~V příběhu není Suisen, tak doufám, že nevadí ^^

Mladý vlk běžel po horské stráni. So co to šlo, aby se včas dostal na místo, kde byl zadaný. Běžel sans i rychleji než vítr. Přeskakoval pařezy, popadané větve a zanechával stopy ve sněhu.
Zastavil až těsně u malé krčmy zasněžené bílím sněhem. Rychle, celý chudák udýchání vrazil do krčmy, kde už se krčil u kotle starý vlk.
„Už jsme tě čekal," pověděl chraplavým hlasem vlk a zvedl svůj pohled k mladšímu.
„Honem prosím. Co tu máš, abych mu pomohl? Ztratil už tolik krve a my nechceme, aby umřel," naléhal mladší na staršího a doufal v dobrou zprávu.
„Vědel jsem, že jdeš. Támhle v brašně," ukázal čumákem na bránu zavěšenou za polici, „tam je lektvar, co vyléčí ránu. Ale nezapomeň. Něco za to."
Mladý vlk neváhal a vyškubl si malý kousek svého kožíšku z břišní části. Trochu zasyčel bolestí, ale lektvar byl přednější. Ten malý chuchvalec bleskovou rychlostí dál vlku a popadl brašnu. „Hěkuhju," řekl vlk, když utíkal zase zpět.
A znovu utíkal, co mu nohy stačili. Pospíchal jak nikdy předtím, jen aby mohl zachránit svého drahého přítele.
Však najednou mu ve sněhu podjela levá přední tlapka, a tak malém mohli přijít dnes o život dva vlci. Jeho tlapka se naštěstí zasekla o větev, která tu znenadání ležela ve sněhu. Oddychl si a rychle běžel dál. V hloubi duše doufal, že jeho dráhy přítel a spolubojovník ještě stále se drží při životě, a že neproběhne moc pozdě.

Mladý vlk sebou plácnul do sněhu červené barvy a rychle podal brašnu vlčici, co se snažila udržet tělo u sebe pro životě.
Rychlá vytáhla lahvičku z brašny a začala jí opatrně, ale rychle otevírat. Obávala se, že je pozdě, a že samotný obsah v lahvičce nepomůže a stále krvácející vlčí tělo pod ní dnes umře. Nechtěla to dopustit. Stejně jako mladý vlk, který teď udýchaný ležel ve sněhu barvy tmavých růží a snažil uklidnit vlastní tělo.
Vlčice vylila obsah lahvičky do rány zraněného vlka. Lahvičku pak i odhodila a počtvrté za dnešek doufala v dobrý konec.
„Noták! Kamaráde. Zůstaň se mnou! Já potřebuju parťáka do boje!" začal pomalu ale jistě vzlykat mladší vlk, co šel pro lahvičku. Jenže poraněné vlčí tělo se ani nehnulo. Nepohlo ani křídly, která zdobila ještě dnes ráno krásného vlka. Nezvedal se už ani hrudník tohoto krásného vlka, teď zaslíbeného barvou červených růží ležícího ve zbarveném sněhu.
Rána se zahojila a tělo zazářilo, než se začalo rozplývat a s větrem utíkat. Mladý vlk jen nevěřícně hleděl na onen obraz před jeho oči. Byla snad srst málo? Měl snad dát svůj vlastní život? Nebo naopak už bylo pozdě? Mladší vlk přestal vnímat okolí. Byl natolik šokován, že ani neslyšel, jak naň mluví vlčice. Jak ho utišuje, aby neplakal. Jenže jeho perly z očí se nechtěli zastavit.

