavou z boka na bok a nahlas vzliknem. Moje telo sa trasie od strachu, lebo ak som to naozaj urobila, nezaslúžim si naďalej žiť. A to že to Row vedel a nepovedal mi to, je ešte horšie. Ak som toho bola schopná raz, bola by som toho schopná aj viackrát. "Nie!" kričím a labkou si snažím zakryť uši by som to nepočula. Jeho hlas ale aj nepriek labke počujem veľmi zreteľne a čím ďalej tým viac sa mi jeho krik zabodáva do srdca ako dýky. „Počúvaj… Teraz počúvaj..“ povie moje druhé ja a lesom sa ozve posledný výkrik mojho mena. Viem že to znamená, že Luno práve zomrel a že to boli moje zuby ktoré jeho život ukončili. Z očí mi vypadnú slzy a hlasný vzlyk naruší zrazu ticho tohoto miesta. „ A teraz sa to dozvedia aj ostatný…“ povie Row a moja napodobenina. Keď sa k sebe postavia,moje telo sa trasie od strachu.. Nie že by to povedali, ale od strachu že som to naozaj urobila. Pohľadom švyhnem k tým dvom a všimnem si že Row nie je tak vysoký ako dnes ráno. Prekvapene zamrkám a poviem: „Nestalo sa to.. milovala som ho a nikdy by som niečo také neurobila…ak aj áno, radšej by som sa zabila jako by som s týym pocitom mala žiť! “ Pozriem sa na Row a keď sa pozriem lepšie, všimnem si,že sa jeho krídla trblietajú, čo inokedy nerobia. V mysli pošlem ospravedlnenie Lunovi a Row a s hlasným výkrikom z mojho tela vyšľahnú blesky. Nahnevane sa vrhnem na vlčicu oproti mne ktorá už nemá na tvári ten sladký úsmev z kterého mi bolo zle, ale jej telo sa zmení na čierny dym. Vrhnem sa na ňu a bleskami ju uvezním pod stromami. Skor než by sa stihla vymotať z mojej pasce v letím do nej a moj oheň ju rozmetá na kúsky. Zrazu všade zostane ticho a v lese som úplne sama. Jediná pamiatka po mojej podobe je spálený kúsok zeme a spomienka. Dokonca aj Row sa stratil a mne nič iné nezostalo, než sa vysilene zvaliť na zem. Moje posledné myšlienky boli či som to naozaj urobila. Po pár hodinách, keď už slnko zapadlo, unavene sa vrátim do nory. Predstúpim unavene pred Row a ospravedlním sa mu za to ako som sa chovala. Skôr ale než stihnem od neho odísť, zdvihne mi hlavu labkou a zavrtí hlavou s tým,že to čom som videla sa nestalo a ani nestane. Pošlem mu úsmev v ďaky a zložím sa unavene vedľa ostatných.

Okřídlená vlčice se zrovna potulovala kolem vody, aby mohla zkusit ulovit i rybu. Ne, že by jí králíci, či srnky byli málo, ale chtěla vyzkoušet i tuto variantu. Pomalu našlápla do vody a vyčkávala okamžiku, kdy bude moct zkusit ulovit svoji rybku. Rychle ponořila čumák do vody, aby ulovila rybku, ale nepodařilo se. Zkusila to tedy znovu, dokud nezaslechla chychot. Zvedla hlavu tím směrem a všimla si, že u břehu řeky leží bílá vlčice a upíra na ní její červené oči.
„Tady tu rybu nikdy pořádně nechytíš. Chce to lepší místo" poví, pro Suisen, neznámá vlčice hlasem, který někoho Suisen připomínal. „A ty snad víš, kde?" zeptala se s lehkým úsměvem, přesto tázavý tónem. Červenooká vlčice jen přikývla a zvedla se. „Pojď" řekla pouze a vydala se směrem k jezeru. Suisen neváhala a vydala se hned za ní. Vlčice jí přišla jako klidná a mírumilovná, jen co jí nehrálo bylo, že se spíše podobala lišce a měla tři ocasy táhnoucí za sebou. Jakoby neměla života do nich.
