Včerejší den jsem si náramně užila. Ještě jsem Rowa poprosila, aby jsme šli vyzkoušet let dneska a souhlasil. Takže dneska sedím, a tentokrát konečně, u zasněžené louky. Podle mě budeme zkoušet vzlétnout z rovné země a zase přistát. Je pravda, že ten dopad by nemusel být dopadem, ale jen krásným lehkým šlápnutím do sněhu.
Kage by měl dorazit též. A že dorazil. Vznášel se na křídlech ve větru a něžně dopadl do sněhu před mnou. Já jej jen propalovala pohledem. „Krasný den, Kage," řeknu a usměju se, abych zakryla tu žárlivost v krvi. „Vidím, že ti to jde parádně" nakonec se usměju pořádně a Kage se otřepe.
„Neříkej to nikomu, ale včera jsem sletěl, když jsem si nevšiml větve. Jsem překvapený, že křídla jsou v pořádku i tak" přiznal se a já se překvapivě podívala na jeho křídla... Takže taky se stále snaží?

Oba nás zase ovanul silný vítr, až to i sníh pod nohama odfouklo. Row dorazil a dal to i pořádně znát. Teď jsem totiž pod nohami viděla bláto. Ne sníh, ale bláto. To budu zase mít špinavý ťapky a co s tím pak budu jako dělat? Voda je studená...
„Ahoj potvory" poví a svá křídla dal podél těla. „Dnes poletíme kolem smečky, ať ukážeme ostatním, že jste zdatní. Poletíme nízko a postupně výš. Otázky?" řekne s pohledem na nás a my přikývneme. Když se žádná otázka nedostaví, Row se otočí zády k nám. Beze slova se rozeběhne a vzlétne, což jsme trochu nečekali. Hned se rozeběhnu za ním a Kage za mnou.

„Jak dlouho budeme takhle ještě létat?" zeptal se Kage, když jsme přistáli nedaleko jeskyně, kde pár dalších členů bylo též. Row na to neodpověděl, jen nás táhl dál. Přísahám, že jestli budu létat ještě chvíli v takovém počasí, tak moje křídla to těžce dají nebo dostanu nějakou chřipku. Nebo mi vlétne brouk do pusy...
Row se zastavil až u ostatních a my kus dál.
„Vedu létavce na představení" řekne konečně něco, za tu dobu, co s ním jsme a jednu z mála, co to musí slyšet je Yu a ten další vlk s křídly, kterého si nepamatuji. Možná mám jméno na jazyku, ale úplně si nejsem jistá, kdo ten vlk je. Ale vypadá to, že má skvělý vztah s Yu. Měla bych si najít nějaký lektvar na to, abych stále nezapomínala...
„Ahój" usměju se tedy ze široka. „My jsme se aleee dlouho névidělíí" řeknu a přejdu s tím samým úsměvem k Yu a té druhé. Ten můj škleb je tak strašně jasný, že jim musí být jasno, že něco chcu nebo mi něco je.
„Suisen. Jmenuje se Bakk," poví Yu s klidným hlasem. Konečně jí došlo, že já si její jméno prostě nepamatuju. „Ale vždyť já vím" řeknu, ale i tak se na Yu vděčně podívám. „Příjde mi, že začínáš trpět krátkodobou pamětí" usměje se Yu. Jen se na to usměju, než se přesunu zase kus dál. Při tom přesunu si všimnu, že Bakk má též křídla, ale včera s námi nebyla. Tím pádem bych jí mohla poprosit a vytáhnout s námi na let. Proto se zastavím v pohybu a otočím se čumákem přímo na Bakk a usměju se. „Bakk. Nechceš jít s námi létat?" zeptám se, ale jak si všimnu pohledu Yu, tak trochu znejistím. Já na něco určitě zapomněla. Ten její zvláštní pohled na mě to dokazuje. Musím to nějak zakecat, ale nemám vůbec ponětí jak.
„Jistě, že. Suisen přece má pro tebe plán, jak tě taky dostat do vzduchu i přesto, že nemůžeš s křídly," ozve se Yu a zase mě zachrání, jelikož to, že nemůže s křídly jsem taky nevěděla... Rychle zakývám hlavou na souhlas. A teď jako raď, co jí mám asi říct? Něco ve stylu: No. Sedneš si na katapult a pustím tě rovnou do vzduchu? To asi ne... Ale když už mi Yu nahrála, tak bych měla něco vymyslet.
„A jak to chce udělat, Suisen?" zeptá se trochu nevrle Bakk. Mám nepatrný pocit, že nemá vůbec zájem o něco takového. Ale odpovědět musím, aby to nevypadalo, že nápad nemám.
„No.... Já jsem vlastně přemýšlela, no. A no. Napadlo mě... Vzít nějaký kus deky nebo něčeho, co se najde a," na sekundu jsem utichla. Co to tu povídám? „... A udělat něco jako vak, ve kterém tě ponesu já a Kage. Že Kage?" okamžitě jsem otočila svůj zrak na jmenovaného s doufáním, že přikývne. Tak se i stalo, protože asi pochopil co za zamotanou situaci to je. Jenže Bakk teď vypadal ještě více znechucená, než předtím, ale teď jsem to nechtěla nechat jen tak. Když už, tak už.
„Jdu pro deku. Bakk, ty nikam nechoď a Kage mi pomůže" povím rychle a vyběhnu do jeskyně něco takového najít. Jenže tu je samí seno... Pár látek a nic dalšího. Co z toho mám teď vyčarovat? „Deku, co jinýho," poví ještěrčí hlas, co tak dobře znám. Porozhlédnu se, ale tu ještěrku nevidím. To mi jako čte myšlenky. „Ne, ale je mi jasný, co hledáš" poví zase do prázdna. Jo. Čte mi myšlenky, potvora. Ale na jednu stranu má pravdu. Chce to nějakou deku.