Mladý vlk stal s mečem, zabodnutým do země, na palouku. Hlídal území a pečlivě střežil a kontroloval každý stín, každé zvíře a každou rostlinu, co se jen mihla kolem. Ještě před pár dny by tu seděl s ním ještě jeden vlk. Růže krásný a okrydkený vlk. Se srstí připomínající čerstvě napadány sníh a očima zelenějšíma, než je samotná tráva. Jenže pro tohoto vlka držel smutek. Dokonce i dnes měl u sebe jeho meč, pro památku a uctění. Chtěl uctít svého drahého přítele tím, že bude bojovat pouze s jeho stříbřitou čepelí.
Vlk zastihl stín mezi vysokou trávou u lesa. Jeho povinnost začala. Pomalu se skrčil a vzal meč do tlamy. Ostří meče částečně sekalo vysokou trávu nebo jí jen přejelo. Vlk vycítil, že je blízko něčeho nezvaného, když ti náhle se ozvalo šeptem: „Sete!"
Vlk poznal hlas. Poznal, kdo jej volá a nemohl tomu uvěřit. Rychle zavrtil hlavou a chystal se dát do pohybu, když si zrovna všiml nastraženého znaku u jeho tlapky. Někdo tu nechal znak chytacího kouzla a on, snad díky zavolání šepotem jeho jména, nešlápl do pasti. Opatrně obešel past a pokračoval. A tu náhle uviděl cizího tvora. Tvor se krčil a snad i chychotal vlku zády. Párkrát vzal větev to nepřirozených dlaní. Vlk se pomalu přiblížil ke stvoření a snažil se nevydávat ani hlásku. Něco ho zatahalo za levé ouško a on tak přemýšlím včas svůj pohled na další neznámé stvoření, co se mu zrovna chystalo dát přes palici. Širší klacek se zasekl o čepel meče a vlk, tak už nemusel být v utajení. Stvoření vydalo nepopsatelný pazvuk a klacek z čepele samo dostalo. Podívalo se na svého spolupachatele a znovu vydalo ten samý pazvuk, než zbaběle odhodilo klacek a obě stvoření se vydala pryč. Vlk ani nečekal a hned se vydal za stvořeními. Meč kouzlem nechal dopadnout podél jeho těla a změnit se na ptáčka, který vlka následoval. Tohle na schopnostech meče miloval. Dokázal se přizpůsobit a věděl, že Set byl nejblíže ke Kaliu, tak byl i poslušný.
Mladému vlku se zahákla noha do nějakého smetí na zemi ve sněhu. S vlkem to škublo, ale stále stal v pořádku. Ty stvoření zatím stihla ztratit v útrobách jeskyně. Vlk se podíval na zaseklou packu ve sněhu a rychle se jí snažil dostat ze sněhu. Hned jak se mu to povedlo, se vydal k jeskyni. Před jeho očima se ve vteřině zhroutil sníh z vrchu a otvor skály zasypal. Vlk se tudíž rychle zastavil a hleděl na zapsány otvor do jeskyně. Chvíli přemýšlel, zda-li se vydat hrabat do otvoru jeskyně, ale nakonec usoudil, že ne. Počká si, až se stvoření objeví znovu. Tudíž se rozhodl vydat pryč od jeskyně, když tu náhle zase slyšel svůj hlas. Volal nedaleko od něj. Občas se pohupovat jen tak po větru, občas byl hlasitější a někdy malinko pisklavý. Vlk neváhal. Nastražil pořádně uši a následoval volání jeho jména. Z prvu šel pomalu a opatrně se plížil, ale postupem hlasitosti zrychloval na své rychlosti. Co když byl někdo v nesnázích? Jak se tak přibližoval, čím dál tím víc, tak zahlédl jedno z vlčat jak leží s jednou tlapkou od krve. Vlče kňučelo, ale aby bylo schopno normální věty, to ne. Natož říkat jméno vlka a volat jej. Ale o to se teď vlk nestaral. Jeho hlavní prioritou byla záchrana vlčete. Vlk okamžitě nechal meč změnit na obvaz. Pro teď to pomůže. Vlče rafnul za krkem a pomalu a opatrně ho nadzvedl. Se zjištěním, že vlče nepovleče po zemi se klusem vydal do středu smečky, kde bude o vlče postaráno.