Obě vlčice došli ke břehu velkého jezera, kde se červeno oká zastavila. „Tady to půjde mnohem lépe," pověděla s protáhlým úsměvem a obrátila své rozpité oči na okřídlenou. Okřídlená kývla a poděkovala, načež se vydala do vody. Chvíli přemýšlela, jak by to tady mohlo jít lépe, ale když už se otočila na vlčici, překvapilo jí, že červenooká vlčice se rozeběhla proti ní. Na okamžik si všimla, jak se z bílé srsti stává šedá a na to jí obláček kouře silně hodil do hlubší části vody. Okřídlená vlčice se tak celá ponořila pod vodu a najednou nemohla nahmatat půdu pod nohama. Jakoby byla v mnohém hlubší části, než měla. Její mysl jí radila, ať se dostane nad hladinu, ale její tělo jí táhlo do hlubin vody. A Suisen začala panikařit. Její vzduch nebyl dostatečný a ona nic okolo sebe neviděla. Jediné, co byla schopná dělat, bylo kopat nohama a doufat, že se dostane nad hladinu. Stále různě kopala tlapkami a snažila se udržet zadržený dech. Jenže s jejím nárůstem paniky to moc nezabíralo. Její mysl měla jasno. Dostat se z vody, ale její tělo ne a ne se pohnout nahoru, nýbrž dolů. Její výdrž pomalu klesala a sama to začala vzdávat. Nevěděla už jak by mohla se více pohnout nebo něco udělat. A samotná její magie nepomáhala. Její křídla jí přišla těžká a vše okolo bylo tmavé jako noc. A v tu chvíli jí v mysli něco trklo. Ten malý hlásek, který se ukrýval někde v její hlavě a napovídal jí, že to není skutečné. Že je to jen přelud. Jen vlk, co jí drží v objetí a jeho špatné triky. Najednou jí i její vlastní křídla nepřišla těžká. Byla lehčí a sama začínala mít pocit, že tu něco nesedí. Proti se uklidnila a s co největší silou svá křídla roztáhla.
Voda kolem se rozvířila a najednou začala mizet tma, díky které okřídlená neviděla. Hned na to konečně ucítila zem pod tlapkami a okamžitě se odrazila od ní. Ve skutečnosti nebyla tak hluboko. Kdyby si teď stoupla, tak by jí hlava vykukovala z vody. Rychle se dostala ke břehu a podívala se na stvoření před sebou. Vypadalo to jako vlk, ale zároveň jako šedá mlhovina, co před ní stála.
„Pěkná trefa, krasotinko," ozvalo se z červenookého vlka. „Co seš ty zač?" zeptala se celkem nepříjemně vlčice na břehu a přemístila se do bojové pózy.
„To je těžká otázka," pověděl vlk s širokým úsměvem a jeho srst začala nabírat zase bílé barvy a trochu menšího vzrůstu. Za bílím uchem se i objevil Narcis a okřídlené přišla podoba povědomá. „Jsem někdo, kdo už je dávno mrtvý?“ vlk změnil znovu svojí podobu do té, kterou předtím Suisen nalákal k vodě. „Nebo jsem něco, co chceš zapomenout?"
Suisen vůbec nechápala, co tím chtěl vlk říct, ale ať už to bylo, co bylo, došlo jí, že musí vidět do její hlavy, jelikož ta podoba, kterou na sobě měl teď, znala moc dobře. Vlkčice se zašklebila. „Sui, řekni mi. Proč si na něco chtěla zapomenout?" optá se vlk a vlčice stále nechápe. Jestli na něco chtěla zapomenout, tak to muselo být něco tragického, no ne? Sama stále nepřicházela na odpovědět, ale vlk se očividně snažil přijít na něco, co by mohlo vlčici poslat znovu na dno.