Vyběhnu zpět k ostatním s dekou v hubě a tu pak položím mezi ostatní. „Mám deku!" povím okamžitě s úsměvem a radostně zavrtím ocasem. Podívám se na místo vedle Yu, ale Bakk už tam není. „Kam šla?" „Odešla?" „Kam?" „Suisen. Pokud nechce, tak jí nenuť" poví Yu stále sedící na svém místě. Já zavrtím hlavou: „Ne, ne, ne. Už jsme to takhle zamotali, tak jí do vzduchu dostanu. Takže kam běžela?" „Nebude daleko, ale vážně bych jí nechala" řekne znovu Yu a já se okamžitě natáhnu pro deku a běžím rovnou za nosem. Doufám, že Kagemu nějak dojde přijít, aby mi pomohl s tou dekou.
Yu měla pravdu. Běžela jsem vážně jen kousek, protože Bakk se pohla jen o kus. Rychle jsem jí doběhla, až přeběhla a položila deku před ní, načež hned Bakk reagovala slovy: „Ať tě to ani nenapadne". Jenže já se nedám tak snadno odbýt. Jen se usměju a podívám na deku, kterou následně rozložím. Oh. Je asi o kus menší jak sama vlčice, ale to se též pořeší.
„Suisen, vážně si nemysli, že se tebou nechám v Tomhle dostat do vzduchu," poví, ale já jí rychle utnu s upřímným až probodavím pohledem. „Lehni si na tu deku" povím celkem i přísným hlasem. V očích mi teď musí jiskřit.
„Má cenu tě přemlouvat?" zeptá se s lehkým zamračením i s lehkým úsměvem. Já jen zakývala na souhlas a čumákem ukázala na deku. Vlčice chvíli mlčela, než si po chvíli ticha na deku přece jen lehla. V tu chvíli jsem se zase široce usmála a radostí přešla blíže. „Kdyby tě něco tahalo nebo bolelo, tak řekni" povím a houknu na Kageho, ať mi jde pomoct. Ten se dostaví a já mu vysvětlím, co a jak má dělat. Snad to pochopí. Každý z nás vezme do tlapek ten provaz, který jsem uvázala k dece. To, že je to sláma, na to snad nepřijdou. Ještě by se Bakk z toho chtěla dostat co nejrychleji.
Podívám se na Kageho a na jeho kyvnutí udělám stejnou reakci a oba ve stejnou chvíli mávneme křídly. Oba se tak dostaneme do vzduchu čímž i zvedneme trochu tu látku. Doufám, že vše vyjde a my jí uneseme. Pomyslím si a oba začneme křídly více mávat. Tím dostaneme vlčici v dece více do vzduchu a já na ní nějak pohlédnu stále ve vzduchu. „Vše v pořádku?" zeptám se a vlčice zavrtí hlavou, načež řekne: „Chtělo by to pro příště nějakou měkkou výplň, ať se necítím jak sardinka."
To beru jako souhlas k tomu, že můžeme vzlétnout výše. Prohodím si pohled s okřídleným trochu menším vlkem. Musím i jeho kontrolovat, jestli to není pro něj těžké. Mávneme křídly znovu a tak máme konečně možnost to nazvat letem. Nemám úplně ponětí, jak to s Kagem zvládme, ale zatím jsme zvládly se pohnout aspoň o sto metrů! Občas i zkontroluju Bakk, ale podle jejího klidného pohledu musí být v pořádku. Ikdyž možná to jen ukrývá.
Ještě jí chvíli neseme. Sic jen blízko země, ale je to tak lepší. Kdyby to jeden z nás omylem pustil, tak ať neutrpí moc zranění.

Nakonec jsme se s Kagem dokázali dorozumět a oba jsme věděli jak a kam letět. Když jsme opatrně položili Bakk zase na zem, tak jsme dostali pochvalu oba. Teď bych tím pádem mohla už tvrdit jakým jsem skvělým letcem. Dobře. Skvělým stále ne, ale aspoň se učím. Oba se učíme. Ale dnes to bylo podle mně nejlepší. To s tou dekou musíme ještě někdy využít.
Podívám se na Kageho s úsměvem. Jo. Tohle určitě ještě využijeme.

-Mám chuť si dát pohlavek za svojí chaotickou povahu. Tohle mělo být už dávno tady, ale je to až teď :)
Omlouvám se kdyžtak za chyby..

Moc hezký příběh. Jen tak dál!
130 Vp
- Ian