Síň slávy

Boj mohl začít. Chvíli jsme na sebe vrčeli, začalo mne to už trochu nudit a tak jsem po ni skočila. Unula potom se na mě vrhla a škrábance létaly vzduchem. Nejdříve jsem jí škrábla přes oko, ona kňukla zastavila se a něco zamumla, znělo to jako : ,, Má sesterská láska k tobě už nexistuje.'' Chvíli mžourala do sluníčka a pak po mne skočila. Utrhla mi kousek ucha, bolelo to hodně ale bolest jsem přemoha a tak jsme pokračovali. Pomalu už tekla trochu krev. Na obloze kroužil Eduardův fénif Zet a cosi držel v pařátech a kdosi na tribuně volal teď. Znělo to divně. Při kousavé rvačce jsem dostala nápad a to takový že uteču v prostředku arény se zastavím a až se Lili přiblíží škrábnu ji přes to druhé oko. Lili oslnilo slunce a tak jsem v rychlosti odběhla zastavila jsem se u prostřed arény a čekala až Lili přiběhna. Zanedlouho se dala do běhu. Najednou těsně vedle mne přistál docela velký oblázek, jako by byl namířený na mě a někdo na tribuně zase křičel: ,, Vedle, neumíš snad mířit!'' Ustoupila jsem o metr dál aby se to už neopakovalo. Lili už konečně dorazila, blbě si to namířila a o něco zakopla. A aby toho nebylo málo na hlavu jí spadl další obrázek. Davem na try bunách se proneslo tak zvaně : ,, Ou'', Lili ležela v bezvědomí a nastala minuta ticha. Chvilinku na to přiběhla Cheza a řekla že je to vážné a proto musí sklnčit boj. Stála jsem opodál ale pak jsem přiběhla. Cheza řekla že dýchá ale musí mít klid, také že se máme stavit na léčivé louce a pak ji odvést domu. Eduardo mi s ní pomohl a při odchodu z arény otevřela oči a řekla že to byl blbej boj.


Konec boje
Omlouvám se že je to tak krátké došli mi nápady ; ).

Od minulého boje s Nicole už uběhla opravdu dlouhá doba. Domluvili jsme se teď s Leilou, že si zabojujeme. Jelikož už byl ten pravý čas, chtěl jsem vyrazit arény. Došel jsem až k Samessis, která seděla vedle vlčátek a koukala do jejich roztomilých tváří. „Ještě stále spí?“ Samessis jen kývla. „Ale budit je nebudeme, že ne?“ Zeptala se, když hlavu otočila na mne. Jejich tváře byli opravdu roztomilé, takže jsem souhlasil „ale už musíme jít, tentokrát nechci mít zpoždění.“ Samessis kývla a ve správnou chvíli se objevila Kyu. „Ahoj.“ Řekli jsme nastejno všichni tři. „Chcete malé pohlídat? Já stejně dnes nemůžu, bolí mne noha.“ Řekla Kyu. Byla to přeci jen vlčí chůva a taková příležitost se hodila. Navíc měla Nera, který se mohl seznámit s vlčátky. „Děkujeme.“ Pronesla Samessis po dlouhé době mlčení. Pak jsme jí jen zamávali a odešli jsme do arény. Cesta tam nebyla sice nejkratší, ale aspoň jsme si stihli se Samessis popovídat a cesta utekla rychle. Stáli jsme před vchodem do arény a já jsem viděl Leilu, která netrpělivě přešlapovala. Pak se obrátila k Cheze a dalším vlkům, ale viděli jí všichni, a hlasitě řekla. „Tak, Vell asi zbaběle odešel, než aby se mi postavil.“ Zasmála se. „A nebo možná ne.“ Tato slova jsem řekl, když jsem tlapkou prohrábl horký písek. „C-co, já-já…“ začala koktat, ale pak se sebrala. „Myslela jsem, že nepřijdeš. I minule jsi nepřišel, pak jsi přišel pozdě a prohrál jsi.“ Zavrčel jsem. Provokování jí šlo dobře. Ale nechal jsem to beze slov. Jen jsem jí věnoval smrtelný pohled. Leila se zasmála. „Nováček, a hned jsi šel na Nicole? Odvahy máš možná dost, ale síly rozhodně ne, chudáčku.