Ráno.
Vězením se ozvala hlasitá rána bouchnutí dveří. ,,Dnes chci tu vlčici. Je na čase zjistit, zda něco umí.“ Uchechtl se, už podle hlasu, odporný člověk. Yu-Jie vystřelila do stoje a do útočné pozice. K její cele došli celkem tři lidi. Dva měli na sobě černé stejnokroje a v ruce drželi zbraň a ten třetí měl na sobě bílý plášť a na tváři mu pohrával zlomyslný úsměv. Byl slizký jako plž. Stejnokrojáci zvedl zbraň a zamířili na vlčici. Teď byla chvíle, kdy Yu-Jie nevěděla, jestli využít magii nebo ne. Nakonec ji nevyužila a jen vrčela. Muži vystřelili, dvě uspávací šipky se zabodly do Yu-Jie a ta znovu zažila pád k zemi s obrovským motáním se hlavy. Stejnokrojáci otevřeli její celu a táhli ji pryč. Yu-Jie se o chvíli později probudila na velkém kovovém stole. Unaveně zamžourala očima. Znovu jí zasáhlo ostré světlo. ,,Je vzhůru,“ pronesl kdosi. Ke stolu s Yu-Jie přistoupila žena. Yu-Jie se na ní bezmocně podívala. Žena na ní chvíli jen hleděla a psala si něco do svých desek, pak desky odložila a začala ohmatávat Yu-Jie. Yu-Jie se chtěla bránit, ale byla pevně přivázaná ke stolu, takže se mohla skoro vůbec hnout. Žena po chvíli s ohmatáváním přestala a znovu si něco zapsala do svých desek. ,,Pane Hanku, zkuste šoky.“ Obrátila se žena na nějakého může v bílém plášti, nebyl to ten slizoun. V tu chvíli došlo Yu-Jie, že to asi nebude úplně pohodlný test, než stačila udělat nějaký protest už jí tělem prolétlo několik voltů. Yu-Jie bolestně nahlas zavyla, tak že si někteří bílopláštníci zakryli uši. Yu-Jie z oči vyteklo několik slz. Magii se snažila potlačit. Cítila, že není dobré jim o její magii dát najevo. Žena znovu přistoupila k vlčici, chytla ji po krkem a její hlavu natočila tak, aby jí vlčici hleděla zpříma do očí. Yu-Jie nepřestávali téct slzy. Žena pustila hlavu Yu-Jie. ,,Znovu a znovu a znovu, dokud neprokáže nějakou známku magie.“ Řekla zlým hlasem a odešla pryč. Na místo ní přišel jiný bílopláštník. Byl to ten slizoun. Yu-Jie se zatřásla. Znovu jí tělem projela dávka několika voltů. A znovu a znovu. Přesně jak chtěla ta žena. ,,Zesilte, tohle s ní nic nedělá, copak řekne na více voltů?“ zasmál se slizoun. Yu-Jie znovu bolestně zavyla, byla to strašná bolest. Její srdce tlouklo tak rychle, jakoby mělo každou chvíli vyletět z hrudi. Yu-Jie tekly z očí slzy proudem. Slizoun se mračil. ,,Víc!“ Zařval a Yu-Jie prolítla ještě větší dávka elektrického proudu. Z vytí vlčice se stalo zběsilé lapání po vzduchu. Její tělo se třáslo a z oka jí vytekla jedna krví zalitá slza. Náhle do laboratoře přiběhla ta žena, co tu byla předtím. ,,Co jste to udělal?!“ Křičela na slizouna. ,,Vždyť umírá!“ Slizoun se jen smál, pak se na podpatku otočil a odešel. ,,Rychle! Subjekt 07386 umírá. Dávku yellowtaminu, hned!“ K vlčici přispěchal mladší muž, taktéž v bílém plášti s injekční stříkačkou se žlutou látkou a jehlou. Ihned aplikoval vlčici nažloutlou látku. Skoro okamžitě se Yu-Jie znovu normálně nadechla. Žena přišla k vlčici a opřela se o stůl, na kterém Yu-Jie ležela. Yu-Jie zvedla ublíženě zrak na ženu a pak na její visačku, na které pravděpodobně měla napsané jméno. ,,Ty jsi mi dala… Netaj své schopnosti. Už jsem tě viděla. Nechci ti ublížit. Dej najevo své schopnosti a budeš volná.“ Pravila žena. Sršela z ní faleš. Yu-Jie jí slyšela, vnímala jí, ale reagovat nemohla. Nešlo to. A kdyby to šlo, tak by už jí oddělila hlavu od těla.
