Okřídlená vlčice se zrovna potulovala kolem vody, aby mohla zkusit ulovit i rybu. Ne, že by jí králíci, či srnky byli málo, ale chtěla vyzkoušet i tuto variantu. Pomalu našlápla do vody a vyčkávala okamžiku, kdy bude moct zkusit ulovit svoji rybku. Rychle ponořila čumák do vody, aby ulovila rybku, ale nepodařilo se. Zkusila to tedy znovu, dokud nezaslechla chychot. Zvedla hlavu tím směrem a všimla si, že u břehu řeky leží bílá vlčice a upíra na ní její červené oči.
„Tady tu rybu nikdy pořádně nechytíš. Chce to lepší místo" poví, pro Suisen, neznámá vlčice hlasem, který někoho Suisen připomínal. „A ty snad víš, kde?" zeptala se s lehkým úsměvem, přesto tázavý tónem. Červenooká vlčice jen přikývla a zvedla se. „Pojď" řekla pouze a vydala se směrem k jezeru. Suisen neváhala a vydala se hned za ní. Vlčice jí přišla jako klidná a mírumilovná, jen co jí nehrálo bylo, že se spíše podobala lišce a měla tři ocasy táhnoucí za sebou. Jakoby neměla života do nich.
Obě vlčice došli ke břehu velkého jezera, kde se červeno oká zastavila. „Tady to půjde mnohem lépe," pověděla s protáhlým úsměvem a obrátila své rozpité oči na okřídlenou. Okřídlená kývla a poděkovala, načež se vydala do vody. Chvíli přemýšlela, jak by to tady mohlo jít lépe, ale když už se otočila na vlčici, překvapilo jí, že červenooká vlčice se rozeběhla proti ní. Na okamžik si všimla, jak se z bílé srsti stává šedá a na to jí obláček kouře silně hodil do hlubší části vody. Okřídlená vlčice se tak celá ponořila pod vodu a najednou nemohla nahmatat půdu pod nohama. Jakoby byla v mnohém hlubší části, než měla. Její mysl jí radila, ať se dostane nad hladinu, ale její tělo jí táhlo do hlubin vody. A Suisen začala panikařit. Její vzduch nebyl dostatečný a ona nic okolo sebe neviděla. Jediné, co byla schopná dělat, bylo kopat nohama a doufat, že se dostane nad hladinu. Stále různě kopala tlapkami a snažila se udržet zadržený dech. Jenže s jejím nárůstem paniky to moc nezabíralo. Její mysl měla jasno. Dostat se z vody, ale její tělo ne a ne se pohnout nahoru, nýbrž dolů. Její výdrž pomalu klesala a sama to začala vzdávat. Nevěděla už jak by mohla se více pohnout nebo něco udělat. A samotná její magie nepomáhala. Její křídla jí přišla těžká a vše okolo bylo tmavé jako noc. A v tu chvíli jí v mysli něco trklo. Ten malý hlásek, který se ukrýval někde v její hlavě a napovídal jí, že to není skutečné. Že je to jen přelud. Jen vlk, co jí drží v objetí a jeho špatné triky. Najednou jí i její vlastní křídla nepřišla těžká. Byla lehčí a sama začínala mít pocit, že tu něco nesedí. Proti se uklidnila a s co největší silou svá křídla roztáhla.
Voda kolem se rozvířila a najednou začala mizet tma, díky které okřídlená neviděla. Hned na to konečně ucítila zem pod tlapkami a okamžitě se odrazila od ní. Ve skutečnosti nebyla tak hluboko. Kdyby si teď stoupla, tak by jí hlava vykukovala z vody. Rychle se dostala ke břehu a podívala se na stvoření před sebou. Vypadalo to jako vlk, ale zároveň jako šedá mlhovina, co před ní stála.
„Pěkná trefa, krasotinko," ozvalo se z červenookého vlka. „Co seš ty zač?" zeptala se celkem nepříjemně vlčice na břehu a přemístila se do bojové pózy.
„To je těžká otázka," pověděl vlk s širokým úsměvem a jeho srst začala nabírat zase bílé barvy a trochu menšího vzrůstu. Za bílím uchem se i objevil Narcis a okřídlené přišla podoba povědomá. „Jsem někdo, kdo už je dávno mrtvý?“ vlk změnil znovu svojí podobu do té, kterou předtím Suisen nalákal k vodě. „Nebo jsem něco, co chceš zapomenout?"
Suisen vůbec nechápala, co tím chtěl vlk říct, ale ať už to bylo, co bylo, došlo jí, že musí vidět do její hlavy, jelikož ta podoba, kterou na sobě měl teď, znala moc dobře. Vlkčice se zašklebila. „Sui, řekni mi. Proč si na něco chtěla zapomenout?" optá se vlk a vlčice stále nechápe. Jestli na něco chtěla zapomenout, tak to muselo být něco tragického, no ne? Sama stále nepřicházela na odpovědět, ale vlk se očividně snažil přijít na něco, co by mohlo vlčici poslat znovu na dno.
„Dobrá, vypadá to, že si nepamatuješ. Tak ti s radostí pomůžu," promluví naposledy, než se začne znovu měnit na skoro stejnou vlčici, jen dva ocasy chybí a tentokrát přibyli větší uši a mnohem delší srst. Suisen ale přišlo znepokojující, že v hlavě jí začalo něco říkat, že tuhle podobu nechce vidět a provinilost jí prošla tělem. Vlčice před ní se usmála. „Dítě moje, proč si mi to udělala? Proč si na to zapomněla?" promluvila podoba a její hlas se v polovině začal měnit do hlubšího. Okřídlené se začalo třepat celé tělo a jak provinilost tak i strach jí začal proudit tělem. Její oči se začali sklenit a její dech tajit.
Červenooká vlčice s širokým úsměvem naposledy promluvila něco, co Suisen nechtěla slyšet a sama podoba se začala roztékat. A Suisen si vzpomněla.
„N-ne. Promiň. Promiň. Já to nechtěla udělat," začne Suisen po tom, co si uvědomí, kdo je podoba a její oči se začnou plnit slzami. „Promiň mi.. já... Nechtěla," řekla znovu a ani se nehla. Jen se třesoucí dívala na podobu, která se postupně roztékala.
Když už se celá roztekla, okřídlená se jen dívala na místo, kde předtím stála podoba. Její oči se stále sklenili, ale slzy už jí netekli. Její tělo se pomalu začalo uklidňovat, ale stále cítila tlak v hrudi. Prudce se nadechla a vydechla. Ať už to bylo opravdu skutečné nebo ne, i tak se nechala přemoci.
Někde dál od ní se mezi stromy na ní díval červenooký vlk s širokým úsměvem a jasným cílem. Proti téhle vlčici dnes vyhrál on.