Potěšeně jsem klusala lesem a důkladně sledovala každý jeho kout. Gray běžel za mnou a pozoroval mě. Nejspíše mu bylo jedno, kde budeme bojovat, ale já chtěla více taktizovat. Perfektní místo by mi zajistilo jistou výhru. Jako by mi Gray četl myšlenky, podezíravě se zeptal „Proč vlastně vybíráš ty?“ Na to jsem měla už předem přichystanou odpověď. „Protože les znám lépe!“ odsekla jsem. „To není pravda,“ zavrčel tiše, ale já ho stejně slyšela. A pak jsem narazila na to nejdokonalejší místo vůbec – malý plácek s mladou, ještě žlutozelenou trávou a několika břízami. Bez rozmyšlení jsem do něj vběhla s svalila se do trávy. Cítila jsem, jak mě po těle laskají sluneční paprsky. Bylo to naprosto dokonalé místo. Zavřela jsem oči a usmála se. „Eh...“ odkašlal si Gray po několika minutách. „Jo?“ Zvedla jsem se a odměřeným krokem jsem obešla celou louku. Byla malinká, tak pětimetrová na každé straně. „Tady budeme bojovat? A... no, kdy začneme?“ zeptal se Gray. „Co třeba teď hned? Budeme hrát na kola. Přesněji řečeno 5 kol.“ „Fajn,“ přikývl a prudce se na mě vrhl. Rychle jsem ho zastavila několika kořeny, které ho doslova uvěznily ve výšce sotva půl metru nad zemí. Pokusil se je spálit, ale já jeho oheň bez problému uhasila. Chvíli sebou zmítal a snažil se vyprostit. Bylo mi jasné, že takto proti mně nemá šanci. A nejspíš to došlo i jemu. „Aargh. No tak jo. Tohle kolo jsi vyhrála,“ řekl a já ho pustila na zem. „Jsem neporazitelná,“ ušklíbla jsem se na něj, když jsme se vraceli na základní pozici. „To sotva,“ odsekl. „A kdo by mě teda přebil? Ještě mi řekni, že ty.“ „Co třeba Cheza?“ „Já mám tajnou zbraň, která by Chezu rozmáčkla.“ Usmála jsem se při pomyšlení na treanta, který ji drtí nohou. Jako švába. „Ah. Ale moc není vše.“ „Proboha, otevři oči! Víš, proč je alfa? Je mocná! Ostatní z ní mají strach!“ „Tomu se říká úcta.“ To slovo mě rozesmálo. „Tak já ti uctivě jednu vlepím, jestli hned teď nezačneme bojovat.“ Gray se ošil, jako bych ho právě hryzla a s vrčením se na mě vrhl znova. Tentokrát jsem se jeho výpadu prostě vyhla a kousla jsem ho do krku. Prudce sebou škubl, až mě svalil na zem, a když už to vypadalo, že mi rozkousne tepnu, vodním proudem jsem jej odhodila dalek od sebe. „Hej! To není fér, když používáš magii,“ zakřičel a vyprskl vodu, která mu uvízla v hrdle. Jeho hustá, černá a hlavně promočená srst se mu přilepila na kůži a on teď vypadal jako zmoklá kočka. Konečně jsem měla možnost podívat se, co se skrývá pod tou vrstvou srsti – měl dlouhé, dokonale tvarované nohy, velikou hlavu a dvě jasné žluté oči, které si mě nenávistně měřily. Hlasitě jsem se rozesmála. Tím jsem Graye zvládla dokonale vytočit. Rozběhl se proti mně, skočil a přišpendlil mě k zemi. *Takže kocourek si nenechá brnkat po nosíku! No tak fajn, tady máš, ty namyšlenej primitive!* pomyslela jsem si pobaveně. Vytvořila jsem kolem Graye sněhovou vánici zkombinovanou s prudkým větrem a v jakémsi ledovém tornádu jsem jej vynesla vysoko do vzduchu. „Kdo vyhrál?