Byl zase jeden z krásných dnů ve smečce. Amy se jako vždy válela někde pod korunami stromů a hleděla před sebe. Jen hleděla. Hleděla někam do neznáma a přemýšlela nad dnešním dnem. Co by tak mohla dělat. Mohla by jít lovit, ale z teď teplých dnů jí chuť přecházela a nahrazovala jí žízeň.
Ještě chvíli koukala někam do dále, než uslyšela hlasité viti vlka. Bylo jí hned jasné, že Row svolává smečku, a tak se líně zvedla a byla mezi prvními, kdo se dostavil. Hned si mohla všimnout, že vedle Rowa stojí Ian a možná by i poznala úsměv v jeho tvářích.
Mohutný Row promluvil: ,,Tak bando. Jelikož uběhlo sto let. Rozhodli jsme se vás svolat." Následně pokračoval Ian a Amy pečlivě poslouchala: ,,Nebudeme ti nějak prodloužet. Podle legendy jednou za sto let ve Slunečním lese rozkvetou kouzelné sakury. Tak nás napadlo vás obeznámit a kdo nějaké najde a získá aspoň jeden z květů..." Ian se odmlčel pro napínavou chvíli, ,,ten získá odměnu"
Amy trochu naštvalo, že Ian neřekl jakou odměnu, ale na druhou stranu jí to přišlo zase dobré povzbuzení. Koukla na ostatní a přemýšlela jestli jít hledat sakury teď hned nebo si chvíli počkat.
Jenže kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Pomyslela si. Kdyby šla později, někdo by sakury našel dřív. V tu chvíli jí začínal pohlcovat pocit toho, že přeci nemůže nechat překvapení někomu jinému. Proto se hned po tom, co Row zase rozpustil schromáždění, vydala se všemi do Slunečního lesa hledat sakury.

Když vkročila do Slunečního lesa, praštila jí po čumáčku ta krásná vůně lesa. Vše jakoby najednou nabralo barevné obrátky. Amy s údivem zůstala na místě a užívala si té vůně. Až po sléze si vsimlat, že všichni už dávno někam zmizeli. No a Amy to ani nevadilo. Vycházkovým krokem šla někudy kudy jí to samo táhlo. Všude samý strom a krásný mech. Nějaké rostlinky a stále ta krásná vůně. Dokonce i zajíc kus od ní jí připadal roztomile. Zajíc jí však všiml a strnul pohledem. Amy se pro sebe usmála. ,,Neboj. Jsi moc roztomilý, abych tě snědla. Klidně papinkej dál, " řekla až zvláštně klidně a dál se plahočila lesem.
Po delší době, kdy to vypadalo, že slunce je v půli nebe, se Amy posadila na malinkou pláni v lesíku a koukala před sebe. V tu chvíli přidala, že by zde zůstala snad napořád.
,, Je to dneska pěkně, že?" Ozvalo se vedle omámené Amy. ,,Jo. Dneska je pěkně" odpověděla na otázku a dál koukala před sebe s tím omámeným pohledem. Pro ní neidentifikovatelný tvor velde ní se usmál. Až teď se Amy otočila na dotyčného a strnula. Dotyčný se na ní podíval s úsměvem na tváři, dokud si nemusel zacpat uši. Amy vyjekla a překulila se dva metry od tvora co jí připomínal jí samotnou.