“ Zasmála se. Můj pohárek přetekl. Zavrčel jsem. Měl jsem hroznou chuť po ní skočit a rozškubat jí, ale čekal jsem na Chezina slova. „Zápas může začít!“ Neváhal jsem. Skočil jsem po Leile, aniž bych přemýšlel. Nenávist mě vedla. Byl jsem tak rozzuřený, že jsem ani nevěděl, co dělám. A to byla chyba. Leila tohle všechno po vyprovokování čekala, takže ladně uhnula a já jsem se svezl po písku. „Vidíš Velle, já to říkala.“ Provokativně se zasmála a pak dupla. Mým tělem projel hrozný mráz. Byl to jen jeden důvod. Leila nechala na celou arénu snést opravdu pevný led. Pro mé neštěstí zrovna zašlo slunce, takže nemohl roztát. Celý jsem se klepal. Leila už myslela, že má vyhráno. Ale mě to došlo. Ona mne vyprovokovala, abych nepřemýšlel a bezhlavě útočil, zatím co ona bude uhýbat a pak to zakončí. Když viděla, jak se třesu, začala se smát. Zachoval jsem klidnou hlavu a spustil. „Leilo, jen tak mne neporazíš. Možná umíš provokovat, ale to není to hlavní.“ Zavrčel jsem. Leila na chvíli udiveně otevřela oči, ale opět spustila. „Ale. Vell už se vzpamatoval? Nějak brzo.“ Zasmála se. „Jen se směj.“ Zasmál jsem se já a až teprve pak jsem se postavil na nohy. Ačkoliv to nikdo neviděl, v mém těle jsem rozproudil oheň. Mráz už na mne vůbec nepůsobil. Leila rozhodně neváhala a vyslala proti mně mírný vánek. Protože jsem ale ovládal magii vzduchu lépe, udělala jsem to samé a ten její vánek jsem přetlačil. Leila odletěla a sklouzla se po ledu. Zavrčela. Vyslala proti mně sněhovou kouli. Jenže tohohle jsem využil. Jelikož byl led kluzký, jen jsem máchnul zadní tlapkou a vypadalo to, že bruslím. Zároveň jsem se vyhnul její sněhové kouli. „Ty mně neporazíš!“ Zavrčela a okolo ní se začala vytvářet sněhová kopule, skládaná z mnoha vloček. Dostal jsem nápad. Použil jsem magii země a chtěl jsem jí svázat nohy. Ale nešlo to. Její led byl hrozně tvrdý. Kopule okolo ní se zvětšila na maximum a téměř v ní zmizela. Začal jsem pociťovat strach. Potichu jsem vrčel a koukal jsem se okolo sebe. Najednou zpoza té „vločkové mlhy“ vyskočila silueta vlka. Byla to Leila. Zakousnula mě do krku a rozhodla se to skončit. Sněhové vločky už pominuli a dopadli na zem, kde se blištili. „Tohle je ohrané.“ Ušklíbnul jsem se a nechal jsem mé tělo opět vzplanout, jako jsem to udělal u Nicole. I následky byli stejné. Leila uskočila a zakňučela. Zřejmě jí to popálilo. Jedna její tlapa uklouzla po ledu, ale kvůli tomu se nezhroutila. A v tuhle chvíli jsem dostal další nápad. Vnuklo mi ho to vzplanutí. Její led byl sice silný, ale slabý proti ledu. Po dlouhé chvíli se Leila zasmála. „Copak, Vellovi došli nápady?“ „Moc se nesměj.“ Po těchhle slovech po mne Leila vrhla další sněhovou kouli. Letěla přímo proti mně. Jako kdybych jí neviděl. Leila se podivila, že se nepokouším uhnout, ale na její tváři se objevil úsměv vítězství. I všichni v publiku už mysleli, že je zápas u konce, ale Samessis ne. Věděla, že mám něco za lubem. Koule už byla skoro u mne a já jsem se nadechnul. Vyletěla ze mne ohnivá koule, která se srazila přesně s tou sněhovou a tím vznikla voda, která se rozlétla všude okolo. Ohnivá koule