“ dráždila jsem ho. Byla jsem si jistá, že musí mrznout. „Dej mě d-d-dolů!“ zakoktal. „Kdo vyhrál?“ zopakoval jsem. Gray tlumeně zasténal a zakašlal. A pak se dlouhou dobu nedělo nic. Vůbec nic. „Hej, jseš tam ještě?“ zeptala jsem se a snesla jsem ho k zemi. Nevypadalo to, že by dýchal. Rychle jsem se k němu vrhla a tlapkou jsem do něho drkla. Jeho srst byla slepená a zamrzlá a vypadala opravdu komicky. „Žíješ?“ zeptala jsem se, i když to bylo docela zbytečné. Pak jsem si všimla jeho namodralého nosu, promrzlých končetin a bílých vousků. A v tu chvíli se na mě vrhl a kdyby mohl, zřejmě by mě i zabil. Jenže to on neudělal. Místo toho se jen ušklíbl a zamumlal „Jedna – jedna.“ Pak se ode mne odlepil a šel si stoupnout zpět na své místo. Taky jsem šla a přitom jsem na něj udiveně civěla, dokud mi to přeci jenom nedocvaklo. „Metamorfóza! Ty parchante! A já si myslela, že seš mrtvý.“ Vykřikla jsem. „Přestaň vykecávat a pojď bojovat,“ navrhl Gray, zřejmě potěšený svým výkonem. A pak zavyl. Z dálky se ozval skřehotavý zvuk přilétávajícího ptáka, dokud si přímo přede mně nesedl fénix. *Takže zvířátka,* pomyslela jsem si. *Uvidíme, jak si poradíš s tímhle*. „Grex kap, Mrikaj´Yn!“ přikázala jsem ve svém jazyce. Za mými zády se vynořilo malé zelené světélko, oblétlo mě a přeletělo k fénixovi. Přitom vydávalo podivné pisklavé zvuky, kterým jsem naštěstí taky rozuměla jen já. „Co si přeješ?“ zeptalo se mne. „Natři mu to!“ zasmála jsem se, i když pro Graye to muselo znít jako nesmyslné šmodrchání písmen. „Kdo to je?“ zeptal se tónem, který dával jasně najevo, že ze všech sil potlačuje smích. „Mrikaj´Yn. Tajná zbraň,“ usmála jsem se na něj. „Tak se ukaž, blikadýlko,“ řekl fénix. *No ne, on mluví?* podivila jsem se. Yn zamumlal něco, co ve prospěch vašeho zdravého rozumu překládat nebudu, a přilétl k jedné z bříz. Zastavil se u ní, chvíli si ji prohlížel, a pak do ní prostě vlezl. Věděla jsem naprosto přesně, co dělá. Posedl ji. Na stromě se začaly modelovat dvě béžové dřevěné oči, které několikrát zamrkaly a pak tlama, větší než samotný Gray. Kmen se začal rozšiřovat do mohutných měřítek, a ze stromu se rychle stal překrásný treant. Nebyl zrovna dvakrát veliký, ale zase to nebyl úplný prďola. 7 metrů do výšky, to už něco znamená... „Pane bože,“ zamumlal Gray se spadlou čelistí. Fénix se nenechal jen tak vyděsit a prudce se rozlétl proti Ynovy. Několikrát jej oblétl a pak z dálky nejméně jednoho metru vychrlil oheň přímo na jeho záda. Rychle jsem tam poslala vodní bublinu, aby mi Yn neshořel. „Co.. to je?“ zeptal se Gray a přiklusal k treantovi. Nevypadalo to, že by s ním chtěl bojovat. Věděla jsem, že mezi vlky Yn vyvolává přirozený respekt. A pak, když to Gray nejméně čekal, jsem po něm skočila a svalila jsem jej na zem. Sevřela jsem jeho krk v tlamě, tak, aby bylo jasné, že bych ho mohla zabít. „Dva – jedna,“ usmála jsem se. Gray zavrčel a škubl sebou, až jsem jej musela pustit. „Eh. Dobře, ale stále jsi ještě nevyhrála.