Zničenou Yu-Jie doslova hodili zpátky do cely. Zem zaduněla po dopadu Yu-Jienina těla. V rohu protější cely mohla Yu-Jie znovu vidět rudé oči. Rudé oči vystoupily ze stínu cely. Lišák ve tmě měl rudé oči, ale na světle šedé jako Yu-Jie. ,,Jsi v pořádku?“ Ptal se opatrně lišák. Yu-Jie nadzvedla trochu tlapu a jemně s ní mávla, pak tlapu položila. Kdežto lišákova tlapka vyletěla vzhůru a praštila ho po čenichu. ,,Au!“ zabručel lišák. Yu-Jie se jen znaveně usmála. Po tom všem, co si právě protrpěla, se usmála. Lišák jí úsměv oplatil. ,,Tvé vytí jsme slyšeli až sem…“ plavil potichu lišák se smutným výrazem. Z vedlejší cely se ozvalo povzdechnutí. ,,Mysleli jsme, že zemřeš.“ Špitla druhá liška – Amara. ,,Skoro jsem zemřela. Píchli mi něco, po čem jsem se znovu nadechla. Pak ke mně promlouvala nějaká vědkyně. Chtěla abych projevila magii, že mě pak pustí. Nevěřím jí ani slovo.“ Sykla Yu-Jie. Bylo divné, že po tom všem může mluvit. *Zřejmě za to může ta látka.* Pomyslela si Yu-Jie. ,,Zřejmě,“ špitla Amara. Yu-Jie se zamračila a s jednoduchým ,,Cože?“ očekávala vysvětlení Amary. ,,Umím číst myšlenky,“ odpověděla, jakoby to byla normální a běžná věc. Yu-Jie se jen usmála. Kolem poledne jim donesli nějaké jídlo. Byl to hnus, ale nic jiného nedostali. ,,Zítra je úplněk. Den, kdy je magická síla ještě větší, než normálně. V tu dobu nastává náš čas útěku.“ Mluvila Amara. ,,Jak se chceš odsud dostat?“ Ptal se Arak. ,,Tak jako dřív, ale ještě líp.“ Usmála se Amara. Kolem půl desáté ráno někoho odvedou do laborky. Musím to být já. V laborce vyvolám povyk a otevřu cely. Pak nastává vaše chvíle….“ Takhle vysvětlovala svůj plán ještě nějaký čas Amara. Do večera rozebírali svůj plán, až nakonec usnuli.

Ráno v den D
První se probudil Arak. Nahlas zívnul a protáhl se. Pak si sedl pod své okno a zadíval se tím malým otvorem ven na oblohu. Byla jasně modrá. Lišák si sedl a své přední tlapky zvedl nad sebe a nad hlavou je spojil. Své šedé oči zavřel a vyslovil pár frází, kterým by ani nejlepší vědec nerozuměl a tlapky pomalu od sebe odtahoval. Mezi tlapkami svitla červená kulička. Nakonec jakoby kuličku vyhodil nad sebe. Ta v tu chvíli pukla a roztříštila se na několik červených třpytek a vstřebala se do srsti lišáka. Lišák otevřel oči a tlapky dal zpátky k tělu. Když se otočil, zjistil, že na něj se zájmem kouká vlčice. Lišák na ní koukal pohledem s jemnou nechápavostí. ,,To byla nádhera,“ pravila Yu-Jie. ,,Děkuji, ale… jaká je vlastně tvá magie?“ Odpověděl s otázkou lišák. ,,Umím zmást smysly, pohnout s předměty a dokonce se přemístit. Přemístila bych se i odtud, ale tyhle mříže má kouzla blokují. Jinak ještě umím jedno kouzlo, ale to netřeba rozebírat.“ Ušklíbla se Yu-Jie. Dnes byla plná energie. ,,Páni,“ ozvalo se z vedlejší cely, ale ne však z té cely, která byla vedle Yu-Jie. ,,Magie pomatení smyslů? S tou jsem se dlouho nesetkala. Jsem Fera, vlčí šamanka.“ Pravila vlčice, která za celou dobu věznění nikdy nepromluvila. Byla celá bílá, jen oči měla zvýrazněné linkou černé srsti. ,,Těší nás,“ promluvila Amara. Zřejmě se probudila během rozhovoru. ,,Naše jména asi víš, tak se tě ptám, jdeš s námi?“ Vlčí šamanka chvíli přemýšlela, až na konec kývla na souhlas. A byli čtyři.