byla zároveň vodou uhašena. Leila na mne vrhla udivený zrak. Pak se proti mně rozběhla, ale já jsem dupnul. Má tlapa vzplanula a pod ní se objevila voda. Hbitě jsem se otočil a začal jsem hýbat ocasem. Vodu jsem tím roznesl okolo a Leila byla donucena zavřít oči. Toho jsem využil a skočil jsem po ní. Zakousnul jsem se jí do krku a ona mohutně zavyla. Ale já jsem nepřestával, naopak jsem můj stisk ještě zvýšil. Leila sebou cukala, ale marně. Cheza už myslela, že ukončí zápas. Otevřela tlamu, aby to řekla, ale Leila se bránila. „Ne!“ Zakřičela. Tohle mne rozrušilo, takže jsem stisk povolil a Leila mne povalila na zem. Oba jsme na sebe koukali. „Nikdy mě neporazíš!“ Zakřičela a vrhla se mi po krku, ale já jsem stihnul uhnout. Leila to udělala znovu, ale výsledek stejný. Bezhlavě útočila, jako já na začátku. Ale stále dopadala na zem. Dopady sice boleli, ale ještě jednou vstala a rozběhla se proti mně. Já jsem však opět uhnul a praštil jsem jí tlapou do čumáku. „Leilo, vzpamatuj se!“ Zakřičel jsem, ale má slova přerušil Chezin křik. „Zápas prohlašuji za ukončený! Vítěz je Vell.“ Pak se Cheza vydala k nám a Leila se postavila na tlapky. „Ale Chezo vždyť…“ „Vždyť co.“ Zasmála se, žďuchla do Leily a ta se zhroutila na zem. „Mohlo by se ti něco stát, a to bych nedopustila.“ Řekla a vydala se směrem z arény, mnoho vlků i vlčic jí následovalo. „Chceš pomoct?“ Usmál jsem se a nastavil jsem Leile tlapku, abych jí pomohl vstát. „Nech mě.“ Zavrčela a pak vstala. Celá se klepala a vypadala opravdu špatně, krkem občas cukla. Bylo to možná kvůli tomu kousnutí, ale to se nedozvím. „Leilo..“ „nech jí.“ Ozvalo se za mnou. Byla to Samessis. Oba jsme se usmáli a vyšli jsme ven z arény. Došli jsme k mému úkrytu. Vlčátka si hrála a Kyu je hlídala. Zbytek dnes jsme strávili spolu s vlčátky.

„Hele Row co to zase vyvádíš?“ Zavolal Ian na vlka, který procházel po lese a prohledával všechno trní, které objevil. „Něco hledám. Dneska mám souboj se Semessis.“ Ian se posadil a podrbal se zadní nohou za uchem. „Zase kuješ nějakou nekalost co?“ Row vykoukl z křoví. „No promiň. Já a nepravost? Ne jen předvedu něco, co ostatním vezme dech. Pamatuješ na toho zloděje z Orlea? Syrius Forel“ Ian sklonil hlavu a zamyslel se. „Není to ten co… Že ty hledáš růže?“ Row se spokojeně usmál. „Jo hledám.“ A nova zmizel v keři plném trní.
Najednou nastal ten pravý čas. Slunce se sklánělo k obzoru. Hlediště bylo plné a vlci čekali. Semessis netrpělivě chodila po aréně ale Row stále nikde. Najednou si všimla Iana sedícího v hledišti s Rowovým pancířem na tlapě. „Co to je? Proč má jeho brnění?“ Semessis se najednou začalo hlavou rojit spoustu myšlenek a díky tomu si nevšimla svého soupeře, dokud jí někdo nepoklepal po rameni. „Smím prosit?“ Semessis se otočila a málem jí spadla čelist. Za ní stál Row ale tentokrát neměl ani svůj meč, ani zbroj, nebo cokoliv jiného. Srst měl mněl uhlazenou a při západu slunce se zdálo, jako by ji měl jemně do červena. Jediné co bylo, zvláštní byla krvavě rudá růže, kterou vlk držel v zubech. „Proč se tak vyparádil? A co ta růže? Zbláznil se snad? Jsme v aréně.“ Tyhle myšlenky se opakovaly Semessis v hlavě stále dokola a dokola. „A boj může začít.