Jednoho rána se Ian zbudil a kouřilo se mu od pusy. Na území smečky udeřil třeskutý mráz. Když vykouknul z jeskyně, všechno pokrývaly závěje čerstvého sněhu. "Sakra, to všechno napadlo přes noc?" pomyslel si. "A kde vlastně všichni jsou?" Okolo jeskyně neposkakovala vlčata a nikde nebylo stopy ani po starších vlcích. Tedy až do chvíle, než si Ian všimnul dlouhé řady stop směřující k lesu plnému kořisti. Jedna následovala přesně po druhé, jako by se vlci ani nerozpakovali a do posledního vyrazili za nějakým neznámým cílem. Zlověstnosti na celém ránu dodávala polární záře, která se mihotala přesně tím směrem, kam vedly stopy...

(Může navázat kdo jen bude chtít příspěvkem zhruba stejné délky. Na něj zase naváže další a další, než nám z toho vznikne pořádný příběh.)