Den D - 9:33
Dveře se rozrazily. Tři muži. Dva v černém stejnokroji a slizoun. Šli pro někoho úplně jiného, než měla být Amara. Když tu se vězením prohnal zelený opar. *Amara.* Pomyslela si Yu-Jie. Slizoun se naštval. Kolem cely Yu-Jie se zběsile prohnaly kroky a zastavily u Amařiny cely. Zařinčely mříže a Amara byla pryč i s třemi muži. Zelený oblak po chvíli zmizel. Yu-Jie, Fera a Arak si vyměnili pohledy. Teď stačilo jen čekat na Amaru. Po hlubším naslouchání bylo možné slyšet rozruch v laborce. ,,Slyšíte to? Teď asi zakřičela ta ženská.“ Zakřenila se Yu-Jie. Fera a Arak se na Yu-Jie ušklíbli. Najednou začala požární siréna. Po chvilce se otevřely mříže. Bylo na čase. Všichni vyběhli ze svých cel hlavním východem ven, včetně Yu-Jie. Dostali se do divných uliček. Tyto uličky neměli moc šanci poznat. Většinou je jimi vedli omráčený. ,,Kudy?“ ptal se Arak. ,,Vlevo,“ odpověděla mu Fera. Všichni tři se vydali vlevo. Fera měla pravdu, byli u laboratoře. Prosklenými výklenky bylo vidět do laboratoře, kde panoval zelený opar. ,,Amara, tam!“ Křikla Yu-Jie a rozeběhla se na ní. Na chodbách zběsile běhali lidé Yu-Jie je bez jediného mávnutí odhazovala od sebe a tak uvolňovala cestu ostatním. Najednou se Yu-Jie zastavila. Před nimi stál samozvaný vědec slizoun. Yu-Jie s úsměvem ve tváři se přiblížila k němu. ,,Jsi slizoun, co kdyby ses plazil po něčem.“ Pravila a její pohled spočinul na koštěti, co se válelo kousek od nich. Yu-Jie zvedla do vzduchu svou pravou tlapu, polštářky tlapy dala vzhůru a zadívala se přímo do očí slizkému vědci. ,,Pravá láska je něco, co by v životě měl zažít každý, ty svou lásku dáš tomu přenádhernému koštěti na zemi, hned vedle tvé pravé nohy.“ Oční duhovky slizouna se na chvíli zabarvily do růžova, pak růžová opadla a slizký vědec sebral ze země koště. ,,Má lásko, kde jsi celou dobu byla?“ Pronesl. Yu-Jie otočila svou hlavu dozadu na Araka a Feru. ,,Ten už nás otravovat nebude,“ řekla s úsměvem ve tváři. Kolem slizouna proběhli do nějaké delší chodby. ,,Víš, že to koště, bylo to nejhorší koště, které jsem kdy viděl?“ Mluvil za běhu Arak. ,,No jo, srdci neporučíš.“ Ušklíbla se znovu Yu-Jie. Náhle se dostali do velkého sálu, kde konečně našli Amaru. ,,Jdeme!“ Zavelela ihned jak je spatřila. Chvíli běželi chodbami, když se ozvala střelná rána. Všichni čtyři se okamžitě zastavili. Fera šla k zemi. ,,Fer, co je ti??“ zajímala se Yu-Jie, která se hned vrhla ke zraněné šamance. ,,Střelili mě.