,,A ty si co?!" zeptala se pískavým hlasem. ,,Ty?" odpověděla jí její vlastní podoba, když se znovu narovnala. Amy si rychle promnula oči tlapkami. Znovu oči otevřela. Před ní vážně seděla na zemi její podoba. Jako by stála u zrcadla. A její podoba si všimla, že se zadrhla. ,, Vážně jsem ty. Jsme tvůj odraz." řekla její podoba a pokračovala, ,, vlastně jsem ochránce sakur v tomto lese, ale zrovna teď, jsem ty"
A Amy stále nepobírala. Její podoba jí proti nechala chvíli čas. A že toho času bylo. ,, Takže... Co? Já to stále nechápu. Ty si..?.." ,, Strážce sakur" doplnila jí její podoba s úsměvem, ,, strážce sakur...ale zrovna teď mnou?" Amy zavrtěla hlavou: ,,Ne. To stále nechápu," Její podoba stále seděla na místě, akorát jen otočila pohled k velkému stromu s růžovými květy. ,,Legenda povídá, že jednou za sto let tu vyrostou sakury. Ale kouzelné. A ty sakury střeží ochránce- já, který se každému může jinak zjevit. Tvým kamarádům se můžu též jinak zjevit. A právě tobě se zjevuji jako ty sama. Už začínáš chápat?" ,,Pomalu ano" začne Amy. Začíná být zase klidná, ale když k ní vrátí její podoba vzhled, začne jí to být nepříjemné. ,, Proč se mně zjevuješ jako 'já'?" ,, Přijdeš mi zajímavá. Přecejen máš i krásnou duši. Duše malého vlčete, co si stále hraje a snaží se každého rozveselit. I přesto z tebe někdy spadne ten moudrý květ. Jo a taky máš hromadu vtipných vzpomínek na minulost" dostane Amy odpověď. Tohle se jí vážně nelíbilo. Její zrcadlo jí nebylo příjemné ano zdaleka. A více jí rylo do očí, to jak byly opravdu stejné. Její zrcadlo mělo dokonce i mašli kolem krku stejnou. Nepřišlo jí krásné a ani tak pěkné, že její zrcadlo v podstatě vidí do její hlavy a vkrádá se jí do vzpomínek. A její napodobenina to poznala. Přímo vycítila, že Amy se nelíbí, jak ji nahlíží do hlavy. Jenže podoba našla i jiné věci a zvažněla. ,, Chceš jeden z mých květů?"
Amy si hned potom vzpomněla, co vlastně dělá v lese. Hledá sakury o kterých Ian ani Row neřekli, že mají svého ochránce. ,,Jistě též chci. Jenže proč mám pocit, že mi je jen tak nedáš?"
,, Správně. Jen tak ti nedám ani lísteček." řekne zrcadlo a přiblíží se k Amy. Chvíli ji kouká do očí. ,,co kdyby jsi mi za jeden květ ukázala všechny tvé vzpomínky a celou tvojí tihle část života. Jsem zvědavý tvor," promluví tvor s úsměvem a na Amy hned šlo poznat, že tohle se jí nelíbilo. ,,Nebo máš jinačí návrh?" zeptá se tedy ještě jednou. Hned pozná v očích Amy, že přemýšlí, a tak si chvíli strpení dopřeje.
,, Nevidíš ty mi stejně už do hlavy? To je trochu zvláštní, chtít tohle po mě, když už mi stejně do hlavy vidíš" promluví po chvíli Amy a srazí tak tvora na lopatky. Její podoba se s pohledem porážky oddálí od Amy a promluví: ,,Jsi vnímavá. To je dobře. Ale tak aspoň jeden den z tvého dětství. Viď jen tvé vzpomínky. Ne celé děje, ,, tvor si před Amy zase sedl a začal jí prosit, ,, prosím. Aspoň jednu příhodu nějaké vzpomínky. Moc moc tě o to prosím" ,,A dáš mi za to pak květ sakury?," Amy začala uvažovat, že by jedna příhoda z dětství nemusela vadit. Hned po tom co její podoba slíbila, že potom jí květ dá, si oddychla. ,,Tak kterou část chceš slyšet?" zeptá se Amy. Bodoba si lehne a s úsměvem odpoví: ,, Zajímá mě ta vzpomínka s tou páskou, co má ten hnědý vlk přes oči," Amy se usměje. Pamatuje si na to. Přikývne a začne s vyprávěním.

