Než půjdu zase ven, rozhodla jsem se něco zapsat. Ta knížka za mnou mi pomáhá, ale spíše si nerozumíme. Oba píšeme trochu jiné smysluplné věty. A každý to taky jinak vidíme. Já jsem rozhodnutá, ale ten skrček mě stále zasypává otázkami. Zda-li jsme si opravdu jistá. A že si jsem jistá.
Jestli se má paměť nemýlí, tak odtud odkud pocházím je jezero, které by mělo být na říjen zamrzlé. Nebo aspoň v to doufám.
Dost často mi máma vyprávěla, že jezero ukáže některým, to co potřebuji. A jelikož se teď cítím dost divně, tak jsem se rozhodla vydat se zpátky tam, odkud jsem přišla sem. Nevím úplně jestli je to pravda a jeslti to jen nejsou výmysli mé rodné smečky.
Rozhodla jsem se to nikomu neříct. Ani samotnému Row. Cítím, že tu změní potřebuju, ale nechci se s tím někomu svěřovat. Tak snad to pochopí.

Pustila jsem z tlamy kus něčeho, co aspoň trochu zanechávalo srozumitelné psaní na papíře ve štosu papírů. Štos jsem opatrně čumáčkem zavřela a tlamou ho přemístila, tak, aby ho nikdo nenašel. Trochu jsem si upravila mašli na krku, nechala to stvoření vylézt mi na záda a vydala se pryč z jeskyně. Nikdo v ní nebyl, což bylo lepší pro mě.
Poslední dobou mi bylo blbé se setkávat se členy smečky nebo je jen obcházet v jeskyni, když spali. Proto jsem se vytrácela do lesů, mizela ve skalách a zůstávala daleko. Mé tělo to potřebovalo. Nevím proč, ale potřebuje to i přes mojí snahu. Proto i teď zase utíkám někam daleko od středu celého území. Dnes i dokonce dál, než bylo včera. Dnes moje nohy běží, jdou. Dnes se jak schovávám před smečkou, tak i před zvířaty. Už nemám chutě na zvířata, na kořist. Už necítím tu potřebu lovit je.
Nemám ani potřebu to někomu říkat. Stráním se i naši alfě, ale z toho důvodu, že nechci, aby něco se řešilo. Chci si pročistit hlavu. Už asi delší dobu...

Zastavím se u říčky. Pohlédnu do odrazu hladiny vody a svůj pohled hned odvrátím.
To už se musím i sama sobě? To už se mi snad nelíbí samotný pohled na mě? Na vlčici jejichž pohled se nedá díky rozplynuté barvě oči zjistit?
Ano. Nechci už hledět ani na sebe. Nevím jestli bych to nazvala dospíváním nebo stářím nebo prostě už nechci takto žít. Nevím, co říct smečce. Nechci slyšet, že bych to neměla dělat nebo naopak podporu k tomu, abych udělala to, co uznávám já sama za vhodné. Ne. To mé tělo, má duše, má hlava nehledá. Hledá něco, na co nemůže přijít. A proto utíká. Proto bere všechno se sebou a snaží se procházet na způsob uvolnění a zjištění.
Od říčky se zase pohnu. Nepřeskočím říčku. Ne. Já jí projdu. Patří mezi přírodu a teď i mou cestu k útěku, a tak se jí budu též věnovat.