„Dobrá, vypadá to, že si nepamatuješ. Tak ti s radostí pomůžu," promluví naposledy, než se začne znovu měnit na skoro stejnou vlčici, jen dva ocasy chybí a tentokrát přibyli větší uši a mnohem delší srst. Suisen ale přišlo znepokojující, že v hlavě jí začalo něco říkat, že tuhle podobu nechce vidět a provinilost jí prošla tělem. Vlčice před ní se usmála. „Dítě moje, proč si mi to udělala? Proč si na to zapomněla?" promluvila podoba a její hlas se v polovině začal měnit do hlubšího. Okřídlené se začalo třepat celé tělo a jak provinilost tak i strach jí začal proudit tělem. Její oči se začali sklenit a její dech tajit.
Červenooká vlčice s širokým úsměvem naposledy promluvila něco, co Suisen nechtěla slyšet a sama podoba se začala roztékat. A Suisen si vzpomněla.
„N-ne. Promiň. Promiň. Já to nechtěla udělat," začne Suisen po tom, co si uvědomí, kdo je podoba a její oči se začnou plnit slzami. „Promiň mi.. já... Nechtěla," řekla znovu a ani se nehla. Jen se třesoucí dívala na podobu, která se postupně roztékala.
Když už se celá roztekla, okřídlená se jen dívala na místo, kde předtím stála podoba. Její oči se stále sklenili, ale slzy už jí netekli. Její tělo se pomalu začalo uklidňovat, ale stále cítila tlak v hrudi. Prudce se nadechla a vydechla. Ať už to bylo opravdu skutečné nebo ne, i tak se nechala přemoci.
Někde dál od ní se mezi stromy na ní díval červenooký vlk s širokým úsměvem a jasným cílem. Proti téhle vlčici dnes vyhrál on.

Kage zavětřil. Cítil kouř a byla mu zima. Z chumlu stínů přímo k němu zamířily dva řežavé uhlíky. Z kouřového oblaku vykročil šedý vlk. Jeho bělavá křídla působila na tmavém pozadí přinejmenším jako pěst na oko. Na rozdíl od Kageho, jeho rudo oká kopie našlapovala lehce. Kage zavrčel. Jako odpověď se neznámo odkud ozval nehezký, jako by ostrý smích. Pro uši vlka s oříškovýma očima to byl stejný pocit, jako by mu do nich někdo zarazil hřebík. Kage se přikrčil. Jeho počínání okomentoval další smích. Tentokrát si již uvědomil, že vychází z hrdla přízraku. * Proč jsem jen ještě nedostavěl tu výheň! Potřebuji zbraň...* Problesklo vlku hlavou, když si všiml krásného, kovaného meče který se houpal přízraku u boku. Kage vyrazil proti přízraku. Ten pouze ukročil stranou a nechal vlka prořítit se kolem. „Takový hloupoučký. vlček. Já jsem tvůj stín.“ zatrylkoval hlas, stejně nepříjemný jako smích. Přízračná kopie se posměšně uchechtla. Kage zabrzdil, otočil se a pokusil se znovu vrhnout na přízrak. Tentokráte byl na úhybný manévr připraven. Skočil Přízraku na záda a….zadrhl se o řemen, který držel přízrakův meč. Přízrak sebou divoce trhl. A Kage odletěl o kus dál, kde tvrdě narazil na zem. Díky své dřívější nešikovnosti však vlk neutrpěl žádné horší zranění, jelikož se již naučil využívat křídel jakožto polštáře. Párkrát se překulil. Opět se vyhoupl na tlapky. Přízrak se posměšně ušklíbl. Vedle něj se zatetelil vzduch. Objevil se tmavý flek plný světle modrých ornamentů. Když se rysy postavy zaostřily, stála před Kagem...“Luno!“ vlka to překvapilo. Byla před ním! Vážně byla! Věděl že tu nemůže být. „Nechala jsem tě tu.