Ian vyskočil a zavrčel. Pomalu už se chystal k boji, když si uvědomil, kdo to do něj vrazil. "Kage? Vůbec jsem si tě uvnitř nevšimnul. Promiň," přátelsky se o vlka otřel a potom se vrátil ke stopám. "Na to samé jsem se chtěl zeptat tebe. Nemám tušení, kam mohli jít. A vůbec se mi to nelíbí. Jako by byli zhypnotizovaní." Nad táborem se pomalu zvedalo slunce. Sněhové závěje blýskaly, jako by do nich někdo rozházel diamanty, ale neoteplilo se ani o trošku. Na Iana to celé působilo mimořádně znepokojivě. Jako by se probudil do světa, který jen vypadá podobně, jako ten, ve kterém uléhal ke spánku, ale není tak docela stejný. V tom si všiml něčeho zvláštního. Kagemu mezi ušima přeskakovaly fialové jiskřičky. Zvedl tlapu a stejné jiskřiky mu přeskakovaly mezi drápy. "Vzduch těžkne magií. Dávej si pozor. Za takových dnů můžou tvoje kouzla účinkovat stokrát, tisíckrát silněji." Jako na potvrzení z lesu plného kořisti vyšlehl fialový blesk směrem k nebi.