Zase pomalu rozejdu. Vím kam chci. Přesně k tomu náhrobku, který je ozdoben květinami, které nevadnou. Přesně ty, které jsem donesla tu noc, aby si máma měla pořád k čemu vonět. Sundala jsem své ozdoby ze svého těla a položila a zapečetila je na náhrobek. Teď je má máma zase zpátky.
„Ahoj mami. Dlouho jsme si nepopovídali," řekla jsem do ticha a sedla si před náhrobek.
„Asi by jsi s tím nesouhlasila, ale je mi jasné, že víš, co se chystám udělat. Víš... Prožila jsem toho hodně a mám i hodně vzpomínek. Chci, aby jsi to věděla. Ty ozdoby ti náleží víc, než mě a já ti je zase ráda vrátím. Mašli si ale s dovolením nechám pro tátu. On jí bude potřebovat víc jak já," mluvím stále s klidným hlasem.
Stoupnu si a své čelo položím na hlínu, do které jsem nechala zapečetit ozdoby. Chvíli jsem tak zůstala se zavřenými oči a čelem na hlíně.

Když jsem odcházela od náhrobku, ještě jsem se usmála. Tohle mi v srdci rozhodně zůstane. Pomyslím si a odejdu po vyhrazené cestě malými kamínky.
Došla jsem po cestě až ke kraji lesa, vs kterém se hřbitov nachází. Už jenom z toho nádechu jsem ucítila pach rodné smečky. Jak staré pachy, tak i nové pachy. Prostě vše.
Překročila jsem hranici mezi lesem a zasněženou krajinou a s trochou nejistoty šla dál.
A všechny mé vzpomínky si začali vracet. Ten malý prostor, kde jsem se učila poprvé tančit. Ta pláň, po které jsme běhali jako malá neposedná vlčata. A pak i napajedlo. U toho jsem se usmála snad ještě víc. Vzpomínat na naše dovádění u napajedla je příjemný pocit. A když jsem už konečně stála u velkého oblouku, prudký náraz do mého těla mě smetl k zemi. Nestihla jsem ani zareagovat a už jsem ležela na zemi zalehnutá černo-hnědým vlkem a s párem červenooranžových očích široce upřených do těch mích, které jsem zrovna stihla otevřít.

Vlk se napl, jakoby snad viděl zázrak a mně nezvolí nic jiného, než vlka silou převalit ze sebe a sama se zvednout. Oba jsme se dali do své bojové polohy a oba začali vrčet.
„Jaký to nepřítel sem přišel?" ozvalo se mezi vrčením vlka před mnou.
Já jen s úšklebkem se pokrčila. A vlk pokračoval: „Nejsem si vědom, že bych sem někoho pouštěl."
A v tu chvíli vlk předvedl svůj triumf. Jedním napnutím své hrudi se mu na ní ukázali znaky. Znaky ochránce smečky a zároveň i hlavního hlídače. Ten, co má vše na starosti ohledně bezpečí.
Mé tělo se uvolní. Zase se narovnám a vrátím svůj úsměv na tvář.
„Takže teď je z tebe velký kápo?" řeknu s trochou vtipu v hlase. Tea se široce usmál a nechal znaky zase schovat do těla.
„Ke kterému, jak jistě si musíte pamatovat, se musí jít nahlásit, než se sem jen tak vkradete. Mladá vlčice, málem jsem vás zadupal do sněhu," odpověděl mi. Na tohle nastala minuta ticha, než jsem se s radostí rozešla k vlkovi. Jakoby snad mi četl myšlen, položil to své čelo na to mé.
„Jsem rád, že si zpět," pronesl do ticha mezi námi. „Vidím, že si nechala ozdobu. A taky cítím, že se trápíš," tentokrát svá celá oddělíme od sebe. „Tak povídej. Co se děje?"
Dospěl. Dospěl a já jsem toho teď svědkem. Svědkem toho, jak se z toho malého- s myšlenkami pořád pryč, stal zdatný a odhodlaný vlk. A já zaváhala. Mám mu vážně říkat, proč jsem přišla? Ne. Má mysl se spikne.
„Přišla jsem za tátou...," povím. Jenže on mi to nezbaští. Vidí ve mně, že to není to jediný...
„A taky... Protože hodlám jít do jezera," „Nemyslíš, doufám, to velké, které leží na jihu od nás? Víš přece, že se tam nechodí, protože se tam dějí divné věci,"
Jen kývnu.
„Tím pádem půjdu s tebou. A nezajímá mě, že ne. Já jdu jakožto ochránce a dohled." A já neodpovím. Nebudu mu v tom bránit. Jen se usměju a vydám se tam, kam mě to táhne. On mě jen nasleduje.


