Území pokryl nepříjemný chlad. Bloudil mezi stromy, keři a zarýval se do morků kostí každé živé bytosti, která se jen o hranici území opřela. Někdo by řekl, že to byl běžný studený vánek, ale ne, nebyl. O tom své věděla i smečka, které dané zemí patřilo. V tu dobu se vlci probouzeli, tedy až na jednu vlčici, ta už vzhůru byla. ,,Yu-Jie,“ našeptával onen vánek. Ve vlčici se střídali pocity. Byla už dávno vzhůru a shlížela ze skalní cesty, která vedla do úkrytu, dolů. Cítila, že cizí smečka je blízko. Až smečka překročí neviditelnou hranici území, bude si vlčice téměř jistá svou možnou smrtí. O chvilku bylo slyšet občasné zívnutí probouzejících se vlků v jeskyni. Občas byli slyšet i narážky na vstávání a to především od Kage. Za jiné situace by se tomu Yu-Jie smála, ale dnes byla ráda, že se vůbec drží na nohou. Slábla a narůstající napětí jí moc nepomáhalo. Náhle zbystřila černý záblesk na obloze. Zvedla čenich k onu záblesku a málem by přehlédla lehké mávnutí křídla, které jí naznačovalo, ať jde za ním. Dřív než stačili probouzející se vlci zbystřit hnědo-bílou vlčici, tak byla pryč. Černé brkoví mířilo k malému ostrůvku uprostřed půlměsíčního jezera, kde nakonec kleslo k zemi. ,,Row, víš, že tam se nedostanu. Magie vody se mi vzdálila, už jí neovládám.“ Pravila vlčice, když černý vlk s křídly dosedl na malý ostrov. Vlkovi to bylo ale očividně úplně u zadku. Jen nahnul hlavu na stranu jako malé štěně a čekal na to, co zas Yu-Jie vyvede. Ta se však jen zamračila a pouhým mávnutím nechala rozestoupit se vodu, což umožnilo projít Yu-Jie bez problému přes jezero k ostrovu. Čím víc se vlčice blížila k ostrovu, tím lépe viděla narůstající úšklebek na tváři černého vlka. Vlčice si odfrkla, jakmile usedla vedle vlka. ,,Co jsi mi chtěl?“ Naléhala vlčice. Dnes neměla náladu na tajemství, tak moc se obávala boje, že ji dobrá nálada raději hned ráno obešla obloukem. A i když už se zdálo, že už to víc nejde, tak vlk ještě víc prohloubil svůj úšklebek. Něco měl sakra za lubem. Yu-Jie se znovu zamračila. Žluté oči vlka ji znervózňovaly. Vlk natáhl tlapu před sebe, dlaní vzhůru. Z tlapy mu vylítl malý plamínek, který se nadále, jako to nejlehčí peříčko, vznášel. Vlk otočil hlavu na vlčici a konečně promluvil. ,,Co vidíš?“ Ptal se. ,,Oheň,“ odpověděla téměř okamžitě vlčice. ,,Špatně, co vidíš?“ Zeptal se znovu vlk. Vlčice zkrabatěla čelo. Co měl vlk za problém? ,,Oheň ,“ odsekla už mírně podrážděně vlčice. Vlkovi na chvíli zmizel úsměv z tváře, snad asi přemýšlel. Úsměv se mu ale zakrátko znovu objevil. ,,Ne, nevidíš oheň, vidíš iluzi. Pravý oheň čiší z lůna planety, tak jako všechna magie. My jí jen přeměníme v to, co umíme. Umíš to Yu-Jie?“ S těmito slovy pohladil tlapou vlk vlčici po hlavě a odletěl. Doslova nechápající vykolejená vlčice zůstala němě stát a zírat do dáli, dokud jí z obzoru na nebi vlk nezmizel úplně.