Zastavím se až někde na konci lesa. Malou potvůrku položím opatrně na zem a s nejistým úsměvem se na ní podívám.
,, A stále víš, že zrovna tohle by byla ta odpověď? Vrátit se tam, kde si začala, a pak to celé nechat restartovat? Nebo jak si to řekla.." řekne potvůrka se křivenou tváři.
Nic jí neodpovím. Budu paličatá a budu si stát za svým.
,,Mohla jsi jim aspoň něco říct. Teď to vypadá, jak kdyby si se stranila a hle. Najednou chceš odejít úplně. Co když se to povede? Co když na mě zapomeneš? To mě tu jako někde necháš tobě tajně po boku? Co ty vzpomínky, které máš? Co když je to vážně pravda a ty se právě chystáš, bez oznámení alfě, vlastně komukoli, odejít?" „Nemusíš se bát. Pokud to opravdu pomůže a uklidní to mojí duši, tělo a hlavu, tak se nic nezmění. Někde hluboko to budu pořád já," vkradu se řeči stvoření. Švihnu trochu ocasem.
„Tak šup. Čaruj knížko má," zastřihám ušima a posadím se před malé stvoření. To jen něco breptne. Tohle jsme spolu trénovali. Stvoření si na sebe vezme můj pach, aby mohlo pobýhat po celém území, aby to vypadlo, že jsem neopustila území a já svůj pach potlačím díky jeho pomoci. Aspoň do doby, než budu dál od území.
„Dávej tu na sebe pozor, drobku. Mám to tu ráda, takže když vše půjde, tak jsem do dvou dnů zpět," usměju se. To je to poslední, co řeknu. Vzkaz na rozloučenou pro všechny jsem nechala na tom štosu papírů, který pak samo stvoření nechá jimi objevit. Jestli si ho přečtou, to už je na nich.
Naposledy se ohlédnu, a pak se rozeběhnu. Rychle a zběsile, jakoby snad tělo cítilo, že se snažím překročit území a vydat se někam, odkud jsem odešla. Někam, kde jsem vyrůstala. Snažila se pochopit city a přesvědčila o svém zraku. Někam, kde nechám mašli, abych ztratila tu poslední zátěž na mém těle, které se po cestě zbavím.
Běžím stále rychle. Už se ani nechci ohlížet. Jen doufám, že to vyjde. Že pach, který má na sobě stvoření, bude věřitelný.
Ale i se ozvala ta druhá část. Ta která stále uvažuje, že dělám dělám něco špatně. Že jsem měla si o tom s někým popovídat. Že teď budu v očích ostatních vypadat jako zrádce. Že je tím raním. Ale nad tím jen zavrtím hlavou. Bylo to mé rozhodnutí. Už se nechci vracet, abych se jim prvně omluvila. Ne! Prostě ne.

Mé nohy zpomalí. Už necítím ten pach. Najednou cítím cizí pachy nebo pachy zvířat. Sic trochu udýchaná, ale díky adrenalinu v krvi mám chuť pokračovat. Nemělo by to tak dlouho trvat. Přecejen, když si pomůžu schopnostmi, tak bych měla najít území mé rodné smečky brzo.
Ty pocity se mi začínají hromadit. Jak radost, tak zároveň pocit, kterým tak úplně nechápu. Lituju snad toho, že jsem nikomu nic neřekla? Někde v hloubky duše asi ano. Ale i tak se nutím jít dál. Chci pokračovat. Chci se vrátit zpátky a vše vyzkoušet. Chci to všechno nechat větrem odfouknout a začít znovu. S čistou hlavou.

Po nějaké chvíle běhu zpomalím úplně. Můj hrudník se zběsile zvedá z udýchání a mé ťapky poznávají novou půdu. I vzduch mi teď přijde zajímavější.
Otočím se k nejbližšímu kameni. Svým kopírovacím kouzlem a pomocí výtažků z rostliny zkopíruju kámen, který nechám zbarvit se do růžové. Takto to hodlám dělat po zbytek cesty. Něco jako vyznačená cestička zpět ke smečce, ze které jsem tak utajeně utekla.
Od kamene jsem odvrátila pohled a vydala se zase dál. Párkrát jsem i popocházela, abych se vyhla zvířatům, co jiným. Mám i pocit, že jsem běžela kolem nějakého území. Možná i kolem nějaké té řeky nebo žumpy. Ty pachy jsem se snažila spíše nevnímat. Chci se dostat co nejdál a i v to doufám. Že bych zapomněla, jak studený vítr tu je? Že by si mé tělo navyklo na vzduch na území ve smečce a na rodné území začalo zapomínat? Mám pocit, že je to pravda. Ten vzduch, co se tu teď prohání je studenější. Mám i pocit, že mi začíná být zima. Měla jsem chodívat víc do hor, abych byla stále v zimním prostředí.

Při přemýšlení mě uhodí známý pach do nosu. Po větru se táhne vůně a já přesně vím, jaká vůně to je. Teď jsem rozhodně blízko. Rozhodně.
Popobehnu, až nakonec se rozeběhnu. Po té delší cestě je to trochu náročné, ale i tak stále běžím. Své packy zastavím až na místě, kde je pach nejsilnější. Pach Narcisek. Pach, který má v téhle části, kde by měl být sníh, naznačovat, že mrtví dostávají jen tepla. Tohle místo po vůni Narcise je hřbitov. Hřbitov mé rodné smečky. Tady leží těla, těch, kteří nás opustili.

/Celý příběh sem mi nejde dát, takže bude po části.