„Tak mi aspoň řekni. Jak ses měla? Jak sis žila? Máš pořád v sobě ten vztek vůči mně?" prolomí Tea ticho po cestě.
„Nemám v sobě už žádný vztek. Po čase mi došlo, že jsme se porafali kvůli pitomosti. Takže jsem to pustila z hlavy. A měla jsem se skvěle. Poznala jsem hromadu skvělých vlků a i toho dost prožila. Poznala nové pocity, místa a i se naučila. Jenže poslední dobou se necítím svá. Přestala jsem chodit mezi vlky a i se stranila. To je ten důvod, proč jsem tady. Chci jít k tomu jezeru, abych mohla přijít na něco, co uvolní to všechno."
Neodpověděl. Jen se asi nad něčím zamyslel a šel dál. Ale já tomu nedávala moc pozornosti. Tu jsem začala přemísťovat na svojí tvář, když jsem konečně začala sledovat malý úkryt před mnou. Nebylo mi v tu chvíli ani divné, že jsem nepotkala zatím nikoho ze smečky. Jen sem prostě chtěla se rozeběhnout k tomu úkrytu. A to jsem i udělala. Rozeběhla jsem se k úkrytu. Vlk za mnou ne. Jen já. Jen já jsem teď měla právo se pověsit tátovi na krk a vzít ho se sebou k zemi.
Starší vlk se trochu polekal, ale když se zvedl, vypadalo to, že nevěří tomu, co vidí.
„Slepíši," řekne svým teď už hlubokým a chraplavým hlasem.
„Taky tě ráda vidím, tati."
Válím se tu po něm, jako malé vlče a jemu to ani nevadí. Zvednu se z něj a potom pomůžu ze země i jemu. Stále vypadá zařazený a mně dojde, že asi strhává pohled k mé hrudi, kde nejsou ozdoby.
„Nechala jsem je u mámy. Víš, přišla jsem se rozloučit." Vysvětlila jsem a stuhu z krku jsem sundala a položila před tátu.

„Tohle vážně chceš?" promluvil už tak starý vlk, když jsem mu vysvětlila vše, co jsem chtěla.
Já kývla, aby věděl, že to myslím vážně. Jen si oddechl, což mě překvapilo. Tea už dávno seděl nedaleko od nás a sledoval to celé.
„Dobrá. Je to tvé rozhodnutí, tak ti ho brát nebudu. A doufám, že ti to vážně pomůže. Ale taky mi je na druhou stranu trochu líto, že se pouštíš do něčeho takového," řekl můj táta. Bylo mu vidět v očích, že se snaží, aby mi říkal jen ty pozitiva a za to ho obdivuji. Vždy se snažil tvářit jako ten silný člen rodiny. Když jsme šli tu noc za mámou poprvé, držel se a já ho za to doteď obdivuji. I teď. Když se chystám k něčemu, co mě má změnit nebo aspoň dát novou barvu do života.
„Zůstaň tady aspoň do zítřejšího východu. Někteří tě určitě rádi přivítají," nabídne mi. Já s úsměvem kývnu a odeberu se z úkrytu. Když procházím kolem Tea, má na tváři podivuhodný úšklebek. Ty jeho zuby mu to dotvrzují. Já se to snažím ignorovat a jen kolem něj projdu do zasněžené cesty. Ovane mě studený vítr a já se zastavím v chůzi. Před úkrytem sedí pár bílých vlků a hledí na mě s úsměvem od ucha k uchu.
„Dovolil jsem si poslat holubičku," řekl tmavý vlk za mými zády.

Hledět na ty známé vlky, mi zbusobilo příjemné zahřátí u srdce. Právě před mnou stáli vlci, kteří se mnou vyrůstali a z větší části mi i vypomáhali. Ale teď už byli taky jiní. Oba měli též ozdoby na svých tělech, co přímo značili, že se jedná o členy léčivé skupiny. Já okamžitě donutila své nohy pohybu a silně přirazila čelo k čelu větší vlčice, která to čekala a svými packy se zaprela do sněhu. Obě jsme se začali smát, obě jsme stále tlačili proti té druhé.
„Tak ráda tě vidím! Mám toho tolik na jazyku a tolik toho ti chci ukázat!" Nadechne se, „Máš co vyprávět, protože jsi tu nebyla. Já toho mám co vyprávět, protože si tu nebyla a taky chci vědět úplně všechno a taky ti chci říct, že máš tolik nové síly určitě a," „Taky tě ráda vidím, Sirei," přeruším jí se smýchem. Obě svá celá zase odlepíme a normálně se postavíme. Pak dám své čelo ještě na čelo druhého příchozího a zpět.
„I tebe ráda vidím, Heio," ukážu své zoubky v úšklebku na vlka.
„Pojď s námi na lov, na skotačení, a pak k učení mladých. Rádi tě uvidí i starší a myslím si, že návštěva jeskyně tě taky neomrzí," vyhrkla na mě. Lehce jsme se usmála. „Dobře."
Po souhlasu jsme opravdu vyrazili na lov. Jakoby jsme hodili za hlavu, že jsme tady vlastně jen dneska. Potom jsme vyrazili k mláďatům a vše skončilo západem slunce v jeskyni. Zde se den ukončil.
To byla příležitost se vydat konečně k jezeru. Teď už jsem se rozloučila, takže jsem měla možnost.

