Tiše jsem klusala lesem a podle pachu hledala Rose. Byl krásný, zářivý den, ptáčci si prozpěvovali svoje písničky a slunce pařilo tak silně, až mě napadlo, jestli souboj nepřesunout na jiný den. Tuhle myšlenku jsem ale rychle odmítla, protože jsem vážně chtěla zjistit, co je to štěně Rosie zač. Na první pohled vypadala jako taková ta vlčice, kterých je všude dost, ale já v ní viděla i něco dalšího. Něco... tajemného. Z mého přemítání mě vytrhl známý jelení křik. Takže vlčátko si jde ještě něco ulovit, pomyslela jsem si. Možná bych si taky mohla něco dát. S čumákem u země jsem začala prohledávat zem. Po chvilce jsem narazila na menší králičí noru. „Tak vylez, mrško,“ zašeptala jsem a vyvolala oheň, který jsem vpustila do nory. Za chvilku se z ní začal valit kouř a následně vyběhl ven menší králík. Rychle jsem ho chytila a snědla. Olízla jsem si čumák od krve a vyběhla za Rose, která už nejspíše taky dolovila. Po chvilce jsme se setkaly na kraji lesa. V dálce jsem uviděla kosti jelena. „Úspěšný lov, hm?“ ušklíbla jsem se na ní. „Jo. Připravená?“ zeptala se. „Já? Kdykoliv.“ Rose vběhla do lesa a já se vydala za ní. Místo na boj jsme nehledaly dlouho. Když jsem uslyšela řeku, a vypadalo to, že ona taky, bylo mi jasné, kde budeme bojovat. Obě jsme vyběhly tím směrem. Narazily jsme na velikou louku, která řeku lemovala. „Tady budeme bojovat,“ rozhodla Rosie a já jen přikývla. Postavily jsme se každá na jednu stranu. „Můžeme?“ zeptala se vlčice. „Já jo. Ty se ale ještě klidně můžeš vzdát, pokud chceš,“ ušklíbla jsem se drze. Rosie zavrčela a vyběhla proti mně. I já jsem se rozběhla. Když jsme se míjely, zahryzla jsem se jí do zadní nohy. Ona se neudržela a upadla. Rychle jsem jí obmotala kořeny a přišpendlila jí tak k zemi. „Hej,“ vyštěkla Rose a mrskla sebou. Několik kořenů povolilo, jiné se stále ještě držely. Přiskočila jsem k ní a začala jsem jí trhat tlapy. Rvala jsem z nich srst a následně i kůži. *Tohle vyhraju levou zadní,* pomyslela jsem si. V tu chvíli se Rose vyprostila z kořenů úplně a skočila po mě. Nejdříve mi natrhla ucho, pak mě škrábla do obličeje a nakonec se mi zahryzla do krku. Bolelo to teda dost, ale já se snažila soustředit se jen na Rose. Když se mi jí konečně podařilo setřást, naštvala jsem se a vychrlila jsem na ní oheň. V plících mi všechno žhnulo a v tlamě jsem cítila podivné teplo, ale povedlo se mi jí zasáhnout do stejné nohy, jakou jsem jí předtím rozcupovala. Rose sice uskočila, přesto ale byla hodně zraněná. Z řeky se vznesla vodní bublina, kterou k mému údivu nenamířila na mě, ale na sebe. Zranění se ji částečně vyléčilo. „Tak počkat, počkat. Co to je? Živá voda?“ zasmála jsem se. Rose mě za to jen zpražila pohledem. „A jak si tvoje vodička poradí s tímhle?“ Proměnila jsem se v medvěda a stoupla si na zadní. Pak jsem zařvala a rozběhla se k ní. Rose jen tak tak uhnula. Při mém druhém výpadu jsem jí škrábla do krku, odkud se vyvalila krev. Když se na mě rozzuřeně chystala vrhnout, proměnila jsem se zpět ve vlka a následně v Dark, díky schopnosti metamorfózy. To vlčici chtě nechtě vyvedlo z míry. Zastavila a já se po ní vrhla a začala jí rvát chomáče srsti. „Dark! Co to děláš?!