“ „Já vím,“ přikývla jsem. Pak jsem zavolala Yna a ten opustil strom a opět jako zelené světýlko přiletěl ke mě. Kmen se mezitím rozpadl na prach. Fénix toho využil a vrhl se proti němu, naštěstí ale proletěl skrze jeho nehmotné tělo a zabodl se do země. „Můžeme bojovat?“ zeptala jsem se. „Jo. Do ní, Amber!“ zvolal Gray a já jsem hned pochopila, že se na mě fénix chce vrhnout. *To teda ne!* Usmála jsem se v duchu a ještě než fénix stihl něco udělat, ovládla jsem ho. Bylo to tak snadné. Soustředila jsem se na Amber ve své hlavě a na to, jak k ní v mysli mluvím. Představovala jsem si, jak jí ovládám, a voila, já ji fakt ovládla. „No tak! Spal ji!“ Gray se snažil ze všech sil, aby nezačal křičet. Heh. *Ukaž mu, koho teď posloucháš,* přikázala jsem jí. Amber vzlétla a poslala proti němu ohnivou kouli. Gray stačil jen tak tak uhnout. Jenže to už na něj letěla druhá a třetí rána. Ta poslední ho zasáhla a vytvořila mu nehezkou popáleninu. *To by stačilo. Teď leť domů,* řekla jsem fénixovi telepaticky při pohledu na ten ubohý chomáček chlupů. Amber mě poslechla a odlétla. Došla jsem k Grayovi a pošeptala „tři – jedna. Vyhrála jsem. A teď tě dostanu domů, jo?“ On na to jen tiše zasténal a pokusil se postavit. „Ne. Hrajeme na 5 kol. Ještě to páté.“ „Fajn. Když si chceš ublížit...“ přikývla jsem a šla se postavit na základní pozici. Gray se tam taky dokulhal. Když zavelel „Boj!“, bylo mi ho skoro líto. Ale i tak jsem udělala svůj nejoblíbenější trik – nechala jsem zem, aby pode mnou ustoupila a udělala tak díru, a když jsem do ní spadla, otvor nad mou hlavou se uzavřel. Dýchala jsem pomocí kyslíku, který jsem si vytvářela a viděla díky plamínku, který se vznášel kousek přede mnou. Udělala jsem krok. Pak druhý, třetí. Šla jsem a hlína ve předu ustupovala dozadu, kde se za mnou vlastně cesta uzavírala. Tak hodně jsem teď chtěla vidět Grayův nevěřícný výraz. Když jsem nad sebou ucítila kroky, vyskočila jsem tak prudce, že hlína sotva stihla ustoupit. Nejdříve mě denní světlo oslepilo, ale pak jsem rozpoznala siluetu vlka a rychle jsem se na ní vrhla. Svalila jsem Gray na zem a kousla ho do krku. Takže jsem vyhrála. Znova. Gray naštvaně zavrčel chtěl mě setřást, což bylo zbytečné, protože jsem se pustila sama. „Tak. Spokojený? Můžeme už jít?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na Grayovu spálenou část těla. „Dojdeš to?“ Chtěla jsem se ujistit, že se dostane domů, kde by mu to Cheza vyléčila. „Jo,“ odsekl a vydal se směrem ke smečce. Já zůstala stát. Po několika krocích se Gray zastavil. „Ty nejdeš?“ zeptal se. „Ne. Já už se tam nevrátím.“ Zrovna teď se mi o tom nechtělo mluvit. Gray to asi pochopil. „Ah... Fajn. Tak teda sbohem.“ „Ahoj,“ usmála jsem se za ním a počkala jsem, dokud nevklouzne do lesa.