,,Běž. Běž! Yu-Jie běž!“ Křičela Mariko na Yu-jie. Pod nohama Hromové vlčice ubíhala krajina neuvěřitelně rychle. Rychlost bití vlčího srdce by se dala nazvat tachykardií. Celé tělo je obě bolelo a přes to se usilovně snažily přežít. Yu-Jie běžela jako o život, přičemž jí vlastně o život šlo, a Mariko metala jeden šíp za druhým na soupeře. Dva dny běhu, dva dny beze spánku. Vlčice začínala slábnout. Její tempo se zpomalilo. Do očí se vlčici začaly hrnout slané slzy, neboť bolest svalů o sobě začínala dávat víc a víc vědět. A pak se to stalo. Yu-Jie padla k zemi. Ta touha spát, to vyčerpání jí donutilo. Mariko pád nečekala, a tak přeletěla přes hlavu vlčice a udělala, za jiné situace, chvály hodný kotrmelec. Mariko se okamžitě vzpamatovala a dále metala šípy na nepřátelé. Po chvíli Yu-Jie a její jezdkyni Mariko dohnala stejně velká vlčici, avšak s křídly. Bakk. Yu-Jienina sestra. Yu-Jie lehce zvedla hlavu a zamžourala očima po okolí. Stráž jí dělala její vlčí sestra, jezdkyně její vlčí sestry a Yu-Jienina jezdkyně. „Chyťte se…“ špitla Yu-Jie a doufala, že jí slyšely, ale ono nic. Yu-Jie ze všech sil vdechla rozvířený vzduch a křikla: „Chyťte se!“ Její nynější ochránkyně se pevně chytily a Yu-jie se tlapou chytila Mariko. Pak Yu-Jie zavřela obě oči a náhle hlasitě zavyla. Po otevření očí Yu-Jie už neviděla les plný sněhu, který byl mimo to znečištěný hlínou, ale krásně bílou travinu na menší mýtině. Než však stačila vydechnout a pochválit se za úspěšný přesun, sesunuly se k ní rovnou tři hlavy. ,,Yu-Jie! Ty šílenče! Mohla sis vážně ublížit nebo hůř – mohla ses zabít!“ Okřikla Mariko svou vlčici, ale zároveň držela ji ve svých krvavými šrámy pokrytých, ale přesto něžnými rukami, hlavu a hladila ji za uchem. „Potřebuje si odpočinout,“ pravila bez dalších řečí blondýnka v šedomodrém brnění. To byla jezdkyně Bakk. Bakk jen nevěřícně kroutila hlavou ze strany na stranu. ,,Ségra, ty se nepoučíš, co?“ Yu-Jie z posledních sil vykouzlila na tváři slabý úšklebek a s výdechem odpověděla: ,,Nikdy, pro vás se klidně nechám roztrhat.“ Mariko jen zpražila pohledem svou vlčici a poodešla rozdělat táborák. To už však světlovlasá jezdkyně přikládala na rány Yu-Jie bambusov slupky s léčivou látkou. Po zhruba deseti minutách blondýnka skončila s obklady Yu-Jienina těla a přesunula se k táboráku, který jako jediný nyní už osvětloval krajinu. ,,Jsi skvělá léčitelka, Ester.“ Blondýnka se čistě bílými zuby usmála na svou vlčici a jako poděkování jí pohladila po stále ještě nevyčištěném kožichu hlavy Bakk.
,,Bude v pořádku?“ promluvila po chvíli žena, jejíž barvu vlasů tvořily prameny bílé, černé a zrzavé barvy. Ester a Bakk skoro okamžitě stočily své pohledy na Mariko. ,,Samozřejmě, že bude. Dostala se už z horších zranění.“ Odpověděla Ester na Maričinu otázku. Na to už jen Mariko kývla na souhlas hlavou a dál hypnotizovala plápolající oheň. Měla pravdu. Yu-Jie už přežila horší věci, ale nikdy se po úrazu či jiném zranění neteleportovala a už vůbec ne s tolika osobami navíc. Yu-Jie An Ah-Kum je silná, o tom nepochyb, ale tohle by bylo i na samotného mistra válečné magie hodně.
Zima se začínala víc a víc vkrádat do morku kostí, tak se rozhodly jít spát. Avšak oheň musel někdo udržovat. Jako první se nabídla Ester a pak Bakk. Konec konců Bakk má vrozenou ohnivou magii, takže rozdělat znovu oheň jí problém skutečně nedělá. Mariko se tedy nakonec zvedla od ohně, lehla si Yu-Jie do kožichu a nechala se hřát spokojeně pochrupující hnědobílou vlčicí.
,,Zítra bude perný den.“ Probleskla poslední myšlenka Mariko, než usnula do hlubokého spánku.

Moc hezké.
+130 Vp.
- Row