Row se probudil a protáhl si tlapy. Podíval se na nebe, kde už svítilo jasné slunce. Na nebi nebyl ani mráček. Všude kolem ležel čerstvý sníh a vládl naprostý klid. Row se spokojeně usmál. „No ne dneska ses vyspinkal do růžova vlčku.“ Row se ohlédl po Benichime. „Vlčku? Tak jsi mi neřekla už hodně dlouho.“ Vlčice se objevila před velkým vlkem. „A ty jsi zase dlouho nevypadal tak vesele. Když jsi mrzutý tak to s tebou není k vydržení.“ Row se hlasitě uchechtl. „Máš pravdu Benichime, dnes je mi vážně skvěle.“ Najednou se Row rozběhl a prořítil se kolem Benichime jako vichřice. „Vyvádí jako štěně.“ Vlčice se pobaveně zasmála a rozplynula se. Row běžel lesem, dokud se nedostal na mýtinu. Konečně měl dost místa a rozepjal svá mohutná křídla. Jedno mávnutí a Row za sebou nechal rozvířený oblak čerstvého prašanu. Vylétl nad koruny stromů a nabral do plic chladný vzduch. „Asi ulovím snídani.“ Řekl si jen tak a nabral výšku. Za chvíli dolétl nad Les plný kořisti. Kroužil nad korunami stromů jako jestřáb a sledoval, kde se co mihne. Row zbožňoval lovit v zimě. Na sněhu bylo snadné, zahlédnou každého zajíce i kde jakou veverku. Ale dnes potřeboval něco většího. Netrvalo dlouho a v křoví uviděl velké zvíře. „Že by kanec?“ Pomyslel si a hned se vrhnul dolů. Přistál o kus dál a hned se přikrčil k zemi. Přilepil svůj čenich k zemi a začenichal. „Hmm krev?“ Row se hned vydal po pachu a jen co ušel pár kroků, uviděl před sebou dalšího Hromového vlka, jak hoduje na těle kance. „Hej ty co děláš na mém území?“ Hromový vlk přestal jíst a zvedl hlavu, pak se otočil a Row vytřeštil oči. Protože ten vlk byl on sám. Druhý Row se usmál. „No ne Dneska vypadám opravdu dobře. Tak tam nestůj a pojď se najíst.“ První Row zatřepal hlavou. „Co jsi zač?“ Druhý Row si povzdechl. „Jen klid já jsem ty. Teda abych byl přesnější, jsem zítřejší ty.“ Row zatřepal hlavou. „Zítřejší já? A co tady děláš?“ Druhý Row si povzdechl. „Snídám, jak vidíš. Někdy jsem dost natvrdlý co?“ Rowovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Takže abych to pochopil.“ Druhý Row mu najednou skočil do řeči. „Abys to pochopil, tak zítra se vrátíš o jeden den zpátky a budeš na mém místě.“ Row přikývnul. „A pro to vlastně udělám?“ Druhý Row se posadil. „No tak za prvé, aby nevznikl časový paradox. Nemusím si vysvětlovat jak je tohle důležité a za další abys strávil den s někým opravdu výjimečným.“ Oba vlci se na sebe podívali a začali se hlasitě smát. Druhý Row pak kývl hlavou. „Tak už se pojď najíst, než ten kanec vystydne. Nechal jsem ti játra, protože vím, jak je máš rád.“ První Row se zašklebil. „Já játra moc nemusím.“ Druhý Row přikývl. „Právě pro to jsem je nejedl.“ Po půl hodině zbyla z kance jen ohlodaná kostra a malá hromádka jater. Vlci na sebe koukali. „A co teda chceš dělat?“ Zeptal se první Row. „No musím dělat to co včera ale fakt jsem se bavil a rád si to dám znova.“ První Row se usmál. „Takže víš, co se dneska stane.“ Druhý Row přikývnul. „Přesně tak už jsem to zažil, jako ty. Ale divím se, že ti to musím vysvětlovat.“ První Row přikývnul. „No jo jen jsem se chtěl ujistit. Takže co dál?“ Druhý Row pokrčil Rameny. „Budeme dělat, co tě jen napadne, a já budu dělat, že nevím, co tě už napadlo.“ Zasmál se. První Row se usmál. „Divím se, že jsem z toho ještě nezešílel.“ A oba vlci se hlasitě zasmáli. Pak se Row podíval na své budoucí já. „Hele myslíš, že… Vlastně ty víš.“ Druhý Row přikývnul. „Jo ale teď ne. Až později.“ První Row přikývnul. „Takže co kdybychom se šli podívat na ostatní vlky?“ Druhý Row se usmál. „Víš, jak to bude vypadat, když mě uvidí dvakrát?“ První Row se usmál. „Jo bude to sranda. Co takhle navštívit…“ Row se zamyslel.

