Klečím zrovna v lese, vyhlížející srnky, abych si mohla dát něco dobrého na zub, a ta srna na to vyhovuje. Proto se držím dost u země a snažím se být nenápadná. Jenže na lovu jsem byla akorát na zajíce a teď na srnu úplně nevím, jestli si chci troufnout. Je větší, jak zajíc a také mohutnější. A může být i rychlejší. To mě nesmí odradit nebo budu bez jídla.
Pomalu jsem se začala plížit k jedné z oddálených srn od stáda a doufala, že nebudu dopadnuta její pozorností. Trochu jsem začala dávat pozor i na okolí, jen abych měla jistotu, že mi srnu nic neukradne, či nevyplaší. Začala jsem se plížit blíž a blíž, než jsem po srně vyběhla s větší rychlostí a aniž by to sama srna zastihla, už jsem jí shodila k zemi a zakousla se do krku, načež jsem jej prokousla.
Začala jsem si pochutnávat na jídle, když v tom, jak na zavolanou, se přiřítila ta ještěrka a podívala se na mě znechuceným pohledem.
„ No co. Mám taky hlad,“ ušklíbnu se na něj a znovu se zakousnu do srny. „ Nedáš si?“ zeptám se s šibalským úsměvem na ještěrku.
„ Ne. Rozhodně ne. Dám si spíše vzduch,“ poví a usadí se na pařezu, aby na mě měla pěkný výhled. Ale její pohled na mně, když jím, mi není dvakrát příjemný. Přestanu jíst a zbytky po sobě uklidím, po čem si v nejbližší vodě opláchnu zašpiněné části těla.
„ Tak co podnikneme?“ optám se ještěrky. „ Jdeme dělat čáry máry fuk. Ať už taky začneš i s magií, když už umíš létat. Ale půjdeme někam, kde nebude společnost. Přeci jen já nechci společnost. Stačí už jen ta tvoje,“ poví a bez ohledu na mě jde směrem někam od lesa. „Já umím čáry máry?“ zeptám se překvapeně na ještěrku. Ta mi nevěnuje ani pohled a prostě si mě vede.
Sama ještěrka mě zavede až k velkému jezeru, kde se zastaví kousek před pláží. Teď na tom slunku se mi musí odrážet jas od srsti. Měla bych se jít podívat k jezeru, dokud je to světlo. Aspoň bych viděla svou srst v akci. Trochu se zasměju.
„Nesměj se a pojď sem. Potřebuju, aby si zapojila paměť a začala si vybavovat, jak jsi používala magii. Celkem by se to hodilo,“ poví a změní svojí podobu na lišku. Jen se trochu zvláštně usměju. „A je ta magie potřebná?“ podám otázku a teď už liška nahodí zajímavý pohled. „Máš magii, tak jí budeš používat. Věř mi. Hned, jak si tu jednu zase vybavíš, tak budeš chtít i další. A jo. Jsem si tím jist,“ odpoví mi na otázku a přesune se od pláže na stranu, kde jsou stromy a krásné stíny. Teď jsem si připadala jak v Deja Vu efektu. Jeden z těch stromů se stínem vypadal lákavě a já měla pocit, že ten strom znám nazpaměť.
„Tvoje hlavní magie je voda. Tak se podívej na jezero a zkus něco udělat. Aspoň nějaký náznak toho, že tu magii zvládáš,“ poví trochu s nezaujatým pohledem a lehne si přesně do toho stínu stromu. Trochu se zamračím, ale k vodě se otočím. A teď úplně nechápu co dělat, ALE Já si poradím. Já to zvládnu. Nějak…
Sednu si blíže k vodě, ale zase ne tak, aby se mi mokrý písek dostával pod tlapky. Nějakou chvíli si tak posedávám u vody a pozoruju ji. A vůbec mě to nebaví. Nemám nejmenšího šajna, co dělat a jediný, co mě napadne je, že přední levou ťapkou jen tak máchnu do strany se slovy: „Voda, voda.“
Na jezeře se pohne hladina stejně jako moje tlapka a já trochu překvapeně a zároveň vítězně udělám to samé znova. Hned na to mě napadne pomyslet na led, a tak se i kouskem packy dotknu hladiny vody s myšlenkou na led a vualá. Vážně umím používat magii. Zkusím to tedy ještě dvakrát a s každým novým pokus se můj úsměv rozšíří.
„Hahaha. Ještěrko! Ještěrko, já umím čáry máry!“ přiběhnu k ležící až skoro spící lišce a radostně nad ní začnu skotačit. Dostane se mi liščí pozornosti a překvapení, když se s širokým úsměvem, až mi zuby jdou vidět, zastavím. „Ňahahááá. Já si dokonce pamatuju ty pohyby, Ha!“ skoro až radostně vypísknu a přesunu se znovu blíže k jezeru. Čumáčkem se nakloním k zemi, abych táhla ten krásný oblouk s vodou. Můj čumáček vede oblouk vody od země až k výši mého krku, kde tento proud vody zmrzne. Na tu ledovatinu položím tlapku a okamžitě se začne led pod tlapkou rozpouštět, což mi udělá radost ještě víc. Dokonce i radost mi dělá, že vím, jak naložím se vzduchem.
S širokým úsměvem se podívám na lišku. „Že mě nedoženeš?“ povím a aniž bych čekala odpověd, rozeběhnu se tak, abych vzletěla a začala mávat křídly. Ještěrka na to něco zaprotestovala, ale já už to nestihla zaslechnout. Prostě jsem letěla ve vzduchu a zkoušela, jak moc si můžu pohrát s magií vzduchu.
„Vidím, že let ti jde už lépe!“ ozve se hlasitě ještěrka, no… spíše holub, vedle mých křídel. Moc natěšený holub nevypadá, ale i tak jsem ráda, že pochopil, že má letět za mnou. I tak mi to nestačí. Prudce mávnu křídly k tělu tak, abych využila i tu magii, a tak zrychlila svůj pohyb ve větru. Proletím přes louku a pár dalších míst, jen abych se podívala, kdo všechno ze smečky je dneska venku a na některý i zamávám křídlem. Svůj let ukončím až u vodopádů, které si oblíbila moje pozornost. Pár sekund na to, si ke mně přistane i holub, který se záhy změní na ještěrku.
„Takže?“ zeptá se. „Takže co?“ odpovím s úsměvem. „Takže jak se ti líbí tvá magie?“ upřesnila svojí otázku. Já se usmála ještě víc. „Vlastně jsem si řekla, že bych se chtěla naučit více,“ povím a přejdu k vodě, co teče od vodopádů a lehnu si k ní. Určitě musím vyzkoušet víc možností využití.

Parádní příběh, jen na začátku trošku kostrbatý.
100 Vp.
+ 2 % Lov
- Ian