“ ozval se hlas, ne nepodobný tomu Luninu. „Nezáleží mi na tobě. Nechala jsem tě tu, nestál jsi mi ani za hloupé ‘sbohem‘“ * Ne. Luna by mě nikdy neopustila. Nebo by mi to nikdy takhle neřekla.* „Lžeš!“ křikl Kage. „Proč pych lhala? Zmizela jsem beze stopy, abych se s tebou nemusela otravovat.“ Kageho kopie vedle ní vážně přikyvovala. „Lžeš. Lžeš. Lžeš.“ mumlá si pro sebe Kage. Přízrak se k němu přitočil „Víš že nelže. I tvoje smečka zmizela.“ slovo ‘smečka‘ přitom vyplivl, jako by to bylo něco odporného. *Jsou to jeho čáry * Ubezpečoval sám sebe. „Za to můžeš ty.“ „Kdepak, odešla sama.“ pravil přízrak. „Nikdo s tebou nechce být.“ přidala se Luna. Šedý vlk se třásl. *Tohle není Luna. Ona mě tu nenechala. Navíc, dokud jsou tu oni, nejsem přece sám. * napadlo ho. Jenže...přízrak to očividně napadlo taky, protože v téže chvíli zmizel. I Luna se rozplynula. Ať se vlk rozhlížel sebevíc, neviděl ani svého protivníka, ani ji. Chvilku si myslel, že se mu podařilo přízrak zaplašit. Tuto iluzi však rychle ztratil, když se přízrak znovu ozval. „Utíkej.“ zaskřípal hlas a rozesmál se. Nedalo se určit odkud vychází. Možná to bylo hloupé, ale Kage se rozběhl. Nemůže bojovat s někým, koho nevidí. Ze začátku běžel rychle, po chvíli zpomalil. Země pod jeho tlapkami se možná pohybovala, avšak hranice lesa se nepřiblížila ani o píď. A ten smích jako by zněl odevšud, přitom se neobtěžoval procházet vlkovýma ušima. Duněl mu v hlavě. „Kde jsi! Ukaž se!“ zakřičel vlk do prázdna. Přízrak už se nesmál. Chechtal se jako hyena. Kage zastavil. Nemělo cenu plýtvat silami, když se nehnul z místa. Pohled mu padl na meč. Přízrak nikde nebyl a nechal mu tu zbraň! Bez dalšího rozmýšlení uchopil meč do tlamy. Poněkud rychle a silně, až ho zabolely zuby. Na kratičkou chvíli zahlédl svůj odlesk v ostří. Odlesk rudých očí. *To není možné! * Hlas přízraku se na chvíli přestal chechtat, aby mu odpověděl „Ty ani netušíš co je možné. Zvláště když má někdo takový strach jako ty“ *Dokud je v mé hlavě, nemůže nic udělat… * „To se pleteš.“ Kageho tlapky se proti jeho vůli pohnuly. Trhaně kráčel směrem ke stromu na okraji lesa. Teď už se přibližoval. „Tak co? Zvládneš i tohle prcku?“ ozval se ve vlkově hlavě přízrak. Zarazil meč do kmene stromu. Jemně se otřel o obnažené ostří. Kage se pokusil zavřít oči. Ani vlastní oční víčka ho však neposlouchala. Byl si téměř jistý, že krvácí. Zaklonil hlavu. „Bojíš se samoty. Ale ještě víc se bojíš smrti. A já doufala že se pobavíme déle.“ Cítil tlak tam, kde se ostří dotýkalo jeho hrdla. *Když umřu. Umřeš taky. Jsi v MOJÍ hlavě. * pomyslel si. těsně vedle jeho ucha zavrčel hlas, dosti nepříjemný „Jak můžeš vidět, už nejsem.“ Na toto Kage čekal. Vrhl se na zem, z dosahu nehybného meče. Právě ve chvíli kdy se přízrak rozpohyboval, aby přitlačil šedého vlka na ostří. Vlk se doplazil stranou, zvedl se a udělal přízraku to, co se ještě před chvílí pokusil udělat on jemu. Z rány se místo krve vyvalil hustý dým. Přízrak už nevypadal jako on. Černá srst vlčice se vlnila jako ve větru, i když nefoukalo. Možná že se to šedému vlku zdálo, avšak měl pocit, že v těch rudých očích zahlédl odraz svých pocitů. Viděl v nich strach. Strach ze smrti v osamění. Náhle nedokázal potlačit ta slova, jež se mu drala na jazyk. „Jak se jmenuješ?