„Tadashiho.“ Dořekli oba současně. A hned se vydali k úkrytu Tadashoho. Ten zrovna vstala a vylezl ze své jeskyně. Ještě rozespalý si dlouze zívnul a najednou uviděl, jak se k němu blíží dva Rowové. Tadashi zatřepal hlavou a protřel si packami oči, ale stále viděl Rowa dvakrát. „Co to?“ Oba Hromoví vlci se před Tadashim sedli a zároveň se usmáli. „Copak se děje Tadashi?“ Zeptali se oba vlci současně. Tadashi znova zatřepal hlavou. „No… já vidím tě dvakrát.“ Odpověděl. Oba Rowové se podívali do prava a pak do leva a pokrčili rameny. „To je ještě rozespalý.“ Tadashi si znovu protřel oči a rozpačitě přikývnul. Hromoví vlci se na něj usmáli. „Hele Tadashi potřebuju, abys šel semnou.“ Řekli opět oba najednou a Tadashi jen přikývnul. Oba Rowové se pak postavili a vydali se do lesa. Jenže jeden se vydal do leva a ten druhý do prava. Tadashi se podíval na jednoho pak na druhého pak zase na prvního. „Row počkéj.“ Zaječel Tadashi a vyrazil přímo dopředu, jako šílenec. Když byl z doslechu oba Rowové se na sebe podívali a začali se hlasitě smát a válet se po zemi. „Hele to bylo docela hnusné.“ Řekl první Row, když popadl dech. „Neboj, on doběhne k jezeru a skočí šipku do ledové vody. Pak ho ještě potkáme.“ První Row přikývnul. „Tak kdo další?“ Zamyslel se a pak se usmál ještě víc. Druhý Row začal spokojeně přikyvovat.

„Ian?“ Řekl První Row a druhý začal přikyvovat ještě rychleji. Za pár minut už byli u spícího šavlozubého tygra, který spal pod skalním převisem. První Row do něj drcnul drápem. „Vstávat ospalko už je ráno.“ Řekl příjemným hlasem. Ian zavrněl, natáhl přední tlapy a pomalinku se protáhnul. „No jo já už jen dřímal.“ Odpověděl a pomalu otevřel oči. „Hele tohle musíš vidět, našel jsem šavlozubého vlka.“ Najednou se ozvalo chichotání a Row nakopl hromadu sněhu vedle sebe. Ian najednou zpozorněl. „Hele co zase chystáš za čertovinu?“ Row nasadil vážný výraz. „Já? No dovol. Za co mě máš?“ Snažil se tvářit uraženě, ale už mu cukaly koutky. Ian se zamračil. „Jasně tenhle tvůj výraz znám je to nějaká Rowovina.“ Row zvedl hlavu. „Pche.“ Ian si pak povzdechl. „No dobře, kde je ten šavlozubý vlk?“ Najednou se hromada sněhu vedle Rowa zvedla a rozpadal. Před Ianem stál druhý Row, kterému čouhaly z tlamy dva rampouchy. „Ta dá…“ Zasmál se první Row a Ian vytřeštil oči. Pak se začal hlasitě smát, až spadl na bok. „No jasně Rowovina na druhou.“ Druhý Row vyplivnul rampouchy z tlamy. „Sakra to děsně studí.“ Najednou se začal smát i první Row. Mezi tím se Ian uklidni. „Hele proč jste tady vlastně dva? To ses naklonoval?“ Druhý Row zavrtěl hlavou. „Ne to je inter dimenzionální časová věc kosmické důležitosti.“ Odpověděl s vážným výrazem. „Jasně a proto tady stojíš a v tlamě máš rampouchy.“ Zasmál se Ian. První Row si odkašlal. „Ale to je důležitá součást celé věci.“ Ian přikývnul. „No jasně tak až tenhle váš problém vyřešíte a oba budete zase ve svém čase tak se zastav. Ale teď se jdu nasnídat.“ Oba Rowové přikývli a sledovali, jak Ian odešel do lesa. „Tak fajn co dál?“ Zeptal se první Row. „No vlastně bych ti rád něco ukázal.“ Odpovědělo jeho starší já. „Poleť, zamnou.“ Oba Rowové se vznesli do vzduchu a vydali se rovnou k Půlměsíčnímu jezeru. Za několik málo minut už byli skoro u jezera a druhý Row se zastavil. Mával křídly a visel ve vzduchu. „Sleduj, tři, dva, jedna,“ Ale nic se nestalo. „No prosím už zase. Třeba se to tobě povede lépe.“ Řekl Druhý Row a než se stačil první zeptat, co se děje objevil se před nimi ve vzduchu malý ostrov, který se jen tak vznášel. Na ostrově byl malý lesík plný rudých stromů a uprostřed stála vysoká pokroucená věž. Row otevřel tlamu a nevěřícně zíral. „To je?“ Druhý Row přikývl. „Jo bludný ostrov.“ Odpověděl vlk. „Tak poleť.“