„Ta voda je studená, já bych tam neskočil," ozval se pobavený hlas. Zacítila jsem ten trapný pocit v těle. Já na něj nečekala. Vykradla jsme se z místa až sem a on mě musel určitě sledovat. Chtěl mít jistotu, že splní svůj slib. Vážně mi přijde, že dospěl.
Neotočila jsem se na něj. Prostě jsem hleděla do odrazu ve vodě jezera. „Vážně si sem nemusel chodit. Já bych to přece zvládla sama," „To mám pak jako nahánět tvé nevědoucí já po celém území? Co, když vlezeš někam, kde mají právo jen starší? To mám pak poslouchat následky? Žádné takové. Nasadím ti šňůru na nohu a budu tě vodit po celém území, aby jsi neudělala žádnou paseku. Protože předpokládám, že se vrátí z té vody to vlče, které v sobě máš," sic se mu nevidím do tváře, ale je mi jasné jak se usmívá. Zvednu hlavu. Podívám se nad sebe k noční obloze. Vlastně není tak tmavá. Tady obloha nikdy nešla až do černé, vždy šla jen do tmavší modré, ale nikdy nebyla taková tma, jaká v mnou známé jiné smečce. Měsíc šel taky krásně vidět a odrážel se od hladiny vody.

„Prosim tě o maličkost. Dohlídni na to, abych došla k té Narcisové cestě a pak se vedla podle těch zbarvených kamínků. Ať se můžu vrátit zpět za nimi. A ještě ať vytáhnu štos papírů," poprosím o maličkost. Tea kyvne a naposledy se rozloučíme, než s odhodláním se ponořím do hlubiny jezera.

KLAP
Ucítila jsem zem pod sebou. Otevřela jsem opatrně oči a všude byla voda. Jako kdybych byla v kostce a v té nebyla voda. Trochu jsme znejistěla a zalil mě nepříjemný pocit. Asi jsme to špatně pochopila a tohle jezero mě teď nepustí. Nebo naopak pustí, ale nic se nezmění.
V tu chvíli jakoby něco kleplo na sklo. Něco pod mnou. Já se podívala dolů a viděla jen sebe. Svůj odraz, co se dívá nechápavě. Když jsem zvedla hlavu zase zpět, málem jsem dostala infarkt.

„No nekoukej na mě tak vyjeveně," otočí oči v sloup zajímavě zbarvená, o trochu větší vlčice, načež se široce usměje. Trochu se uklidním a prohlédnu si jí. Má i křídla, ale má je u těla. Její srst mění barvu, podle toho jak na ní padá jas a její pohled zdobí modré oči plné radosti a zároveň pochopení. Už teď mi přijde strašně uklidňující. Jenže to může přijít jen teď. Třeba se z ní za malou chvíli vyklube něco, co by mě snědlo.
„Nesním tě," řekne a sedne si a já zase hledím vyjeveně.
Vážně mě nešálí mysl?
„Emh," zavrtí hlavou a až pak se zatváří, že na něco přišla. „Oh. Má chyba. Vím co si myslíš. Jsem totiž to, co ti ukazuje jezero. Jsem to, co by jsi chtěla, ale nemůžeš má to přijít," usměje se snad ještě víc. Až teď mi to došlo. To jezero vážně funguje.
„Proč furt mlčíš? Začínám být nervózní" Její hlas mě vrátí do reality. Znovu zavrtím hlavou a sama se usadím. „Já... Promiň, já... Nevím co říct. Začínám se cítit tak špatně. Jako bych ti začala závidět. Tak moc závidět." „Nemusíš. Když budeš souhlasit, uleví se ti. Budeš to pořád ty, ale jako nová. Vzpomínky ti klidně nechám zapečetit hluboko v hlavě, jen aby tvé tělo, tvá duše a ty sama se cítila svá. Nebo si můžeš přímo říct a probudíš se zítra ráno na místě, kde si se narodila a na všechno tohle ti zbyde jen dojem, že to nefunguje. Máš dvě možnosti," řekne. Dává mi dvě možnosti? Ale vždyť já bych přece měla vědět co chci. Když máme teď tu možnost, tak bych se jí měla chytit. Měla bych jí uchopit. Ale bojím se následků. Jaký to bude mít dopad na ostatní?
„Čas utíká rychle, já vím. A proto by ses měla rozhodnout. Je to přeci něco co cítíš, že potřebuješ," trochu se prohne v zádech, ale křídla se jí nehnou, „Nehraj si prosím na němou."
„Myslíš, že přijmou tu mojí změnu?" Můj úsměv na tváři opadne.
„Je to na nich, jak budou reagovat. Tohle je tvá volba a následkům pak nesmíš utíkat. Takže?" Už se též nesmívá. Tváři se, že mě chápe a já tak cítím jakýsi krásný pocit. Zase se usměju, zvednu se a přejdu blíže k vlčici. Zavřu oči a hlavu skloním k zemi.
„Nechám ti vzpomínky a vše ostatní v té mašli," řekne a její čelo ucítím na svém.
„Dobře se prospi, Amy. Čeká tě toho hodně."
KLAP