Ležel jsem spolu s Polárkou na studené zemi v lese plném kořisti. Tak nějak jsme se nudili, ale ani jednoho nenapadlo, co dělat. Lovit jsme nechtěli, jelikož jsme neměli hlad. Takže jsme se prostě jen váleli a užívali si společné chvíle. „Neukážeš mi nějaké tvé další oblíbené místo?“ Navrhl jsem. Vždy jsem moc rád poznával a objevoval nové věci. A zatím se mi všechna Polárčina místa líbila. Vlčice se zamyslela a pokrčila rameny. Tak nějak jsem odhadl, že nemá nic moc na ukazování. Jak by taky mohla, když jsme několik dnů strávili právě touhle činností- ukazováním míst ve smečce. Nebylo místo, které mi nesebralo dech. „Tak co kdybychom objevili nějaké nové,“ navrhl jsem a tento nápad se mi tak zalíbil, že jsem ho prostě musel uskutečnit. „Budeme objevitelé! Najedeme vlastní kus světa,“ blábolil jsem nadšeně a sledoval ne moc nadšeně vypadající vlčici. Přesně jsem věděl, co se jí honí hlavou. *Bude to nebezpečné. Můžeme potkat nějakou příšeru nebo se dokonce ztratíme! * Povzbudivě jsem se proto usmál a ocasem jsem ji polechtal na čumáku. „Neboj, nic se nám nestane. Přece se můžeme kdykoli vrátit,“ přemlouval jsem jí a tvářil se při tom jako vlče, které chce zůstat o hodinu déle vzhůru. Vlčice nakonec kývla hlavou. „Vidíš, říkal jsem, že to bude super!“ Vyjekl jsem a Polárku radostně ‚obejmul‘. Vlčice se zarazila, ale nakonec se také usmála. „Vzhůru za dobrodružstvím!“ zvolal jsem a rozběhl se náhodným směrem. Ohlížel jsem se za sebe, jestli vlčice pořád běží. Pokaždé jsem ji tam spatřil a tato skutečnost mě uklidňovala.
Doběhli jsme až na konec lesa. Stromy zde byly řidší a zvěře pomalu ubývalo. Tato přechodová část, se mi popravdě vůbec nezamlouvala. Vše se barvilo do studené šedivé barvy. Kolem nás jakoby se válela mlha a zima tu byla ještě větší, než v lese. Počkal jsem proto na Polárku. Když se zastavila těsně vedle mě, znovu jsem se rozešel. „Zvládnem to, bok po boku,“ pověděl jsem povzbudivě a švihl ocasem. Popravdě jsem naší výpravy pomalu ale jistě začínal litovat. Široko daleko nikdo, jen šeď, mrtvé stromy a těžké bouřkové mraky. *No super, ještě bude pršet. * Čím dál jsme šli, tím víc jsem si připadal otrávený. Nedával jsem to na sobě ale znát. Vlčice vedle mě také nevypadala nejveseleji. Už jsme mohli být pár kilometrů za hranicí lesa. Krajina vypadala pořád stejně nevlídně a já začínal uvažovat o návratu. Už jsem se otáčel, že to tedy obrátíme zpět k domovu. Bohužel problém jednotvárné krajiny je ten, že v ní nejsou záchytné body. Kde kdo by mohl říct, že bychom měli najít cestu po čichu. Má odpověď by byla, že tu nic cítit nešlo. Připadal jsem si jako ve vodě. Víte, že byste něco cítit měli, ale ne a ne přijít na to, jak se pachům dostat. „Ty víš, jak se dostanem zpátky?“ Zeptal jsem se vlčice vedle mě. Polárka k naší smůle zavrtěla bezradně hlavou. *Bezva…* Zrychlil jsem z chůze do klusu. Tahle krajina nemůže být nekonečná, takže jenom urychlíme průchod. A opravdu, po několika desítkách bezradných minut, se mlha začínala ztrácet. Pachy jsem žádné necítil, zvěř, ani slunce jsem sice zatím neviděl, ale bral jsem to jako dobré znamení.
Za dalších plus mínus patnáct minut jsem zaslechl, jakési bublání a šumění. Podíval jsem se na Polárku se zvednutým obočím a ta přikývla. Slyšela to taky. Oba dva jsme se tryskem vydali za zvukem. Běželi jsme a běželi, dokud jsme nezastavili před obrovskou kamennou skálou. Vypadala jako obrovská stěna bez vchodu, vysoká tak, že jsme na vrchol nedohlédli. „Obhlídnem to tu,“ navrhl jsem a začal čenichat kolem stěny. Polárka udělala to samé, akorát směrem na druhou stranu. Mohli jsme tam být tak dvě hodiny a stále nic. Už jsem to chtěl vzdát a jít za Polárku, když v tom mě cosi zastavilo. Nemohl jsem se pomalu ani nadechnout, natož utéct. Směrem ze zamlženého lesa vycházelo teplé světlo, které se ve středu kupilo do čehosi tmavého a zářivého. Nemohl jsem se ohlédnout, kde se vlčice nachází, a tak jsem jenom doufal, že je v pořádku.
„Co tu děláte?“ Zeptal se vlídný, hřejivý hlas. Hlas jsem neslyšel ušima, ale myslí. Vím, zní to divně, ale je to tak. Hlavou mi zabrněla slova a já se zmohl jen na výdech. Svítící věc věděla i o Polárce, jelikož mluvila v množném čísle. Když se tedy nic neozývalo, tušil jsem, že s ní Polárka v mysli mluví.