Oba Rowové přistáli na kraji ostrova, který se vznášel na nebi, a stanuli před rudým lesem. První Row došel k nejbližšímu stromu a začal si ho prohlížet. Byl velice zvláštní. Kmen stromu a větve vypadaly sice normálně, ale všechno listí vypadalo, jako by ho někdo vyrobil z červeného skla. Vlk zvedl tlapu a dotknul se jednoho listu. „Ony to jsou normální listy, jen jsou…“ „Jo průhledné a červené.“ Dokončil větu druhý Row. „Tak pojeď, podíváme se k té věži.“ První Row přikývl a vlci se vydali podivným lesem, skrz který vedla rozbitá dlážděná cesta. „Tak pro to ses vrátil? Aby mi ten ostrov nezmizel?“ Druhý Row pokrčil rameny. „Kdo ví, proč se v tenhle den vracím. Taky jsem se na tohle ptal. Možná je to jen náhoda ale nemyslím si.“ První Row přikývnul. „Ani nemusel říkat na co myslí, protože to jeho starší já napadlo už včera. Byl to tak zvláštní pocit.“ A než si to Row vůbec uvědomil, stáli oba vlci před vysokou věží. Měla tvar osmiúhelníku. Věž neměla žádné dveře, jen ochoz až vysoko nahoře, ze kterého zářilo červené světlo, jako u majáku. Row ani nečekal na svoje budoucí já. Byl strašně zvědavý a tak se hned vznesl do vzduchu, aby zjistil co tam je. Vylétl až nahoru a Přistál hned na ochozu, který neměl zábradlí. Byly tam jen bílé sloupy z leštěného mramoru, které držely střechu, a uprostřed věže se vznášel velký rudý krystal. „No teda.“ Vzdychl Row. Jeho budoucí já přistálo vedle něj. „Jo můžeš to vidět, kolikrát chceš a pokaždé to vypadá úchvatně.“ První Row došel ke krystalu a začal si ho prohlížet. Krystal se pomalinku otáčel ve vzduchu a tiše bzučel. „Už jsem viděl inter dimenzionální krystaly. Ale tenhle je tak obrovský.“ Druhý Row se usmál. „A to jsi ještě neviděl ten poklad dole?“ První Row se otočil. „Dole?“ Druhý Row přikývnul a ukázal na schodiště, které vedlo do útrob věže. První Row se tam hned vydal. Jakmile vstoupil na schody, hned uviděl, že podél schodiště, které se stáčelo dolů, jsou ve stěně uloženy knihy. Row šel stále níž a níž. A viděl další a další knihy. Desítky, stovky možní i tisíce knih. Chvíli trvalo, než došel až dolů, kde byla malá studovna. Jen tak sáhnul po jedné z knihy a otevřel ji. Na stránkách se klikatilo podivné písmo. Row přejel po řádku svým drápem a něco si mumlal. „Úplně tomu nerozumím, ale to jsou.“ „Magické knihy.“ Dořekl větu druhý Row. První Row se na sebe podíval a usmál se. „Tolik nových kouzel. Bude trvat, než je vyluštíme, ale víš co všechno.“ „Co všechno to může smečce přinést?“ Dořekl znova druhý Row. „Hele nech toho je to otravné.“ Druhý Row se usmál. „Promiň, nemůžu si pomoct. Ale teď pospěš, musíme ten ostrov ukotvit, než zase zmizí.“ Oba vlci vyběhli po schodech a stanuli znova u velkého krystalu. Starší Row se podíval na svoje já. „Já ten ostrov posadím na hladinu půlměsíčního jezera a ty.“ „Ho připoutám.