Kage zavětřil. Cítil kouř a byla mu zima. Z chumlu stínů přímo k němu zamířily dva řežavé uhlíky. Z kouřového oblaku vykročil šedý vlk. Jeho bělavá křídla působila na tmavém pozadí přinejmenším jako pěst na oko. Na rozdíl od Kageho, jeho rudo oká kopie našlapovala lehce. Kage zavrčel. Jako odpověď se neznámo odkud ozval nehezký, jako by ostrý smích. Pro uši vlka s oříškovýma očima to byl stejný pocit, jako by mu do nich někdo zarazil hřebík. Kage se přikrčil. Jeho počínání okomentoval další smích. Tentokrát si již uvědomil, že vychází z hrdla přízraku. * Proč jsem jen ještě nedostavěl tu výheň! Potřebuji zbraň...* Problesklo vlku hlavou, když si všiml krásného, kovaného meče který se houpal přízraku u boku. Kage vyrazil proti přízraku. Ten pouze ukročil stranou a nechal vlka prořítit se kolem. „Takový hloupoučký. vlček. Já jsem tvůj stín.“ zatrylkoval hlas, stejně nepříjemný jako smích. Přízračná kopie se posměšně uchechtla. Kage zabrzdil, otočil se a pokusil se znovu vrhnout na přízrak. Tentokráte byl na úhybný manévr připraven. Skočil Přízraku na záda a….zadrhl se o řemen, který držel přízrakův meč. Přízrak sebou divoce trhl. A Kage odletěl o kus dál, kde tvrdě narazil na zem. Díky své dřívější nešikovnosti však vlk neutrpěl žádné horší zranění, jelikož se již naučil využívat křídel jakožto polštáře. Párkrát se překulil. Opět se vyhoupl na tlapky. Přízrak se posměšně ušklíbl. Vedle něj se zatetelil vzduch. Objevil se tmavý flek plný světle modrých ornamentů. Když se rysy postavy zaostřily, stála před Kagem...“Luno!“ vlka to překvapilo. Byla před ním! Vážně byla! Věděl že tu nemůže být. „Nechala jsem tě tu.“ ozval se hlas, ne nepodobný tomu Luninu. „Nezáleží mi na tobě. Nechala jsem tě tu, nestál jsi mi ani za hloupé ‘sbohem‘“ * Ne. Luna by mě nikdy neopustila. Nebo by mi to nikdy takhle neřekla.* „Lžeš!“ křikl Kage. „Proč pych lhala? Zmizela jsem beze stopy, abych se s tebou nemusela otravovat.“ Kageho kopie vedle ní vážně přikyvovala. „Lžeš. Lžeš. Lžeš.“ mumlá si pro sebe Kage. Přízrak se k němu přitočil „Víš že nelže. I tvoje smečka zmizela.“ slovo ‘smečka‘ přitom vyplivl, jako by to bylo něco odporného. *Jsou to jeho čáry * Ubezpečoval sám sebe. „Za to můžeš ty.“ „Kdepak, odešla sama.“ pravil přízrak. „Nikdo s tebou nechce být.“ přidala se Luna. Šedý vlk se třásl. *Tohle není Luna. Ona mě tu nenechala. Navíc, dokud jsou tu oni, nejsem přece sám. * napadlo ho. Jenže...přízrak to očividně napadlo taky, protože v téže chvíli zmizel. I Luna se rozplynula. Ať se vlk rozhlížel sebevíc, neviděl ani svého protivníka, ani ji. Chvilku si myslel, že se mu podařilo přízrak zaplašit. Tuto iluzi však rychle ztratil, když se přízrak znovu ozval. „Utíkej.“ zaskřípal hlas a rozesmál se. Nedalo se určit odkud vychází. Možná to bylo hloupé, ale Kage se rozběhl. Nemůže bojovat s někým, koho nevidí. Ze začátku běžel rychle, po chvíli zpomalil. Země pod jeho tlapkami se možná pohybovala, avšak hranice lesa se nepřiblížila ani o píď. A ten smích jako by zněl odevšud, přitom se neobtěžoval procházet vlkovýma ušima. Duněl mu v hlavě. „Kde jsi! Ukaž se!“ zakřičel vlk do prázdna. Přízrak už se nesmál. Chechtal se jako hyena. Kage zastavil. Nemělo cenu plýtvat silami, když se nehnul z místa. Pohled mu padl na meč. Přízrak nikde nebyl a nechal mu tu zbraň! Bez dalšího rozmýšlení uchopil meč do tlamy. Poněkud rychle a silně, až ho zabolely zuby. Na kratičkou chvíli zahlédl svůj odlesk v ostří. Odlesk rudých očí. *To není možné! * Hlas přízraku se na chvíli přestal chechtat, aby mu odpověděl „Ty ani netušíš co je možné. Zvláště když má někdo takový strach jako ty“ *Dokud je v mé hlavě, nemůže nic udělat… * „To se pleteš.“ Kageho tlapky se proti jeho vůli pohnuly. Trhaně kráčel směrem ke stromu na okraji lesa. Teď už se přibližoval. „Tak co? Zvládneš i tohle prcku?“ ozval se ve vlkově hlavě přízrak. Zarazil meč do kmene stromu. Jemně se otřel o obnažené ostří. Kage se pokusil zavřít oči. Ani vlastní oční víčka ho však neposlouchala. Byl si téměř jistý, že krvácí. Zaklonil hlavu. „Bojíš se samoty. Ale ještě víc se bojíš smrti. A já doufala že se pobavíme déle.“ Cítil tlak tam, kde se ostří dotýkalo jeho hrdla. *Když umřu. Umřeš taky. Jsi v MOJÍ hlavě. * pomyslel si. těsně vedle jeho ucha zavrčel hlas, dosti nepříjemný „Jak můžeš vidět, už nejsem.“ Na toto Kage čekal. Vrhl se na zem, z dosahu nehybného meče. Právě ve chvíli kdy se přízrak rozpohyboval, aby přitlačil šedého vlka na ostří. Vlk se doplazil stranou, zvedl se a udělal přízraku to, co se ještě před chvílí pokusil udělat on jemu. Z rány se místo krve vyvalil hustý dým. Přízrak už nevypadal jako on. Černá srst vlčice se vlnila jako ve větru, i když nefoukalo. Možná že se to šedému vlku zdálo, avšak měl pocit, že v těch rudých očích zahlédl odraz svých pocitů. Viděl v nich strach. Strach ze smrti v osamění. Náhle nedokázal potlačit ta slova, jež se mu drala na jazyk. „Jak se jmenuješ?“ V rudých očích se objevilo...překvapení. „Se-nka“ zachroptěl skomírající hlas, mnohem více přirozený než před chvílí. „Bojíš se toho samého co já, pokud jsi opravdu můj stín. Chápu tě. Slibuji že já nezapomenu na tvou existenci. Toho se bojíš, ne? Zapomnění.“ Přízrak něco zachroptěl, než se zhroutil sám do sebe. Vlk se zadíval na oblohu. Zdála se mu modřejší než před tím. A bylo tepleji. Když zmizel přízrak, teplo se vrátilo a s ním i zvuky okolí. Slyšel zpěv ptáků. Bylo hezky. Jeho podvědomí, jež možná rozumělo těm pár posledním slovům přízraku, je zasunulo kamsi do pozadí jeho mysli. Ani si to neuvědomil. A bylo tak hezky.

//Dlouho jsem nic nenapsala, takže je to taková patlanina no XD