Ještě několik minut takto bez hnutí seděla vlčice na malém ostrově. V hlavě měla zmatek. Co to mělo znamenat? Ptala se vlčice sama sebe pořád dokola. Z přemýšlení jí vytrhlo až náhle vytí, které bylo hned několikrát zopakováno dalším vytím. V tu ránu Yu-Jie pocítila to, čeho se tolik obávala. Hranice území byla překročena temnými silami. Vlčice se třásla jako osika. Rychle se rozeběhla z ostrova, při čemž znovu nechala vodu odstoupit pomocí telekinetické magie. Rychle se hnala přes celé území. Náhle se však zastavila. Vytí přestalo a vlčice nevěděla, kde se boj odehrává. Příroda ztichla. Yu-Jie se zmateně rozhlížela po okolí. Do tlap se jí zarývali bodláky, které zrovna díky několikadennímu slunci vykoukli zpod podzemí. Vlčice se bála o své přátelé, tak strašně moc se bála. Rozhlížela se. Snažila se vycítit alespoň jednu molekulu pachu nějakého z členů smečky, ale ono nic… Vlčice propadala strachu a rozeběhla se do neznáma. Běžela skrze různá křoviska, jestli do teď neměla poškrábané tělo, tak nyní od větví určitě měla. Z očí jí tekly slzy a dech docházel, když je najednou uslyšela. Řinčení ostří o sebe. Bolestné vytí a občasné zvuky, které patřily různým kouzlům. Yu-Jie stála na kraji Začarovaného lesa. Před ní se rozprostírala louka, které doposud smečka nedala jméno. Viděla jak proti sobě bojuje smečka, do které patří, proti nějaké cizí smečce, u které bylo hned na první pohled vidět, že blesky jsou jejich krev. Yu-Jie byla zmatená. Nejenže právě její rodina bojuje proti smečce, se kterou se vůbec utkat neměli, ale vůbec jí nepotřebovali. Všichni ladně vykrývali útoky nepřátel a nazpět jim posílali bolestivá kouzla anebo ostří do zad. Když se vlčice vzpamatovala z dosavadního šoku, rozeběhla se do srdce boje. Nikdo na ní neútočil, nikdo ani nemohl, nebyl kdo, by na ní útočil. Smečka červeného měsíce vyhrála. Vlci a vlčice se radovali a Yu-Jie i přes své smíšené pocity s nimi. Když chtěla běžet s nimi oslavovat, uvědomila si, že se jí ani nikdo neptal, kde byla, jestli je v pořádku. Proč má v očích slzy. Nic, ani jedna nicotná otázka. Smečka se od ní vzdalovala a jen ona sama zůstala stát ve středu mrtvých vlčích těl. Row by nenechal jen tak se tu povalovat těla, byť to byla cizí těla. Kord, když by ho Terka za to hnala. Něco jí na tom všem nesedělo. Strach a třas vlčici opouštěl. Vlčice zamrkala. Najednou nestála uprostřed válečného pole. Stála na rozkvetlé Léčivé louce. Situace začínala být čím dál víc divná. ,,Yu?“ Ozýval se hlas odněkud. ,,Yu?“ Zesiloval, jak se blížil. Vlčice se otáčela do všech světových stran, ale za boha nikoho neviděla. ,,Yu-Jie,“ zašeptalo jí cosi přímo u ucha, až vlčice leknutím odskočila stranou. ,,Kdo je to?“ Ptala se odvážně vlčice. Hlas se však jen zasmál. Byl to hrubý hlas, plný nenávisti a bolesti.

,,Yu-Jie, cos to udělala?!“ Zlobila se starší bílá okřídlená vlčice na menší hnědobílou vlčici, která se skláněla nad hnědou vlčící, které z hnědých křídel na zádech tekla krev. ,,Já – já nechtěla. Ona – ona Bakk…“ koktala malá hnědobílá vlčice. ,,Bakk?!“ Zaburácel hnědý okřídlený vlk na malou vlčici. ,,Tak Bakk si sama zlomila křídla?!“ Zuřil dál velký hnědý okřídlený vlk. Bílá vlčice s křídly brečela, avšak přesto kolem křídel nebohého vlčete přikládala listy s léčivou mastí. Malá hnědobílá vlčice propukala v ještě silnější bolestivější pláč. ,,Bakk…“ Šeptla. ,,Kliď se mi z očí An Ah-Kum! Ty už nejsi má dcera. Za svůj čin budeš tvrdě pykat!“ Zařval velký hnědý vlk s křídly a malou vlčici vyhnal. Malá hnědobílá vlčice se rozeběhla, utíkala pryč od dvojice slzící nad malou hnědou okřídlenou vlčicí, která upadala do bezvědomí. Naposledy se malá hnědobílá vlčice otočila za svou, nyní už bývalou, rodinou. Doufala, že si svá slova její otec rozmyslí, ale jeho zlý pohled mluvil za vše. A tak se stala sirotkem.