“ Zavolala najednou Cheza. Vlčice zatřepala hlavou a vrhla se na Rowa. Už se chystala, že se do něj zahryzne ale Row v posledním okamžiku ladně uhnul stranou a Sisa jej minula. Prudce se otočila a prskla na něj tři obrovské koule vody. Row uhnul do strany a první jej minula. Hned na to uhnul na druhou stranu a minula ho i druhá a nakonec udělal elegantní otočku a tím se vyhnul i třetí kouli. „On tancuje?“ Podivila se Semessis. A hned na to se na vlka rozběhla. Sekla po něm drápy a Row jí uhnul. Skusila to ještě druhou tlapou, Row zase udělal otočku a Sisa jej minula. „Nehraj si semnou.“ Zavrčela naštvaně a praštila packou do písku. Kolem Rowa ze, zemně vyrazily popínavé šlahouny, které se mu začaly obtáčet kolem tlap ale Row také dupnul a jedinou ohnivou vlnou je spálil na prach. „No tak Siso umíš to snad líp.“ Semessis věděla, že jí chce Row znervóznit ale na to mu neskočila. Nezkoušela se už ani zaútočit přímo, protože by nejspíš zase uhnul. A tak na něj pustila silný proud vody. Row se jen pousmál, vrhl proti ní plamenný jazyk. Za chvilinku se aréna naplnila tak hustou párou, že nebylo vidět na krok. „Tak je hodný vlček.“ Usmála se Sisa sama pro sebe a mrskla tím směrem několik desítek ostrých trnů. „Jau.“ Zavrčel Row z mlhy. Sisa se spokojeně usmála. Počkala, až mlha malinko opadla. Už dokonce viděla Rowův obrys, jak stojí na třech tlapách. „A dotancoval jsi, ty nadutče.“ Vlčise se tiše prohnala mlhou, jako vítr a skočila po Rowovi. Ale tam, kde měl, stát nebylo nic a Semessis těžce dopadla na zem. „Zase ty tvoje iluze.“ Zavrčela. „Jo a ty jsi na ní skočila.“ Ozval se Row z mlhy a Sisa tím směrem hned poslala další spršku ostrých trnů. Ale neozvalo se nic. Row několikrát mávl křídly a rozvířil mlhu. Konečně na sebe oba dva viděli. Jakmile Sisa uviděla Rowa spadla na bok a začala se hlasitě řehtat. Row naklonil hlavu na stranu a pak mu to došlo. Už totiž neměl rovnou srst, protože se díky páry a česání se jeho dlouhé chlupy pokroutily a teď připomínal okřídlenou ovečku. Sísa se smála tak až jí vyhrkly slzy, takže nebyla schopná bojovat. „pro dnešek ukončuji zápas remízou.“ Zavolala Cheza a měla co dělat aby nevyprskla smíchy. Stejně tak, jako zbytek smečky. Row si povzdechl a odhodil růži na zem. „Tohle budu kartáčovat týden.“ Sisa se pomalu zvedla na packy a došla k Rowovi. Stále jí ještě cukaly koutky. „Nic si z toho nedělej, ovečko. Docela ti to sluší.“ Vlk se zasmál. „Možná ale není to můj styl.“ A s tím pomalu odešel z Arény.

Na obzore sa objavovali prvé slnečné lúče. Nicole otvorila oči, ale hneď ich zavrela a prikryla si ich labkou. Slnečné svetlo už bolo o dosť silnejšie. Popreťahovala sa a vyšla von. Pred norou sa hrali vĺčatá. Dospelí vlci hliadkovali, alebo len tak sedeli a rozprávali sa. Nicole vydýchla. Toto je jej veľký deň, deň jej prvého súboja! Bojuje síce proti omege Vellovi, ale nemôže to brať na ľahkú váhu. Vlčica sa vybrala k potoku. Napila sa tečúcej vody, a ulovila si malú rybku. Jej norok May, skúšala svoje rybárske dovednosti o kus ďalej. Nicole narýchlo zožrala svoj úlovok, a zaštekala na May, ktorá bojovala s rybou vo vode. ''Tak rýchlo, toto nemôžeme zmeškať slečna'' zasmiala sa vlčica, načo sa ku nej norok