Šedý vlk byl skutečně nesvůj. Zvláště když pak vešli do stínů lesa. Čím méně bylo světla, tím víc se bál. Senka tu někde je. Přímo ve stínu, který sám vrhal. A až se jeho stín spojí s ostatními....bude všude. Už je všude. Tygrova poznámka ho zaskočí. Ale přesně tak to je. "Já..." Váhá. Bojí se své obavy vyslovit nahlas. Co kdyby ho slyšela? Nemůže to říct. Nesmí jí dát vědět, že se jí bojí. Mohla by to využít. Sice už to asi věděla, ale i tak. Cítil se lépe, když to neslyšela od něj přímo a zároveň hůře, když se s tím nikomu nesvěřil. Pod Ianovým zkoumavým pohledem však nevydržel mlčet. "Vzpomínáš si, jak nás napadla smečka stínů?" zeptá se ho. Nechce se mu to vysvětlovat, ale zároveň nechce mlčet. "Bojoval jsem s vlčicí. Jmenovala...jmenuje se Senka. Od té chvíle mám pocit, že nejsem sám. Ona je se mnou." Nevěděl, jestli to z jeho vysvětlení pochopí, ale řekl to. Řekl to nahlas a cítil se mnohem lépe. Jen kdyby už neslyšel to chichotání. To chichotání co znělo odevšad.