“ zařvala Rose. Mrkla jsem na ní a proměnila se zpět do... no... ve mně. Uvěznila jsem jí kořeny znova, tentokrát ale mnohem silnějšíma. Zakousla jsem se jí do zraněné nohy, do břicha, a nakonec do krku. Užívala jsem si chuť její krve a modlila jsem se, aby se nevzdala. Rose něco začala mumlat. Ignorovala jsem ji a trhala jsem dál. Cítila jsem se tak úžasně, povýšeně.V tu chvíli se po mě ze všech (zbývajících) sil ohnala a hryzla mě do čumáku. Zasténala jsem a trošku kořeny povolila, takže je Rose rychle přetrhla a vrhla se po mě. Hryzla mě do nohy, já ji do šíje. Když trochu povolila stisk, ucukla jsem a kousla ji do břicha. Cítila jsem, jak se mi v tlamě znova vytváří teplo a když už to nešlo zadržet, plivla jsem po ní ohnivou kouli. A pak další a další. Strefovala jsem jí do všech částí těla. Ta úplně poslední ji odhodila asi pět metrů daleko a vyrazila ji dech. Rychle jsem za ní přiklusala a hryzla jí do krku. Vytrhla jsem chomáč chlupů, vyplivla ho a vytrhla další. Rose po chvíli vykašlala trochu krve, zavrčela a zhluboka se nadechla. Musela jsem se usmát nad její bezmocí. „Vzdáváš se?“ zeptala jsem se a nakrčila čumák. Pokud řekne ne, vrhnu se po ní a vymlátím z ní duši. Ale ona neodpověděla. Přišlo mi to nějaké divné. Náhle jsem za sebou uslyšela zvuk tekoucí vody. Mrštila po mě vodní bublinu a přimáčkla mě s ní k zemi. Posílala jich na mě tucet a přitom se pokoušela postavit. Nohy se jí sice podlamovaly, ale stála. Srst měla obalenou v krvi, celou slepenou, a na některých místech jí chlupy chyběly. Vrhla se po mě, přesně, jak jsem čekala. Začala mi rvát výhonky a já jen bezmocně vrčela. Když jsem chtěla vstát, přitlačila mě vodou zpět k zemi. Měla jsem poslední možnost. Pokusila jsem se ovládnout její vodu. A vyšlo to. Měla ovládání vody na fakt nízké úrovni, takže se mi povedlo vodní proud přesměrovat na ni. Když vyjekla a zeslezla ze mě, vyměnila jsem vodu za kameny. Házela jsem po ní šutry, hlínu, písek, prostě vše, co by se dalo magií země vynést do vzduchu. Rose se nechávala bít a bezmocně ležela a sténala. „Vzdávám se,“ řekla po chvíli chraplavým hlasem. Rány přestaly. „Chceš pomoct na nohy?“ zeptala jsem opatrně. „Ne... To je... dobrý,“ zasýpala a pokusila se vstát. Ale nohy ji tak nějak vypověděly službu. Povzdechla jsem si a došla jsem k ní. Pak ji zuby chytila za krk a vytáhla na nohy. Nakonec jsem jí podepřela a došla jsem s ní k vodě. Skočila do ní a tím si většinu ran zahojila. „Tak jo. Já už teda půjdu,“ usmála jsem se na ní. „Eh... fajn.“ Pak jsem si ještě na něco vzpoměla. „Byla jsi skvělá. Na nováčka sis vedla velmi dobře. Trošku potrénuj a jednou mě snad porazíš. Vůbec nelituju, že jsem tě vyzvala,“ řekla jsem popravdě. „Díky,“ usmála se Rosie a ponořila do vody hlavu. V tu chvíli jsem nechala zem pode mnou ustoupit a spadla jsem do jakési nory. Odtud jsem vyběhla směrem k mému úkrytu.