Row se procházel na břehu půlměsíčního jezera pohroužený do svých myšlenek. Přemýšlel nad tím, že byl poslední dobou klidnější a spokojenější než kdy dříve. Smečce se vedlo dobře a on už si ani nevzpomínal, kdy naposledy musel probudit svou drahou Benichime z jejího klidného spánku. Posteskl si, že spolu tak často nemluví jako dříve, ale pak si vzpomněl na její jízlivostí a její popichování. S úsměvem na tváři si řekl, že je možná lepší nechat jí v klidu spát. Konec konců jí stále nosil na svém boku kamkoliv se hnul a věděl, že jí má neustále u sebe. Ale když Row došel k okraji temného lesa, něco upoutalo jeho pozornost. Mezi stromy se plazila nepřirozeně hustá mlha, kvůli které Row neviděl kmeny ani těch nejbližších stromů. Hned zvedl čenich a zavětřil. I přes svůj vynikající čich ale necítil vůbec nic zvláštního. A pak to uviděl. Dvě jasně rudé oči, které na něj zíraly z husté mlhy, bez jediného mrknutí. Row se téměř okamžitě rozkročil, vycenil své tesáky a naježil hřbet. Jeho drápy se rozžehnuly a v okamžiku spálily trávu pod jeho tlapami. Ta věc se mezi tím začala přibližovat a Row záhy znejistěl, když se z mlhy vynořila podlouhlá bílá maska s rudou kresbou na pravé straně přecházející v dlouhé ostré špičáky. Row hned poznal, že je to jeho maska. Ale kde se tady vzala? Kdo to byl? Neznámý se přiblížil ještě víc a celý vystoupil z mlhy. Row si to ani neuvědomil a instinktivně udělal před tou věcí krok zpátky. Bylo to jako výjev z odporného zrcadla. Viděl své brnění poničené a podrápané, srst slepenou zaschlou krví, roztažená křídla, z nichž odkapával černý dehet a zabíjel vše živé, čeho se jen dotkl. Ale nejhorší byla ta bílá maska zakrývající ne jen jeho tvář ale hlavně jeho znechucení, odpor ke všemu a všem, touhu všechny bez milosti zmrzačit, rozervat svými drápy, vyrvat vnitřnosti svým tesáky a neskutečný vztek. To všechno Row sám moc dobře znal a cítil, jak se mu jen z pouhé vzpomínky dělá špatně. Row ale zatřásl hlavou, aby to setřepal a pak hlasitě zavrčel. "Co jsi zač!" Ta věc se nadechla a pak vydala z hrdla odporný a nepřirozený řev. Řev tak silný, až z toho Rowa rozbolely uši, následovaný chvíli ticha, než se ten tvor rozesmál. "Ty přece víš, kdo jsem, bratříčku. Jsem totiž ty sám." Row zavrtěl hlavou. "Ne nejsi. To už je dávno pryč." Ale tvor se jen smál dál. "Ale opravdu bratříčku? Opravdu si myslíš, že na mě můžeš jen tak zapomenout? Že mě jen tak pohřbíš a všechno bude dobré?" Ta věc se začala k Rowovi znovu přibližovat a dál hovořila. "Nikdy se mě nezbavíš. Jsme jedno tělo, jedna mysl. Jsem tvé silnější já. Jsem tvoje lepší já. Jsem to, co se z tebe jednou stane a ty to moc dobře víš." Row znovu zavrčel ale ne jako předtím. Bylo to slabé a bojácné, jako by tu věc chtěl jen odehnat a zapomenout. Věc se opět zasmála, když začala kolem černého vlka pomalu kroužit, jako by byl Row jen pouhá kořist zahnána do kouta. "Ano, přesně tak, bratříčku. Už velice brzy se to stane. Pak dáš celému světu, co si zaslouží, a začneš se svojí milovanou smečkou." Ten tvor pak složil svá ohromná křídla a Row uviděl, že má na sobě ještě něco. Na zádech měl přivázaný provaz, na kterém mu visely polámané trofeje. Row najednou úplně ztuhnul, protože je okamžitě poznal. Kus Ianova meče, Terčina zlomená dýka i Yu-jiein meč bez ostří. Teď už věděl, komu patřila ta krev na jeho srsti. Kdo mu podrápal dříve lesklé brnění. Stál tam a zíral na to monstrum přes sebou. To monstrum, kterým se měl stát a které ho děsilo. A najednou to Row uviděl přímo před sebou. Viděl sám sebe šíleného vzteky nad ztrátou všech blízkých. Viděl, jak se na tu věc vrhá a na tváři se mu objevuje bílá maska. Viděl, jak jí trhá na kusy a najednou se jí sám stává. Svět kolem zmizel a Row se najednou začal propadat do temnoty. Stál tam a bál se cokoliv udělat. Bál se třeba jen nadechnout, a pak to uslyšel. Něžný dívčí hlásek ve své hlavě. "Tak velký a pořád se necháš vylekat, jako bys byl jen malé štěně." Row otevřel oči. A najednou mu došlo, že to celé je jen pouhý klam. Bez otálení sevřel svou Benichime v zubech a vytáhl stříbrné ostří z pochvy. Ona se okamžitě probudila a čepel začala prskat modrými výboji. Row se po té věci okamžitě ohnal. Tím ji zaskočil nepřipravenou. Jedním máchnutím jí rozčísnul bok a věc okamžitě ztratila Rowovu podobu. Mlžný vlk padl s bolesti na bok a zaskučel. "Jak?" Zeptal se z posledních sil, které mu ještě zbývaly. Před vlkem se objevila bílá vlčice. "Snadno, nikdy bych mu to nedovolila." A najednou mlžnému vlku došlo, že možná ošálil Rowa, ale ne jeho Benichime. Hned po tom se vlk rozplynul. Row se podíval na malou vlčici a usmál se. "Vefuju vi." Benichime so jen povzdechla. "Nemluv s plnou tlamou, buď tak laskav. Slintáš u toho jako bernardýn." Ale i přes to se vlk usmíval dál. Byl rád, že jí zase vidí a slyší její pichlavé poznámky. Zasunul meč zpátky do pochvy a otřel si tlamu pomocí tlapy. "Myslíš, že je pryč?" Benichime na to zavrtěla hlavou. "Strach nikdy úplně nezmizí. Ale taky s ním nemusíš bojovat sám." Na to Row souhlasně přikývl. "Ano, to máš určitě pravdu." Benichime si odfrkla. "Samozřejmě, že mám. A měl bys být rád, že mě máš. Pořád tě musím hlídat, jak se zdá.“ Ale Row se jen dál usmíval.