Hnědobílá vlčice procitla. Na tvářích se jí leskly slzy. Nyní už měla jasno. Před ní na se na louce tyčila postava, kterou moc dobře znala. Byla to ona sama, ale s daleko zlomyslnějším úsměvem. ,,Ty,“ procedila skrze zaťaté zuby Yu-Jie. Úšklebek jejího zlého dvojčete se prohloubil. ,,Já, k vaším službám, výsosti. Slečna Yu-Jie An… jak že se to sakra jmenuješ? To ti tvé jméno nepřijde divné? Snobské? Hloupé? Taková Nula by ti sedla líp.“ Pravou Yu-Jie tohle opravdu nerozčílilo. Ba naopak. Vlčice si sedla a začala si čistit srst na tlapě. ,,Co jako děláš?“ Ptala se nepravá Yu-Jie. ,,Myji si srst, nechceš to taky zkusit? Vypadáš, jako kdyby tě zrovna přežvýkával půl hodiny Ian a pak tě vyplivnul rovnou do hnoje.“ Nepravá hnědobílá vlčice se rozčílila. ,,Co prosím?!“ ,,Chceš to snad zopakovat?“ Odvětila hned pravá Yu-Jie. Nepravá Yu-Jie chtěla na vlčici zaútočit, ale zarazila se, náhle se jí na tvář vrátil zas ten podlý zlý úšklebek. Natáhla levou tlapu před sebe a zamumlala pár nesmyslných slov. Náhle se svět kolem pravé Yu-Jie změnil. Vznášela se ve vesmíru. ,,Co to?“ Uniklo nechtěně z tlamy pravé Yu-Jie. ,,Vítej na místě, kde čas nehraje roli, Yu-Jie An Ah-Kum.“ ,,Ááá, ty už sis vzpomněla na mé jméno.“ Zasmála se pravá hnědobílá vlčice. ,,Však on tě ten smích sejde. Li – vertigo.“ Nepravá Yu-Jie se změnila na vlčího démona. ,,Pán vybral mě, abych tě zničila.“ ,,Tak to se pán moc s výběrem nenadřel.“ Zakoulela očima Yu-Jie. ,,Jak to myslíš?“ podivila se démonka. ,,Kdyby byl chytrý, vybíral by déle a lépe. Tebe by pak nevybral.“ Yu-Jie se vítězně usmívala. ,,Za to zaplatíš,“ zuřila znovu démonka a začala mumlat nesrozumitelná slova. Yu-Jie jen chvíli nečině stála a hleděla na démonku, když se její tělo náhle změnilo v jednu velkou křeč. ,,Dnes tě zabiju Yu-Jie.“ Skláněla se démonka k vlčici v křeči. ,,Dnes zemřeš a když se podívám na tvé přátele, tak jim byl naordinován stejný osud.“ Hnědobílá vlčice brečela. Křeč byla strašně bolestivá. Pomalu, ale jistě jí ono kouzlo lámalo každičkou kost v těle. Co teď? Opravdu zemřu? Kmitaly v hlavě Yu-Jie myšlenky. Zemřít opravdu nechtěla, ale co dělat nevěděla. A pak to přišlo úplně samo… ,,Horrendum,“ špitla Yu-Jie a svůj bolestivý pohled vtiskla d démoní tváře. Náhle červené oči démonky zúžily, jakoby čekaly na povel. Křeče zmizeli, zmizel i vesmírný prostor a Yu-Jie si mohla oddechnout. ,,Ne, dnes rozhodně nehodlám zemřít. Dnes ještě ne!“ Vykřikla Yu-Jie. Sama nevěděla, kde najednou našla v sobě tolik sil. Postavila se na všechny čtyři před démonku a zahleděla se do jejích krvavých očí. Hnědobílá vlčice chtěla něco démonce přikázat, jelikož byla pod kouzlem pomatení smyslů, tak by pro ni udělala první poslední, ale kouzlo mělo určitý limit, který se dost odvíjel od síly toho, kdo kouzlo vyvolal. Démonka přestala zužovat oči a hned po probuzení z transu zavrčela. ,,Ty malá mrcho!