rozbehol, vyšplhal sa jej po nohe na chrbát, a spokojne sa usadil na chrbte vlčice. Nicole sa rozbehla smerom k aréne. Vbehla do koridoru, budiaceho dojem tunela, na ktorého konci bolo svetlo. Vlčica sa na konci odrazila, a vbehla do arény s divým zavrčaním. May odbehla, hľadať si potravu. Na opačnom konci stál jej súper Vell. Ceril tesáky, a v očiach mu plápolal oheň. Nicole zacvakala zubami, a začala obchádzať okolo Vella. Jej súper sa obratne vyhol tesákom ostrým ako ihla, a trhol hlavou. Jeho prívesok sa zaligotal a Nicole to načas oslepilo. Vlčici sa zúžili oči, a naraz nič nevidela. Nevadilo jej to však, vynahrádzala si to brilantným sluchom. ''A mám ťa!" zavrčal Vell radosťou z víťazstva a rozbehol sa za vlčicou. Nicole napla uši a horúčkovito počúvala. Až zachytila dunenie vlčích tlapiek o zem, a dychčanie v behu z ľavej strany. Zvuk sa približoval, počula Vella čoraz zreteľnejšie. Keď bol vlk od nej asi meter, Nicole sa celou silou napriahla, a uštedrila mu ranu pravou nohou do krku. Vella odhodilo dva metre dozadu, a chvíľu sa spamätával zo šoku. ''Ako si to...? Veď nemôžeš nič vidieť!'' zlostil sa Vell. Postavil sa na nohy a rozbehol sa znovu proti Nicole. Nicole ho zamerala tenokrát sprava. Poslala po Vellovi veterné nože, a zároveň svrbivý peľ. Veterné nože Vella zasiahli, do nôh, zostali po nich nepekné rany. Peľ sa vlkovi dostal do nosa. Nicole sa započúvala, aby urýchlene zistila Vellovu pozíciu. Vell sa divo rozkašľal, dokonca si niekoľkokrát kýchol, aby dostal peľ z nosa. Uvidel, ako sa na neho rúti Nicole. V poslednej chvíli odskočil. Rozbehol sa za dezorientovanou vlčicou, a vypálil po nej ohník. Nicole sa chytila srsť, pohotovo však oheň zadusila vánkom. Otočila sa smerom, odkiaľ počula Vellov dych, a hodila tým smerom vzdušný vak. Vell uskočil pred vzdušným vakom. ''He, he, mňa tieto vánky nezastavia...'' chechtal sa vlk, pomaly sa približoval k Nicole. Vlčica sa len usmievala, akoby na niečo čakala. A dočkala sa. Vell totiž netušil, že Nicole svoje vzdušné vaky vylepšila tak, že boli navádzane teplom. Vzdušný vak to napálil rovno do Vella. Vell preletel Nicole ponad hlavu, a pristál za vlčicou. Nicole otočila hlavu. Matne videla vlka pred sebou, začal sa jej vracať zrak. Vell sa postavil na nohy, a zavrčal na Nicole, na znak toho, že chce boj dobojovať až do konca. Vlčica kývla. Vell po nej vrhol ohnivé guľky. Nicole ich zmietla mini tornádom a rozbehla sa k Vellovi. Vlk sa prikrčil, a natiahol hlavu dobredu, v očakávaní útoku spredu. Vlčica však pre Vella mala skryté prekvapenie. Pred ním sa odrazila, vyskočila, dopadla pred neho, a prekvapenému Vellovi sa silnými tesákmi zahryzla do nohy. Ďalšiu nohu mu začali spútavať rastliny, a tak moholo hýbať iba zadnými nohami. Vlčica ho myknutím hlavy zhodila na zem, a napriahla labu na posledný úder. ''Stačí!" Cheza ohlásila koniec boja. Nicole položila labu na zem a pimohla Vellovi vstať. ''Na tvoj prvý boj to nebolo zlé, môžeš sa tešiť na odvetu.'' usmial sa vlk. ''Áno, bol si perfektný súper, a určite si to niekedy zopakujeme'' štekla Nicole a priateľsky drgla Vella do boku. Hneď na to vyšla z arény a deň strávila tým, že Maxovi a Blue s Rinom rozprávala, ako boj prebiehal.

