„Máš zvláštní srst," řekl okřídlený tmavý vlk, když na mě hleděl. Podívala jsem se udiveně na svou srst, a pak zase zpět na vlka. „Není zvláštní. Je prostě dokonalá," usměju se s napnutou hrudí. Od vlka dostanu úšklebek.
Už tu spolu chvíli tak sedíme, aby jsme byli oba včas na naší lekci létání. Spíše na mojí. Požádala jsem včera Rowa, aby mi ukázal, jak se léta. On to přijal a já jsem za to ráda. Jen jsem mu neřekla, že hodlám po cestě potkat jen tak Kageho a jen tak ho taky dotáhnout.
Akorát si už nepamatuji, koho to byl nápad, jít do výšek, kde je silný vítr a jeden nepatrný pohyb a jsem i dole. Dokonce je tady i nějaká větší rovná plocha, ale to nemění nic na tom, že z jejího okraje můžu letět dolů. Bojím se, že ve chvíli, kdy roztáhnu křídla, tak mě unese vítr. To bych radši tu louku. Ale na jednu stranu to tady bude taky dobrý... Třeba se nakonec snesu až k louce a spadnu do studeného sněhu.


S Kagem nás ovane ještě silnější vítr, když mohutný vlk přistane na místě, kde jsme se dohodli. Usměju se ještě víc a prohodím si pohled s Kagem. Už se těším, až se naučím létat. Křídla jsou vážně krásná a já je chci využívat co nejvíce. Když už je mám, tak ať k něčemu.
„Zdravím potvory. Kage se rozhodl přidat?" řekne a vsadím se, že tam ta překvapenost v jeho očích byla.
Kage se podívá na mě, pak na Rowa a kývne. To, že jsem ho dotáhla já, to už Row úplně vědět nemusí.
„Tak. Jestli chceš naučit létat, tak mě budeš poslouchat a nedělat pitomosti. Nebo žádná lekce nebude a nechám tě rovnou spadnout z útesu. To je ten nejlepší způsob, jak naučit létat," promluví a u té věty s pádem mi přejede mráz po krku. Určitě musí být teď viditelný ten můj překvapený pohled. Rozhodně nehodlám skákat z útesu a učit se za chodu. Co kdybych to nezvládla? To bych jako ukončila svůj život pádem? Tak mladá? A co by mi asi stálo na pomníčku? Zabitá svou vlastní neposlušností? Žádné takové.

„Rozumím!" řeknu hned na to s úsměvem. Row se usměje též a určitě jsem slyšela posměšek od Kageho.
„Tak dávej pozor. Roztáhnout křídla umíš, tak aspoň můžeme rovnou vyzkoušet řez proti větru," řekne a otočí se k nám zády. Je vlastně někde mezi námi. Kage si dá odstup stranou. Row roztáhne svá křídla placatě proti větru. Já s Kagem uděláme to samé. A teď teprve ucítím ten studený vítr, co mi vlaje do křídel a má křídla tak řežou vítr. Je to celkem krásný pocit, ale ten vítr je vážně studený. Že jsem nepočkala do jara. Vítr by nebyl tak studený a aspoň bych nemusela stát ve sněhu. Ty ťapky mi asi brzo zmrznou, ale na druhou stranu je to strašně příjemné stát v tom studeném sněhu.
Něco mě lehne plácne přes poslední pírko na mém právem křídle. Kouknu se tím směrem a sleduju Kageho roztáhlé křídlo, až pak jeho samotnou tvář.
„Dávej pozor. Nechceš přece letět dolů," uchechtne se. Já z prva nechápu, než si všimnu, že Row změnil polohu křídel. Rychle naznačím slova 'děkuju' a dám křídla rovně nad sebe.
Mám pocit, že mi začnou se trhat svaly u zad, co pojí křídla. Tohle gesto rozhodně není tak příjemné a uvolňující, jak vypadá. „Jestli se takhle budeš tvářit při každém vzletu, tak asi si budu muset sehnat klapky," řekne Kage, když hledí na mou pokřivenou tvář. „Ale ne. Já to přeci zvládám," ušklíbnu se do toho a doufám, že nás Row neslyší. Ale asi se mýlím. Mávne křídly prudce dolů. Já udělám to samé a nevím proč, ale Kage ne. Ale hned jak křídly mávnu proti zemi, pochopím.
Sníh pod mými tlapkami se rozpráší pryč z místa a já se na sekundu dostanu nad zem a hned zase na zem. Jenže teď díky tomuto činu mám tlapky dál od sebe a celá s překvapeným ohledem se třesu.
„Suisen," promluvil Row, „za prvé, máš stuhlé svaly. Za druhé. Teď si právě měla možnost zažít, jak moc silný máš záběr do křídel. Ten je důležitý, aby tě vznesl na zem. Kage to pochopil. Takže se vzchop a jdeme na další část," „Ale tak proč tebe ten záběr nevznesl?" zeptám se. Row jen pootočí hlavu k nám. „Mám své triky," řekne a hned se zase vrátí do další pozice, kdy je pokrčený a má ty křídla na samém místě, jako před chvílí. Jo tak triky....
Postavím se do pozice stejně jako Kage.