„Zde být nemůžete, tohle místo musí zůstat zachované. Vlci zničili už mnoho překrásných míst, svými primitivními rvačkami o kousek louky,“ řekl hlas klidně, přestože bych čekal, alespoň trochu zlosti. „My nejsme rváči ani bojovníci. Většina vlků není, asi jste jen nepotkal ty správné,“ odpověděl jsem v hlavě tentokrát já. Věc se pomalinku začala přibližovat. Čím blíž se nacházela, tím jasněji byl vidět obrys. Dlouhé tenké nohy a mohutné paroží. Zářící jelen se zastavil několik metrů ode mě. Musel jsem přivřít oči, abych neoslepl. Jelen neměl detaily, byla to pouze jakási černá hmota. Přesto byla jasně cítit jeho psychická převaha. „Jsem tu již mnoho let a pod mým světlem prošlo již hodně vlků. Znám vás a jsem si jist, že tomuhle místo vaše přítomnost neprospěje,“ stál si jelen za svým. „Jednou jsem slíbil, že tohle místo uchráním, svůj slib hodlám dodržet,“ dodal hrdě. Zamyšleně jsem se na věc koukal. „Když je to místo tak hezké, mělo by být přeci středem všech básní a písní. Takhle se stane nesmrtelné a nezapomenutelné. Každá květina jednou uhnije, ale vzpomínky jsou napořád,“ prohlásil jsem. Jelen přemýšlel, stále na mne upíral neviditelná očka a nevěděl, zda mi má věřit. Tyhle informace jsem měl z jeho hlavy, stejně jako si on mohl číst ty moje. Netušil jsem, jak je to možné, prostě se to dělo. „Dobře vlku, slib mi tedy, že toto místo zůstane nesmrtelné, že jeho kouzlo nikdy nevyprchá,“ řekl jelen a jeho světlo začalo jemně pulzovat. „Slibuji za celý svůj rod,“ slíbil jsem a cítil, jak se uvolňuji. Mohl jsem znovu svobodně pohybovat, zatímco jelenovo světlo sílilo a sílilo. Zavřel jsem oči a přitiskl se k zemi. Zůstal jsem tak asi minutu. Když jsem pootevřel jedno oko, zjistil jsem, že světlo pohaslo a jelen se tu už nenachází. Přesto to tu vypadalo jinak. Slyšel jsem zpěv ptáků, zurčení vody a vítr v korunách stromů. *Polárka!* Došlo mi a okamžitě jsem se vydal ji hledat. Nacházela se jen pár metrů ode mne a koukala kamsi za sebe. Když jsem došel k vlčici, zjistil jsem, že stojí na útesu. Jelen asi odstranil nekonečnou kamennou zeď, která zakrývala tohle kouzelné místo. To, co jsem spatřil, se nemohlo rovnat ničemu z mojí minulosti.
Stáli jsme na křídově bílém kameni, který byl jedním z mnoha, co ohraničovaly azurově modrou řeku. Takhle ze shora nebylo vidět, zda v ní plavou ryby, ale i tak jsem si přál do ní skočit a smočit v ní kožíšek. Vzduch voněl po levandulích, které tu pravděpodobně rostly. Na balvanech místo zelených keřů a stromů, rostlo mnoho fialových keřů. Takhle z dálky jsem dokonce spatřil i ptáky, kteří vzdáleně připomínali kachny. Tedy až na to, že byli fialovo-bílí. Když jsem o tom tak přemýšlel, všechno zde bylo lazeno do bílé a fialové. Celé toto místo mělo nesmírně uklidňují atmosféru plnou svobody. Pohlédl jsem na Polárku a zjistil, že se na to místo, dívá úplně stejnýma očima jako já. „Jdem plavat?“ Navrhl jsem. Nečekal jsem na odpověď a skákal z kamene na kamen až k modré řece. Když jsem stál už těsně u ní, zahlédl jsem ve vodě malinkaté běloučké kamínky. Dokonce jsem ve vodě spatřil i několik malých zlatých rybek. Skočil jsem do toho modrého sametu a zjistil, že řeka je mělčí, než se zdá. Na březích sahala do půli předních pacek a v korytě přesně po krk. Polárka zůstala sedět na břehu, na jednom z placatých kamenů. Zůstal jsem ve vodě jen chvilinku. Ulovil jsem si pár rybek, některé jsem hodil vlčici a nakonec jsem celý promáčený vylezl.
„Pojď,“ špitnul jsem a zamířil si to k jedné skulině mezi kameny. Takovýchto jeskyněk tu bylo mnoho, takže jsem prostě vybral tu, která k nám byla nejblíž. Polárka mě následovala až do jejího nitra, kde jsem se schoulil do klubíčka. Vlčice si lehla těsně vedle mě a opřela si o má záda hlavu. „Zítra ulovíme tu divnou kachnou,“ řekl jsem ještě a nakonec zavřel očka. Chvilinku jsem ještě přemýšlel o jelením duchovi a to tom, zda bychom tohle místo měli někomu ukazovat. Co když ho vlci opravdu zničí?!

//Obrázek místa (řeky):
https://i.pinimg.com/564x/94/d4/82/94d482718dec0f5adf53ca82e5858735.jpg
obrázek šedého lesa:
https://i.pinimg.com/564x/fc/5d/34/fc5d345019006d25f73cb8d4247167db.jpg