Kage ležel schoulený v tmavém koutě. Probudil zimou. To bylo zvláštní, v Úkrytu přece vždy bývala spousta vlků. Zamžoural kolem sebe očima zalepenýma spánkem. Nemotorně se postavil. Byl zmatený, avšak to u něj bylo po probuzení naprosto normální. Po nočních můrách nechápal kde je a po prázdnotě beze snů mu zase vždy trvalo než si uvědomil kdo vůbec je. Co ho však znepokojovalo byla nepřítomnost dalších vlků. Nikdo tu nebyl a proto tu byla zima. Rozhlížel se a nadskočil, když spatřil vlastní stín. Od svého souboje se stínovou vlčicí se stínům snažil vyhýbat. Nedokázal zapomenout, co mu Senka řekla. Její slova mu zazněla v hlavě i teď: Jsem tvůj stín. Rychle se rozběhl k východu, doufajíc že tam někoho najde. A skutečně, téměř narazil do Iana. Naštěstí se ale tygrovi vyhnul a vyběhl ven. Sníh byl studený a třpytivý. To bylo dobře, na třpytivém sněhu se stíny drží hůře. Po ostatních vlcích zbyly jen stopy vedoucí k lesu. Nad lesem tančila barevná světla. Ta se šedému vlku líbila. "Proč šli všichni do lesa?" otočil se na Iana.