“ Neodpustil si první Row. Pak se rozběhl a vyskočil přes ochoz věže. Druhý Row jen přikývnul a došel ke krystalu. Zvedl levou tlapu a přiblížil ji ke kameni. Za kamene okamžitě začaly sršet červené blesky, které se začaly uzemňovat do Rowova brnění. Vlk sykl bolestí. Vycenil zuby a krystal chytil. Mezi tím se první Row vznášel nad věží a najednou si všiml, že celý ostrov začal klesat. Pomalu sestoupil pod mraky a dál až k jezeru, které mělo skutečně tvar, jako půlměsíce. Ostrov pomalu začal sedat na vodní hladinu, ale při tom zvedl velkou přílivovou vlnu, která se rozběhla do všech stran jezera. Zdálo se mu, jako by na malý okamžik zahlédl vlka, jak se plácá ve vodě a s křikem se snaží vlně uplavat. „Tadashi?“ Napadlo Rowa na vteřinku ale pak zavrtěl hlavou. Na to bude čas později. Hromový vlk zavřel oči a prudce máchnul křídly. Najednou mu z křídel začaly sršet černá pírka. Ty se rychle řítily k zemi a ještě, než dopadla první pírka na zem, změnily se v obrovské černé kotvy, které se zaryly hluboko do země na březích Půlměsíčního jezera. Další pírka dopadla na kotvy a vytvořily oka řetězu a pak další a další, dokud nebyl bludný ostrov chycený čtyřmi obrovskými řetězy přesně uprostřed jezera. Row se spokojně usmál a vrátil se na vrcholek věže, kde na něj čekalo jeho budoucí já. „Tak to bychom měli.“ Řekl starší Row. Sice se mu malinko kouřilo z tlapy, ale jinak vypadal naprosto v pořádku. „Hele, když si ostrov sedal tak jsem viděl vlka, který plaval ve vodě a…“ „A hlasitě ječel?“ Zasmál se Druhý Row. „Poleť“ řekl, pak proběhl kolem svého mladšího já a vyrazil na břeh jezera.

Když přistáli, uviděli vlka, který byl promočený až na kost a zaklíněný v koruně stromu. Starší Row se podíval na své mladší já. „Chceš?“ Mladší Row se spokojeně usmál. „Děkuji.“ Pak kopnul vší silou do stromu. Najednou pod Tadashim praskla větev a vlk žuchnul na zem, jako pytel brambor. Mladší Row mu pomohl na tlapy. „Jsi v pořádku?“ Tadashi se podíval na dva hromové vlky. „Ne nejsem, pořád tě vidím dvakrát a málem mě rozmáčkl ostrov.“ Starší Row se usmál. „Nezlob se, potřeboval jsem zaparkovat a neviděl jsem tě. To víš ostrov, je ostrov.“ Mladší Row se znova začal uculovat. „hele Tadashi raději si zajdi za Polárkou určitě má bylinky, které ti pomůžou.“ Tadashi zmateně přikývnul a vydal se zpátky k jeskyni smečky. „Takže?“ Řekl první Row. „Takže co?“ Odpověděl druhý. „Takže se teď asi vrátíš zpátky ne?“ Druhý Row ale jen zavrtěl hlavou. „Já se nikam vracet nebudu. To ty se musíš vrátit do včerejška. Já už zůstanu tady.“ Mladší Row přikývnul. „Hele ale stejně máme ještě celý den a nos takže není kam spěchat.“ Řekl starší vlk. Mladší Row se usmál. Začalo ráno a slunce pomalu začalo vycházet. Mladší Row stál na břehu jezera a sledoval vysokou věž na ostrově. „Neboj, za chvíli budeš mít vlastní.“ Ozval se mu za zády známý hlas. Row se ohlédl a podíval se sám na sebe. „Docela chrápeš, víš o tom?“ Starší Row se usmál. „Jo od tebe to sedí.“ Oba vlci se znova zasmáli. „Tak už jdi. Musíš si ulovit kance, k snídani pamatuješ?“ Mladší Row přikývnul. „Budeš mi chybět.“ „Víš, jak sobecky to od tebe zní?“ Odpověděl starší Row. A znova se oba vlci zasmáli. „Však se můžeme vidět kdykoliv. Stačí ti zrcátko.“ Řekl starší Row, mladší se jen usmál a vytvořil před sebou mávnutím packy portál. „Měj se.“ Řekl a prošel bránou do předchozího dne. Najednou byl Row už zase jenom jeden. Posadil se a klidně sledoval východ slunce.
Konec…