“ Křikla po Yu-Jie. ,,Malá?“ Nedokázala si odpustit poznámku Yu-Jie. Démonka začala neskutečně zuřit. U tlap se jí začal tvořit kouř. ,,Uvidíme, jak si poradíš s tímhle.“ Ušklíbla se démonka a všechen kouř poslala na vlčici. Kouř na kůži pálel jako kyselina. Vlčice zplna hrdla vyla. V hlavě se jí zas a znova hemžily myšlenky, které však přerušovala ukrutná bolest. Přes mžitky viděla, že démonka zmizela. Nohy se Yu-Jie klepaly. Na jazyku ji však stanulo slovo, bylo to kouzlo. ,,Pyropalt,“ jediné obranné kouzlo, které Yu-Jie uměla. Kolem Yu-Jie se utvořil ohnivý plášť. Kouř jakoby se spálil a zajíkl se. Náhle se kouř nahromadil na jednom místě a z kouře vyšla démonka. ,,An Ah-Kum!!“ Démonka se zapřela o své zadní nohy a z předních začala metat všemožné magické koule. Jedová, ohnivá, kouřová, dokonce jedna vypadala jako krev. Yu-Jie se jen tak tak stihla schovat za silný kmen spadlého stromu. Ani si ho předtím nevšimla. Salba koulí nekončila a Yu-Jie musela něco podniknout. Rozhlížela se, a když spatřila hromádku kamenů, neváhala a poslala ji ze strany na démonku. Démonka si kamenů všimla a ladným pohybem se kamenům vyhnula. ,,Chabý pokus vlčice.“ Zasmála se démonka, ale odpovědí jí byl jen smích, který se ozýval zpoza jejích zad. Démonka se hbitě otočila, stála před ní hnědobílá vlčice. Byla i nebyla to Yu-Jie. Nad zvednutou tlapou Yu-Jie se vznášela vodní koule, kterou prosvítalo mírné bílé světlo. ,,Dříve jsem měla větší sílu a ovládala jsem dvě školy magie. Školu bílé magie a školu magie živlů jsem měla v malíčku.“ Usmívala se Yu-Jie a pohledem skenovala vodní kouli. Démonka poslušně poslouchala. ,,Dnes jsem jen vlčice, která přišla o své schopnosti, což mi dalo ale možnost nabýt nové schopnosti. Taková metamorfóza je opravdu super. Vlčice převtělená do svého dřívějšího já, husté, že?“ Ušklíbla se Yu-Jie. Démonka hlasitě polkla. Nevěděla co dělat. Před ní se nyní tyčila opravdu silná vlčice, o které nevěděla, že existuje. Rychle začala znovu metat magické koule po hnědobílé vlčici. ,,Protego!“ křikla Yu-Jie a kolem ní se vytvořila skoro průhledná aura, která vlčici chránila před všemi kouzly. ,,Flora,“ řekla už klidnějším hlasem Yu-Jie a kolem démonky se obtočili rostliny. Démonka vrčela, nemohla se ani hnout. ,,Spiritaga,“ zašeptala nakonec hnědobílá vlčice a padla k zemi. Ochranná aura padla s ní, avšak démonka byla pohlcena mystickými silami a odvlečena tam, kam patří. Na takzvaný Konec světa. Vlčice vyřízeně oddychovala, bylo po všem…
Yu-Jie není vrah a i přesto, že vlčí démonka neudělala ve svém životě nic dobrého, hnědobílá vlčice se nad ní slitovala a myslí nutila duchy, aby vzali duši démonky a dali jí volnost.