“ V rudých očích se objevilo...překvapení. „Se-nka“ zachroptěl skomírající hlas, mnohem více přirozený než před chvílí. „Bojíš se toho samého co já, pokud jsi opravdu můj stín. Chápu tě. Slibuji že já nezapomenu na tvou existenci. Toho se bojíš, ne? Zapomnění.“ Přízrak něco zachroptěl, než se zhroutil sám do sebe. Vlk se zadíval na oblohu. Zdála se mu modřejší než před tím. A bylo tepleji. Když zmizel přízrak, teplo se vrátilo a s ním i zvuky okolí. Slyšel zpěv ptáků. Bylo hezky. Jeho podvědomí, jež možná rozumělo těm pár posledním slovům přízraku, je zasunulo kamsi do pozadí jeho mysli. Ani si to neuvědomil. A bylo tak hezky.

//Dlouho jsem nic nenapsala, takže je to taková patlanina no XD

Row se procházel na břehu půlměsíčního jezera pohroužený do svých myšlenek. Přemýšlel nad tím, že byl poslední dobou klidnější a spokojenější než kdy dříve. Smečce se vedlo dobře a on už si ani nevzpomínal, kdy naposledy musel probudit svou drahou Benichime z jejího klidného spánku. Posteskl si, že spolu tak často nemluví jako dříve, ale pak si vzpomněl na její jízlivostí a její popichování. S úsměvem na tváři si řekl, že je možná lepší nechat jí v klidu spát. Konec konců jí stále nosil na svém boku kamkoliv se hnul a věděl, že jí má neustále u sebe. Ale když Row došel k okraji temného lesa, něco upoutalo jeho pozornost. Mezi stromy se plazila nepřirozeně hustá mlha, kvůli které Row neviděl kmeny ani těch nejbližších stromů. Hned zvedl čenich a zavětřil. I přes svůj vynikající čich ale necítil vůbec nic zvláštního. A pak to uviděl. Dvě jasně rudé oči, které na něj zíraly z husté mlhy, bez jediného mrknutí. Row se téměř okamžitě rozkročil, vycenil své tesáky a naježil hřbet. Jeho drápy se rozžehnuly a v okamžiku spálily trávu pod jeho tlapami. Ta věc se mezi tím začala přibližovat a Row záhy znejistěl, když se z mlhy vynořila podlouhlá bílá maska s rudou kresbou na pravé straně přecházející v dlouhé ostré špičáky. Row hned poznal, že je to jeho maska. Ale kde se tady vzala? Kdo to byl? Neznámý se přiblížil ještě víc a celý vystoupil z mlhy. Row si to ani neuvědomil a instinktivně udělal před tou věcí krok zpátky. Bylo to jako výjev z odporného zrcadla. Viděl své brnění poničené a podrápané, srst slepenou zaschlou krví, roztažená křídla, z nichž odkapával černý dehet a zabíjel vše živé, čeho se jen dotkl. Ale nejhorší byla ta bílá maska zakrývající ne jen jeho tvář ale hlavně jeho znechucení, odpor ke všemu a všem, touhu všechny bez milosti zmrzačit, rozervat svými drápy, vyrvat vnitřnosti svým tesáky a neskutečný vztek. To všechno Row sám moc dobře znal a cítil, jak se mu jen z pouhé vzpomínky dělá špatně. Row ale zatřásl hlavou, aby to setřepal a pak hlasitě zavrčel. "Co jsi zač!" Ta věc se nadechla a pak vydala z hrdla odporný a nepřirozený řev. Řev tak silný, až z toho Rowa rozbolely