Jak padlo slunce za obzor, vlk seděl u ohniště s ostatními. Seděl a sledoval ostatní, kteří si užívali tepla u ohně a zábavy. Sám začal vzpomínat, jak tu dováděl též. A nejen on. I ten bílý vlk, který byl jeho parťákem. Sledoval i ostatní kolem, jak dovádí. Na některé dával i pozor a u některých si dával ještě větší pozor na jejich divočení. Nechtěl, aby nějaký vlk skončil popálen. Ani nechtěl, aby třeba jen byl spálen. Oheň není lehký na vyléčení.
Mezi poskakující vlky se mýhne bílí flek. Vlk zbystřel. Měl pocit, že vidí mezi ostatními svého bojového parťáka. Zavrtěl hlavou. Nechtěl si připustit, že mu natolik chybí, že z něj má halucinace. To ne. To rozhodně nechtěl. I tak mu to nedalo. Propletl se mezi vlky poskakující kolem ohně až pryč od ohniště. Prošel pomalu kolem květin, které nesmírně v noci zářili a popobehl k teď už mýtině. Svým pohledem vzhledl k tmavému nebi. Jeho zorničky se rozšířili. Nad hlavou mu pohupovalo bílé křídlo. Moc dobře rozeznal peří, která zdobila křídlo. Pro ujištění zavřel oči a sklopil hlavu dolů. Stále se zavřenými oči pootočil svou hlavu na levou stranu od sebe. Z nějakého důvodu nechtěl uvěřit, že vedle něj může stát někdo, kdo je dávno mrtvý. Nebo jen teď otevře oči a přesvědčení bude jasné. Blouzní.
Vlk otevřel oči. A očividně neblouznil. Bílí, o trochu větší vlk se s rozpjatým křídlem nad hlavou druhého usmíval. A tmavý vlk tomu nechtěl uvěřit. Hleděl na bílého vlka, co se usmíval a něco drápem maloval do hlíny.
'Bebuď překvapený' přečetl tmavý vlk. Svůj zmatený pohled upřel na bílého vlka a nevěděl, co říct. Nebo věděl, ale nebyl schopen to říct. Cítil ten nepříjemný pocit v krku a nevěděl, co má dělat.
'Tak ty aby jsi byl rád, že mě vidíš, tak teď na mě koukáš? Jen tak? A třeba poděkovat za dnešní pomoc?' napsal znovu vlk do hlíny. Stále se u toho usmíval a stále měl rozpjaté jedno křídlo nad hlavou druhého vlka.
Tmavší začal konečně vypadat, že jeho tělo zase začalo žít. „Tos byl ty? A já si říkal, kdo mě to volal," pronesl klidně. Odvrátil pohled a znovu se podíval na tmavou oblohu. Bílí vlk posunul trochu své křídlo, aby tmavší viděl na nebe a podíval se na něj též.
„Za tu pomoc ti děkuju. Ale bylo by lepší kdyby jsi tu byl též. Tvůj meč je sice pěkná připomínka, ale nekecá tak moc jak ty. Ani nechodí brzo ráno probouzet mě. Ale jinak to jde," řekne ještě stále klidným hlasem, a pak se usměje. „Za to ucho jsi mě tahat nemusel. Všiml bych si ho," řekl a podíval se na bílého vlka. Tomu se ukázal snad ještě větší úsměv na tváři. Bílý vlk sebou trhnul, když první kapka deště dopadla na jeho čumáček. Rychle něco načmáral na zem a podíval se k tmavšímu vlku. Naposled se na něj usmála, křídlem ho praštil po hlavě a jako nakonec se uklonil. Bílá šmouha před tmavým vlkem se změnila na podobu ptáčka, který ještě dnes letěl jako přeměněný meč.
Tmavší vlk se usmál snad ještě víc. Podíval se rychle na zem a přečetl si nápis. A aby nezmokl úplně, tak se rychle vydal zpět k ohništi, aby i dohlédl na ostatní. Déšť aspoň pomalu zmazal škrabopis v hlíně, kde jasně stalo: 'Jsem stále s tebou'

Pěkný příběh, jen ten pravopis!
100 Vp
- Ian