,,Ten den byl den pro zkoušku věrnosti. Jako vlk jsme musela podstoupit zkoušku věrnosti vůči druhému a zároveň schopnost spolupráce. A jako při každé zkoušce jsem dostala za spolupracovníka Teu- kamarád z dětství. Ten měl za úkol si zavát oči a důvěřovat mi. A já měla za úkol ho provést přes labyrint, aniž by se dotkl nějaké ze stěn. Abys pochopila. Labyrint byl ze sněhu nabarvený červenou barvou, takže každý dotek se pak na srsti poznal. No a jak už asi víš, tak se ukázalo x jak špatná jsem v téhle části. Musela jsem ho navést ven, ale pokaždé jsme se nějak nedorozuměli a on tak skončil vždy s červeným kožichem." zasmál se Amy. ,,A? Co dál?" zeptala se podoba s tázavým pohledem. ,, Všichni se snažili mě naučit navigovat. Ale marně. Nezvládám to doteď."
Tvor se zamračil. ,,A to je všechno? Nemá to delší dej?" ,, Neřekla sis, jak moc ten děj musím rozvést" usmála se Amy a tvor chvíli mlčel. Uznal, že zrovna taková věc ho nenapadla. Potaženě se usmál. ,, Tě bych měla já dodržet tu část dohody, že?" řekla tvor, stále podobající se Amy. Amy se hrdě napla a zakývala hlavou v souhlas. Podoba se tak jedním mrknutím přesunula pod větve nejbližší sakury, zvedla ke květům zrak a něžně foukla do koruny sakury, pod kterou stála. Amy to celé sledovala s nadšením. Líbil se jí takový výhled a to jak viděla sebe samotnou dělat takové gesto, jí přišlo ještě hezčí.
Měla bych to taky někdy vyzkoušet.
Vnukl se Amy rovnou nápad do hlavy a už věděla, co bude dělat dalších několik dní. Teď ale musí vnímat její vlastní podobu, jak kráčí, s levitujícím květem sakury ve větru, k ní. ,,Tak. Já jsem svojí část též dodržel. Květ ti na cestu nechám jako přívěsek, nerada bych, aby jsi ho někde cestou ztratila, ne-li nedokázala odnést odtud," promluvila její podoba. Amy přikývla a s tvorem se rozloučila. Na rychlo se ještě otočila. ,,Jak ten přívěsek pak vrátím zpět?" ,,Polí ho vodou" usmál se naposledy tvor a najednou jakoby vše kolem bylo jiné. Tvor byl dál než předtím a Amy na poslední chvíli zahlédla krásného bílého vlka s červenými malůvky na srsti, jak mizí za kmenem sakury. Amy se na tohle vše jen usmála, zkontrolovala přívěsek a tentokrát rychlejším tempem se vydala zpět. Cestou zpět jí vše pro házelo hlavou, ale jakoby ne na vše si mohla vzpomenout. Měla i pocit, že se sebou samotnou strávila ohromný čas, ale když se podívala k nebi, slunce bylo stále tam, kde bylo když přicházela. Bylo jí to zvláštní. Vždyť před nějakou tou dobou seděla u čistého paloučku, pak se seznámila s tvorem a...
No jistě. Kdo byl ten tvor, co mě napodoboval? Přísahám, že mi to řekl. Tak proč si to nepamatuju?
Vzpomněla si Amy a najednou se všechny její myšlenky obrátili k tvorovi. Nemohla si za vlka vzpomenout, kdo ten tvor vlastně byl. Byl to snad jeden z přízraků, co žije v lese? To jí asi někdo těžko poví. Nakonec stejně zavrtěla hlavou. Možná si později vzpomene, možná, že později bude vědět. Teď musela vyřešit jinou věc.
Donést květ sakury.

/Chci se omluvit za chyby, které se zde určitě vyskytují. Psala jsem to v neděli pozdě v noci :)

Krásný příběh... Tak uvidíme, jestli se pokusí splnit úkol ještě někdo další.
120 Vp.
- Ian