Hleděla jsem v tváři tvář na tmavého vlka před mnou. Vypadal, že každou chvíli začne rozhazovat packami kolem sebe a pištět jako hlasitý pták.
Stála jsem stále před ním a nevěděla, co dělat. Podívala jsem se vedle sebe, a pak s usazením se usmála. „Ahoj..?.." pronesla jsem trochu nejistě. On stále hleděl na mě, jakoby viděl zázrak a mně to začalo být nepříjemné.
Hlasitě se nadechl. Vypadalo to, že chtěl něco říct, ale asi si to rozmyslel a místo toho začal s něčím novým: „Hadám, že nemáš ponětí, kdo jsem," řekl a já zatřeoala hlavou. „To nevadí. Já sám teď úplně nemám ponětí, kdo jsi, ale chci ti říct, že na tebe musím dohlédnout," „A to proč?" „Protože to tu neznáš a někdo tobě dost blízký mě o to požádal," řekl s teď už asi víc uklidněním. Mám pocit, u ho znám, ale přesto mi je cizí. I mám pocit, že jemu můžu důvěřovat. Proto i kývnu a dám mu náznak, že mu důvěřuji.
„Dobře, tak začneme. Jsem Tea. Jsi na území Bílé polární smečky, kde se ten tobě blízký narodil. Ten tobě blízký mě poprosil, abych na tebe dohlídl, než tě pošlu pryč po cestě. Jen mi zapomněla zmínit, jak že se to jmenuješ?"
Nakloním hlavu na stranu. Myslím, že někde hluboko vím, o kom mluví, ale nemůžu si vybavit jeho podobu.
Hlavu vrátím zase na rovno. Jak že se to jmenuju? No jo. Už vím.
„Suisen. Tak se jmenuju," řeknu s úsměvem. On se podíval trochu překvapeně, ale pak mi naznačil, ať jdu za ním. Vlastně hned bez přemýšlení za ním opravdu jdu a ještě se usmívám. Ten smích pod nohami mi je trochu nepříjemný, ale mám pocit, že jsme tu už byla. Ten silný vítr mě lechtá pod křídly. Pod křídly. Zastavím se. Vlk se zastavil, když jsem nepatrně zajíkla, a pak se otočil. „Co se děje?" zeptá se.
Já neodpovídám. Jen se dívám na teď roztáhlá trochu namodralá křídla. Můj pohled se rozzáří a já se trochu přikrčím na předních. „Já. Mám. Křídla! Já mám křídla, já mám křídla, já mám KŘÍDLA!" začnu s radostí skotačit. Vlk trochu vytřeští oči. „Hej, hej. Nejanči tak. Nemůžeš přivést pozornost," řekne mi a přejde blíže. Já stále byla celá radosti. „Jojo. Jo. Jo. Budu potichu," řeknu a křídla dám nemotorně zpět k tělu. Vlk si oddychne a zavede mě k nějakému otvoru v širokém kmeni stromu. „Počkej tu," řekne.

Kdyžtak se vrátí, jsem ráda, začala jsem mít pocit, že se nevrátí. Nepřichází s prázdnou. Má v tlamě něco podobné mašli a já mám zase pocit, že jsem to někde už viděla.
„Jeden vlk mi řekl, že bych ti to měl dát," řekne a hned mi mašli dá kolem krku. Zase oddálí.
„Proč se tváříš tak posmutněle?" zeptám se ho. On se na mě podívá. „Ale nic. Sluší ti. A teď už k té cestě," řekne a rychle se otočí. Vypadal, že začne chvílemi brečet. Stalo se snad něco?

Vede mě až přes nějaké místo osazené narcisemi. Zastaví až na místě, kde je na zemi nějaký pestrý kamínek.
„Chci, aby jsi šla co nejrychleji po těch kamincích. Měla by tě dovést na místo, kam patříš. Až tam budeš, vem štos papírů a přečti si to," řekne.
„Rád jsem tě zase viděl, zpěvko," usměje se a mě zasáhne ten zajímavý nostalgický pocit. Usměju se zpět: „Ty též, tanečníku."

Mé nohy běží, co to dá. Ani nevím jak dlouho už běžím, ale i tak běžím. Křídla radši nechci používat. Mám pocit, že jsem zapomněla, jak se s nimi zachází, a než na to přijdu, bude to trvat. I tak stále běžím. Občas se zastavím, abych nasbírala sílu. Spíš jak kamínky mě teď vede instinkt. Už po několikáté zažívám dnes deja vu efekt. Občas proběhnou i kolem divé zvěře a dokonce se zastavím i u jednoho zajíce, pro lov. Vypadá to, že lovit jsme nezapomněla. Mám ten dojem, že jsem snědla něco, co mi nechce vůbec vrátit do hlavy včerejšek, ale pořád mi dává tu zajímavou chuť, že všechno znám. Tu půdu pod nohami a teď už i ten zajímavý zápach, co se mi vryl do čumáku. Já ho určitě znám. Tenhle pach.
„Amy!" ozve se někde bokem. Jelikož mi to jméno přijde povědomé, otočím se tím směrem a prudce zastavím.
„Cvrčku," řeknu bezmyšlenkovitě. Jak to, že vím, co je tohle zač?
„Suisen. Ty jsi dorazila," usmálo se to. Jen kývnu.
„Najdi ten štos papírů, přečti si ho a okamžitě se vydej za ostatními. Musí vědět, že si zpět. Nebo by to aspoň měli vědět," řekne. Já nečekám a okamžitě se rozeběhnu k místu, kam mě nohy táhnou.
Doběhnu do velké jeskyně, kde okamžitě najdu štos, který otevřu a začnu číst...
Líbí se mi, co tam pisatel psal. Jeho kouzla a poznatky a taky jeho zajímavý škrabopis, který přečtu.
Zarazí mě až přečtení si posledních pár listů. Vlčice, která je psala, zde zanechala vzkazy pro mě. Přímo pro mě a já pochopila. Sen, co vypadala jako opravdoví sen teď byl skutečností. Někde hluboko jsem jen vlčice, která se necítila dobře a potřebovala změnu. A tou změnou jsme já. Já jsem tou změnou, která jí měla dát svobodu. A dala. Nebo spíše hodlám dát. Hodlám užívat života naplno. Naplníme to, co hledala. Naplním svou prázdnou hlavu a stanu se novým vlkem.

„Kde je najdu?" zeptám se stvoření, co se konečně dostalo ke mně.
„V krajině polárních září, mám pocit. Tak utíkej, ať je stihneš."

/S dovolením se přidám ke hře :)

Bylo to opravdu dlouhé a místy dost zajímavé. Jen piš dál.

(+100 +100 +100)
+ 300 Vp.
-Row