„Co se děje?" zeptá se Kage do větru, ale i tak mým směrem. „Mám pocit, že mě každou chvíli odnese vítr," řeknu a mé oči se rozšíří, než je zavřu z důvodu nepříjemného větru.
„Vítr tě pak odnese, toho se neboj," podotkne Row a stále kouká do dáli. „Jsem schopný vlk," otevřu zase oči s úšklebkem, „já se rychle učím." Od obou se mi dostane něčeho napodobení smýchu. Jen nad tím obrátím oči v sloup a stále nechávám křídla roztáhlá společně s Kagem. Jsem ráda, že tu je Kage taky. Sice pro něho je to asi zbytečně, ale i tak jsem ráda.
Row dále pokračuje. Občas křídla nějak nahne pro mě nepochopitelně a jindy zase vrátí k tělu. Po asi deseti dalších ukázkách se obrátil čelem k nám. Vrátila jsem až moc zbrkle křídla zpět k tělu a s úsměvem se podívala na Kageho. Díky tomu roztahování křídel ani moc nepobírám tu zimu kolem nás. U Kageho bych se mohla aspoň zeptat. Jenže v ti chvíli už zase Roce něco dělá. Roztáhne pravé křídlo, čímž je z mého pohledu levé. Chvíli na nás hledí, než křídla přehodí. V tu chvíli nám oběma blikne v hlavě. Já a Kage roztáhneme svá levá křídla, a pak ty práva. Row se usměje a zopakuje to, aniž by něco řekl. My to tedy znovu zopakujeme a tak se to potáhne další tři napodobování, než si Row povzdechne a udělá to znovu, ale trochu prudčeji. Asi neděláme úplně to, co chce, aby jsme dělali...
Prohodím si s Kagem pohled, než se Kage zatváří, že na to přišel a roztáhne své pravé křídlo. Tedy z pohledu Rowa levé. V mých očích teď musí být viditelný 'to to nemohl říct dřív' a roztáhnu to právě křídlo.
„No konečně," ozve se Row. „Už jsem se bál, že mám nemyslící členy ve smečce," řekne. To jsme to teď měli brát jako lekci nebo si nás jen zkoušel?