uši, následovaný chvíli ticha, než se ten tvor rozesmál. "Ty přece víš, kdo jsem, bratříčku. Jsem totiž ty sám." Row zavrtěl hlavou. "Ne nejsi. To už je dávno pryč." Ale tvor se jen smál dál. "Ale opravdu bratříčku? Opravdu si myslíš, že na mě můžeš jen tak zapomenout? Že mě jen tak pohřbíš a všechno bude dobré?" Ta věc se začala k Rowovi znovu přibližovat a dál hovořila. "Nikdy se mě nezbavíš. Jsme jedno tělo, jedna mysl. Jsem tvé silnější já. Jsem tvoje lepší já. Jsem to, co se z tebe jednou stane a ty to moc dobře víš." Row znovu zavrčel ale ne jako předtím. Bylo to slabé a bojácné, jako by tu věc chtěl jen odehnat a zapomenout. Věc se opět zasmála, když začala kolem černého vlka pomalu kroužit, jako by byl Row jen pouhá kořist zahnána do kouta. "Ano, přesně tak, bratříčku. Už velice brzy se to stane. Pak dáš celému světu, co si zaslouží, a začneš se svojí milovanou smečkou." Ten tvor pak složil svá ohromná křídla a Row uviděl, že má na sobě ještě něco. Na zádech měl přivázaný provaz, na kterém mu visely polámané trofeje. Row najednou úplně ztuhnul, protože je okamžitě poznal. Kus Ianova meče, Terčina zlomená dýka i Yu-jiein meč bez ostří. Teď už věděl, komu patřila ta krev na jeho srsti. Kdo mu podrápal dříve lesklé brnění. Stál tam a zíral na to monstrum přes sebou. To monstrum, kterým se měl stát a které ho děsilo. A najednou to Row uviděl přímo před sebou. Viděl sám sebe šíleného vzteky nad ztrátou všech blízkých. Viděl, jak se na tu věc vrhá a na tváři se mu objevuje bílá maska. Viděl, jak jí trhá na kusy a najednou se jí sám stává. Svět kolem zmizel a Row se najednou začal propadat do temnoty. Stál tam a bál se cokoliv udělat. Bál se třeba jen nadechnout, a pak to uslyšel. Něžný dívčí hlásek ve své hlavě. "Tak velký a pořád se necháš vylekat, jako bys byl jen malé štěně." Row otevřel oči. A najednou mu došlo, že to celé je jen pouhý klam. Bez otálení sevřel svou Benichime v zubech a vytáhl stříbrné ostří z pochvy. Ona se okamžitě probudila a čepel začala prskat modrými výboji. Row se po té věci okamžitě ohnal. Tím ji zaskočil nepřipravenou. Jedním máchnutím jí rozčísnul bok a věc okamžitě ztratila Rowovu podobu. Mlžný vlk padl s bolesti na bok a zaskučel. "Jak?" Zeptal se z posledních sil, které mu ještě zbývaly. Před vlkem se objevila bílá vlčice. "Snadno, nikdy bych mu to nedovolila." A najednou mlžnému vlku došlo, že možná ošálil Rowa, ale ne jeho Benichime. Hned po tom se vlk rozplynul. Row se podíval na malou vlčici a usmál se. "Vefuju vi." Benichime so jen povzdechla. "Nemluv s plnou tlamou, buď tak laskav. Slintáš u toho jako bernardýn." Ale i přes to se vlk usmíval dál. Byl rád, že jí zase vidí a slyší její pichlavé poznámky. Zasunul meč zpátky do pochvy a otřel si tlamu pomocí tlapy. "Myslíš, že je pryč?" Benichime na to zavrtěla hlavou. "Strach nikdy úplně nezmizí. Ale taky s ním nemusíš bojovat sám." Na to Row souhlasně přikývl. "Ano, to máš určitě pravdu." Benichime si odfrkla. "Samozřejmě, že mám. A měl bys být rád, že mě máš. Pořád tě musím hlídat, jak se zdá.“ Ale Row se jen dál usmíval.