“ Pronesla mezi splašeným dýcháním. Yu-Jie potočila hlavu k místu odkud zřejmě střela šla. Viděla ho. Byl to jeden z mužů, který ji vždy omráčil a táhl do laboratoře. Nechtěla zabíjet, ačkoli by si to spousta lidí na tomto místě zasloužila, tak to udělat nechtěla. Znovu zvedla tlapu, tak jako u slizouna, a přiměla muže v černém stejnokroji usnout. Muž se zřítil k zemi a spal. Yu-Jie se vrátila pohledem zpět k Feře. ,,Fer, vezmu tě na záda, ano?“ Fera odpověděla jen zamručením. Yu-Jie si jí kouzly nadzvedla a položila na záda. Znovu se dali do běhu. ,,Blížíme se k východu, cítím to v kostech!“ zafuněl Arak. ,,Ou, to ne.“ Zastavila se Amara. Před vchodem stála horda lidí se zbraněmi. ,,Tati? Jdeme do toho spolu?“ Řekla Amara a Arak jí na to odpověděl jen pouhým úsměvem. Náhle z tlapek Araka vyšvihly plameny. Amara zas přiměla přírodu k tomu, aby se zrodila pod nohama lidí a kořeny stromů drželi lidem nohy. Kořeny pak však začaly stoupat výš a některé lidi roztrhali na cucky. Ostatní lidi spálil na popel Arakův oheň. Yu-Jie na to hleděla s hrůzou v očích. *Ty lišky jsou šílený!* Pomyslela si Yu-Jie. ,,Já to slyším,“ zamračila se Amara. ,,Promiň,“ odpověděla Yu-Jie s pokřiveným úsměvem. Amara se zasmála. ,,S tímhle výrazem vypadáš, jak kdybys zadržovala prdy.“ Na to se rozesmáli všichni tři. Fera spíš tiše trpěla na zádech Yu-Jie. ,,Musíme jít, Feře se přitěžuje.“ Pravil Arak a všichni vyběhli ven. Stáli na obrovské louce. Nikde nic. Jen velká obrovská laboratoř a nic víc. Popoběhli ještě kousek dál od laboratoře a Yu-Jie sundala ze zad Feru. ,,Fer, jak je ti?“ Sedli si k ní všichni tři. ,,Mít tu bylinky, tak se zaléčím, ale nemám…“ Ignorovala otázku Fera. Pak ale něco Yu-Jie trklo. ,,Můžu tě přenést k nám, máme ve smečce léčitele!“ Vypískla Yu-Jie. ,,Kromě za mě…“ Odpověděla Fera. Moc výřečná nebyla. ,,A vy? Kam půjdete?“ Zvedla hlavu Yu-Jie na lišky. Až teď si je za jasného slunečního světla mohla pořádně prohlédnout. Jejich šedá srst se na slunci leskla. Oba měli šedé oči, avšak v noci každému svítili barvou jeho magie. Arakovi červeně a Amaře zeleně. Arak měl červenou srst mezi ušima a Amara zas tmavší zelenou. Magie je zbarvila dobře. Byly to zvláštní tvorové. Zřejmě zvyklý na krutý boj. ,,Půjdeme domů, sbohem Yu-Jie An Ah-Kum, děkujeme za pomoc.“ Pravil Arak a spolu s Amarou utekli pryč. Yu-Jie se nahnula zpátky k Feře. Nakonec se jí chytla, zavřela oči a začala mumlat nějaké zaklínadlo. Ještě než se přemístili, tak ven vyšel slizký vědec objímajíc svou přítelkyni – koště. Nad tím se jen Yu-Jie ušklíbla a spolu s vlčí šamankou zmizela.

Opět výborně napsáno.
150 Vp.
- Ian