Uši na špici, čenich vzhůru, oči přivřené, záda skrčené, ocas uvolněný, ale připravený. Vzadu na lesní mýtince se pase jelení stádo. Zrovna starší jeleni poučují ty mladší jeleny o tom, jak se správně bránit útoku od druhého jelena, zřejmě jim to pomůže při hledání protějšku. Ostatně nestačí jen chtít dobrou laň, musíte si jí umět i bránit. Inu je na ně vtipný pohled, především pro najezeného, ale pro nenajezeného je to pastva pro oči a hlavně pro žaludek. O tom ví své i vlčice číhající v houští na druhé straně mýtiny. Pořád si však nemohla vybrat tu pravou oběť pro svůj dnešní oběd. Nakonec přece jen si vybrala. Vlevo se zdržoval jelen, který určitě patřil mezi ty mladší, ale svou velikostí přerůstal i ty starší jeleny. Byl neohrabaný. Byl dobrým terčem. Yu-Jie se naposledy přikrčila, až nakonec vystartovala. Vyběhla ze svého úkrytu rovnou za jelením stádem. Stádo jí zpozorovalo během pár sekund. Aby ne, když dupala jak slon. Jeleni před ní klopýtali ze strany na stranu, ale vlčici zajímal pouze jeden jelen. Už už ho doháněla, když do ní napálil svým parožím jiný jelen a Yu-Jie, tak na chvíli ochromil. Tohle nečekala, měla, ale nečekala. Naštěstí to nebyl, bůh ví, jak silný jelen a tak ani bolest nebyla velká od bodnutí. Vlčice se vzpamatovala a vyběhla znovu za jeleny. Byli už od ní dál, ale ona se nevzdávala. Přidávala čím dál tím víc, až znovu jeleny dohnala. Nyní už však neběželi po mýtině, ale po lese. Jeleni se rozutíkávali do všech stran, ale ten jeden, po kterém vlčice šla, byl opravdu neohrabaný a pomalý. Málo zvedl zadní nohu při přeskoku menšího spadlého kmenu stromu, zakopl a upadl na zem. Měl to spočítané. Vlčice jelena usmrtila kouzlem a už se chystala do jezení, když se jí do kožichu zaryla střela. Vlčice jen bolestně zavískla a svalila se hned vedle jelena. Její mysl byla oblbnutá. Svět se jí motal. Nevěděla jestli sedí, leží a nebo dokonce běží. Cítila doteky v její srsti a divné hlasy. Jediné co mizerně dokázala rozeznat, byla měnící se krajina. Pomalu mizel les kolem ní, až se ocitla v divné plechové kobce. Zem pod ní drncala a ona neschopna jediného pohybu, jen ležela a čekala, co bude dál.

O 3 a půl hodiny později.
Vlčice pomalu otevřela oči, ale ihned je zase zavřela. Světlo bylo ostré a tak jen chvíli vlčice ještě ležela se zavřenými oky. Po chvilce zaslechla otevření dveří a kroky k ní. Nemohla nic udělat, stále byla paralyzovaná a něco jí říkalo, že bude ještě dlouho v tomhle stavu. O chvilku soustředění se na zvuky kolem zaslechla vlčice zřejmě něčí rozhovor:
,,To zvíře je obrovské! Co s ním hodláte dělat?“ Pravil první hlas. ,,Už jen proto, že je obrovské, paní profesorko, chceme zjistit, co je to za druh a jestli neumí něco víc, než obyčejný šedý vlk. Jak vidíte je zcela očividné, že není z našich krajů. Máme obavy, aby takových stvůr nebylo více. A domníváme se, že to bude zcela jistě nebezpečné.“ Odpověděl druhý hlas. ,,Vy se domníváte? Žertujete? Neuvěřitelné. Měli byste to, co nejdříve pustit. Dříve než to někoho tady napadne.“ Pravil znovu první hlas, ale tím rozhovor pro Yu-Jie skončil. Vlčice bolestně sykla. Do pravé přední nohy jí něco bodlo a vlčice znovu usnula hlubokým spánkem.

