Ian si všimnul, že Kage působí trochu roztěkaně, přičetl to ale neobvyklému probuzení a taky tomu, co se kolem nich děje. "Snad máš s těmi světly pravdu, ale stejně dávej pozor." Protáhl se a čumákem ukázal ke stopám. Měli bychom jít za nimi a zjistit, co se stalo. Než se Kage nadál, už byli na cestě. Sníh jim křupal a skřípal pod nohama a od tlam jim stoupaly obláčky páry. Za chvilku je obklopily stromy. Nejprve řídce, takže mezi stíny prosvítala velká kola slunečních paprsků. Postupně ale porostu přibývalo a spolu s rostoucím přítmím si čím dál více všímali i malých fialových jiskřiček, které mezi listy sem tam problesky. Kage působil čím dál sklíčeněji. Les byl až nepřirozeně tichý, takže jediné, co po chvíli slyšeli, byl jejich vlastní dech. "Snad se nebojíš vlastního stínu," prohodil Ian a zvláštně se na vlka podíval.

(Klidně pište i za mě, co dělám, nebo za prostředí. Tohle není rp, ale štafetový příběh.)