„Je čas na let?" usměju se okamžitě. Row kyvne a já se usměju ještě víc s menším přiblížením, a pak i drcnutím do Kageho. „Jdeme létat," řeknu šeptem s úsměvem a částečným poskakováním. Už zase mám úžasný pocit z toho, že dnes se naučím létat!
Row se na nás podívá a po obou z nás ocasem mávne sníh. Oba nás tedy nahodí menší vrstva sněhu a jak já, tak i Kage se ukryjeme pod křídly. První, kdo dá křídlo dolů je Kage. „Row nám utíká!" křikne a rychle se rozeběhne za ním. Počkat... Row utíká? Tady? Rychle dám křídlo k tělu a rozeběhnu se za Kagem. Ten za nějakou dobu běhu za Rowem roztáhne křídla. Nevím proč to udělá, ale předpokládám, spíše si myslím, že dělá to samé, co dělá Row, kterým podle mě neběží úplně svojí pravou rychlostí. Dělá to schválně. Asi chce, aby jsme zažili falešný let, a až pak ten pravý. Protože hned na to, co roztáhnu křídla, tak se Kage odrazí od kamene a vznese se na druhý. Chápu to. Široce se usměju a odrazím se od kamene též. Teď teprve cítím ten pěkný pocit. Takhle se budu cítit pokaždý, když se ponesu na křídlech.

Row po chvíli běhu zase roztáhl svá křídla a doslova skočil ze skály před nějakou menší rokli na druhý kus jiné skály. Kage trochu zpomalil a já s ním. Kage se musí cítit jak já. Nejsem si jistá jestli tohle opravdu zvládnu, ale Row si je očividně jistý, že to zvládneme oba.
Já trochu zrychlím a doběhnu Kageho. Potřebuju dostat nějaký adrenalin do krve. Musím se nějak naladit.
„Spolu, Kage!" usměju se a snažím se schovat nejistotu. Kage se tak více rozeběhne. Já s ním a oba na slovo 'Teď' skočíme. Pod nohami se nám ztratí pevná půda a naše těla se dostanou do vzduchu. Row, už stojíc na druhé straně, nám naznačí mávnutí křídel. My oba mávneme křídly, a tak se zase nadvsnesem.

Oba ve stejnou chvíli dopadneme do studeného sněhu nedaleko Rowa a oba se hned i zvedneme. Teď jsem si vzpomněla, že Kage říkal něco o křídlu. Tak doufám, že si ho teď nezlomil nebo nenalomil. Ale podle toho, jak se zvedl a dal bezproblému křídla k tělu, tak asi není nic zlomeného. Hned jak se oba otřepeme od sněhu, tak se oba podíváme na Rowa.
„Takže umíme létat?" zeptá se Kage. „Dalo by se to tak říct," Row přikývne a já se s plnou radostí začnu smát a radovat. Dokud Kage neřekne větu, se kterou jsem nepočítala.
„Tak já konečně umím létat!" začne se radovat se mnou, ale zastaví hned jak uvidí můj pohled. „Já vám neříkal, že neumím létat?" nevině se usměje.
„Ne. To teda neříkal. Já měla za to, že to umíš," řeknu stále překvapeně. Row se usměje: „Tak aspoň, že tě Suisen dotáhla. Tím pádem je naše lekce létání u konce. Zítra se uvidíme na louce a chci vidět, že si z dneška něco pamatujete. Oba. Teď padejte zpátky k ohni, ať neumrznete," povelí nám, než mohutným mávnutím křídel odletí. Oba na nic nečekáme. „Kdo tam bude poslední je zmrzlá bábovka!" řeknu a rychle se rozeběhnu zase zpět z vysokých míst, kde jsme se dnes učili létat. Tohle je vcelku příjemné. Mohla bych zkusit k ohni doletět, ale bojím se, že bych místo ladného přistání skončila v ohni.
Všimnu si jak Kage kolem mě z kopce se vážně nese na křídlech. A pak že jsou zbytečná. Dnes se s nimi naučil létat a teď si to sviští dolů z kopce. „Však já tě doženu!" zavolám na něj s úsměvem a zrychlím svůj běh.

~Pokračovaní v dalším průběhu

Moc pěkný a dlouhý příběh.
160 Vp.
- Ian