Další den.
,,Subjekt 07386 ještě spí?“ Pravil známý hlas. ,,Ano, paní profesorko, zřejmě byla podána vyšší dávka uspávací dávky, než byla nutná.“ Odpověděl podřízeně druhý hlas. ,,Očividně,“ odpověděl první hlas. Pak bylo slyšet jen hlasité prásknutí dveří místností se rozprostřelo hlasité ticho. Hnědobílá vlčice pomalu zvedla obě horní víčka. Tady bylo světlo jemnější, a proto bylo otevírání očí o něco snazší. Vlčice byla vyčerpaná. Dýchala prohloubeně. Očima si prohlížela, kde se zrovna nachází. Byla to ztemněná šedá kameny vystavěná místnost, při čemž čtvrtá stěna místnosti byla tvořena železnými tyčemi. *Vězení.* Problesklo Yu-Jie hlavou. Oči měla dokořán, pomalu zvedla hlavu, pak se pokoušela zvednout celá, ale marně. Byla příliš vyčerpaná. ,,Měla bys odpočívat,“ pravil hlas z protější cely. Yu-Jie namířila svůj zrak do protější cely. V rohu ve stínu se krčilo malé stvoření. Nešlo přesně poznat, co za zvíře to je, jen dvě červený kukadla hleděla na vyčerpanou Yu-Jie. ,,K-Kdo jsi?“ vykoktala ze sebe Yu-Jie. Náhle se ozvalo jen povzdechnutí. ,,Jsem Arak, magická liška a ty?“ Představilo se ono stvoření a vystoupilo ze stínu. Yu-Jie nemohla uvěřit svým očím. Oproti ní bylo sice stvoření malé, ale na lišku to bylo velké jako běžný vlk. Srst mělo šedou, ale ne celou. Mezi ušima mělo červenou až rudou srst, ze které vystupovaly dva tenké rovné rohy. Na kořenu ocasu, měla liška též červenou barvu. V pravém uchu měla malou zlatou prstencovou náušnici a nad každým okem černý kruh. Byla to nádherná liška. Už podle vzhledu nepochybovala Yu-Jie o magickém původu lišky, tedy spíše lišáka. ,,Já jsem Yu-Jie An Ah-Kum, Hromová vlčice z Fenrisu, též sem magické stvoření.“ Usmála se Yu-Jie, hned na to jí však úsměv ze tváře zmizel. ,,Kde to jsme?“ Lišák si znovu povzdechl. ,,Co jsem zjistil během dvou let, co už tu jsem, tak jsme v zakázané výzkumné stanici daleko od lidské civilizace a ještě dál od našich domovů.“ Lišák sklopil hlavu, otočil se a zalezl zpátky do rohu své cely. *On už tu je dva roky?* Pomyslela si Yu-Jie. Bylo jí ho líto a bála se, co přijde dál. Další hodinu jen vlčice tiše ležela a koukala do prázdna. Zřejmě to bude její jediná zábava. Bála se si hrát i s vlastní magií, aby náhodou neprozradila před těmi výzkumníky svou podstatu. Náhle se rozrazily dveře chodby a k celám se blížily kroky. Vedle Yu-Jieniny cely zařinčely železné tyče a poté následovalo zadunění čehosi o zem. Něco nebo někdo padl k zemi. Pak znovu zařinčely tyče a předchozí kroky se vzdálily od cel a následovalo je třísknutí dveří. Lišák z protější cely vyběhl ke mřížím a hleděl do cely, která byla vedle Yu-Jie. ,,Amaro, Amaro!“ Volal lišák, ale v protější cele bylo ticho. Yu-Jie do vedlejší cely neviděla a tak jen s vyděšeným výrazem hleděla na lišáka před ní. Neptala se na nic. Lišák po chvilce jen ulehl ke mřížím a s bolestným pohledem hleděl na celu vedle Yu-Jie.
Den se chýlil k večeru a to poznala vlčice jen díky stínu, který vrhalo malé okno ve zdi. ,,Amara,“ rozeznělo se vězením. Lišák mluvil. Yu-Jie se otočila s tázavým pohledem na lišáka. ,,To je moje dcera, leží vedle tebe v cele.“ Povzdechl a ke konci věty ubíral na hlase. V očích se mu lesklo. ,,To mě moc mrzí,“ odpověděla posmutněle Yu-Jie, chtěla říct víc, ale lišák znovu promluvil: ,,Já mám hlavní ohnivou magii, ona zemní magii. Má jí po matce.“ Při vzpomínce na matku Amary se lehce usmál, ale hned zase zesmutnil. ,,Amara se sem dostala společně se mnou před dvěma lety. Avšak po půl roce se nám povedlo dostat se z cel. Utíkali jsme, ale jen ona utekla úplně. Mě chytili a za trest dva dny mučili.“ Yu-Jie běhal mráz po zádech. Z očí jí vyhrkly slzy. Bylo jí jich líto. Soucítila s lišákem Arakem. Než však stačil lišák zareagovat na slzy Yu-Jie ozvalo se celami hlasitě nadechnutí. Amara se probudila. ,,Amaro! Klid, dýchej, jsem tu s tebou!“ Okamžitě reagoval lišák na druhou lišku. Liška byla vyděšená a ze strachu svou magií přiměla přírodu, aby její celu obrostl mech. ,,Tati?“ Ozval se tenounký roztřesený hlásek lišky. ,,Ano, jsem to já. Co tu děláš?? Jak to že jsi tady?!“ Narovnal se lišák a hleděl přísným pohledem na svou dceru. ,,Přišla jsem tě zachránit,“ pravila již sebevědomě liška. Liška vytřeštil nevěřícně oči. ,,Cože?“ Nevěřil svým uším. ,,Ty si se snad zbláznila!“ To se neptal, to konstatoval. Liška nic neodpovídala, ani by nestihla odpovědět. Světla, která osvětlovala místnost, zhasnula. Začínala noc. Všichni jen tiše povzdechli a šli spát. Yu-Jie se zavrtala do slámy, kterou měla nasypanou v rohu cely, tak jako všichni, a usnula. (Zapomněla bych se zmínit, ve vězení nebyli jen tihle tři. Bylo jich tam víc, ale ostatní nekomunikovali.)

Suprově napsáno. Nevím, jestli se to sem úplně hodí, ale jeden z nejlepších tvých příběhů.
150 Vp.
- Ian