ouboj s Leilou
Když jsme se s Vellem vraceli z dlouhého lovu, slunce už zapadlo za zasněžené vrcholky hor a hvězdy na nebi jasně zářili, jako by nám chtěli ukázat cestu domů. Měsíc na nás zhlížel ze svého trůnu, z inkoustově modrého nebe. Došli jsme až k naší jeskyni. Uvnitř si spokojeně pochrupovali všechna vlčátka, kromě nich tu ale nikdo nebyl. Vell nervózně zavrčel a rozhlédl se. I já jsem se rozhlédla a spatřila jsem dav vlků stojících nedalek jedné skály. S Vellem po boku jsem došla až k nim. Povedlo se mi protlačit se do přední linie, která civěla na vesele štěkající Leilu. "Tak kdo si se mnou dá zápas v aréně? Nikdo? To jsem si myslela," pohrdavě odfrkla. "Já nabídku přijímám," usmála jsem se. "Fajn. Tak zítra v aréně." "Zítra? Proč ne rovnou teď?" "Dobře, klidně si můžeme dát souboj hned," zašklebila se Leila, načež několik vlků z davu pobouřeně zavylo. Měsíc se schoval za mraky, jako by se nadcházejícího souboje lekl. Pomalu jsem odkráčela do arény. Písek už nebyl horký tak jako bývá ve dne, ale příjemně mě studil na tlapkách. Leila šla těsně za mnou. Stoupla jsem si doprostřed a čekala jsem na Chezina slova. "Souboj může začít." Její hlas se roznesl po celé aréně. S Leilou jsme začali kroužit kolem sebe, jako hladoví supi. Leila několikrát provedla pár falešných výbojů, já jsem se ale nedala. Po chvíli mě to začalo bavit. Vždy, když udělala útok ona, tak jsem ho uděala taky. Jako by se dívala do zrcadla. Pak se pokusila mě hryznout do ramene. Já jsem se o to pokusila taky. Navzájem jsme se srazily. Pak jsme obě dvě ve stejnou chvíli uskočily zpět do kruhu. "Ty se po mně opičíš?" štěkla Leila nervózně. Místo odpovědi jsem se hlasitě rozesmála. Toho využila a poslala proti mně me měnší sněhový proud. Já jsem poslala taky. Chvíli do sebe vločky bezvýznamně narážely, pak jsem se pokusila přitvrdit. Sníh jsem ovládala lépe než ona. Obrovská kupa sněhu ji svalila k zemi. Muselo jí to vážně studit. Leila se vyškrábala na tlapky a prudce se proti mně rozběhla. Napodobyla jsem její chování a po chvíli jsme se opět srazily. Obě dvě jsme spadli. "Hej, nech toho!" zaječela Leila. "Čeho?" zašklebila jsem se a hodila jsem na ni zlostný pohled. "Ty víš čeho!" "Já? Já nic neděám," zamrkala jsem jako neviňátko. "Chezo, ať toho nechá!" Leila se ode mne odvrátila a dívala se na Chezu. Chyba! V tu chvíli jsem použla všechny mé magie najednou - ze země vyrašili trnité kořeny, které Leilu obvázli tak, že se nemohla ani hnout. Prudký vítr jí foukal do očí, takže je musela zavřít. Voda a sníh do ní naráželi ze všech stran. Nakonec jsem k ní přiskočila a opatrně jsem se jí zakousla do krku, tak, abych ji neublížila. Cheza hlasitě zavyla. "Stop! Souboj vyhrává Sisa." Na to jsem Leilu osvobodila z mojí pasti a pomohla jsem jí na nohy. "Možná jsi vyhrála, ale příště...." zasmála se a vesele zavrčela. "Příště co?" zašklebila jsem se a napodobyla jsem její chování. "Chezo!! Už to zase dělá! Ať přestane!" Všichni vlci se rozesmáli a Cheza došla až za námi. Pak nám oběma pohrozila prstem. "Neopičte se po sobě! Nebo vám budeme říkat opice." Já, Leila i Cheza jsme vyprskly smíchy. A víte, co se mi ten večer zdálo za sen? Že jsem s Vellem opice, které pomáhají Cheze starat se o smečku. A že jsme spolu měli čtyři velmi nezbedné malé opičky. Čím to asi bude?

// Udělala si ze mě štěně, a tak ti to oplatím! :D//

Ráno jsem se vzbudila a protáhla se na slunném slunku. Rin ještě spal schoulený do klubíčka a já ho nechtěla budit. "Kyu, prosím pohlídáš Rina?" zeptala jsem se Kyu. "Jasně, když máš dneska ten boj s Valmerou, držím palce," usmála se lišácky Kyu. "Díky," ušklíbla jsem se a zívla. "To zvládneš holka, nejsi takové štěně jak si ostatní vlčice myslí," říkala jsem si tiše pod vousy a šla směrem k Aréně. Aréna byla obrovská pokrytá pískem žhavím jako uhlíky když na něj neustále pálilo slunce. Obrovské sloupy se měnili na velké stíny. Aréna byla ztvárněna do tvaru elipsy, ve starém Řecku v ní bojovali silní gladiátoři a zvěř která se rvala do krve. Chvíli jsem před Arénou postávala a přemítala její historii a pak se do ní vešla. Nikdo tam ale nebyl. "Kde je ta Valmera?" podivila jsem se a rozhlédla se. Zavětřila jsem její pach a tak po něm šla. Zanedlouho jsem se dostala do Lesa plného kořisti. Konečně jsem zahlédla Valmeru jak číhá na srnku. "Tak ta vlčice si chce nasytit břicho,jo?" ušklíbla jsem se a chvilku čekala. Pak jsem vyskočila prudce z houští a dopadla na Valmerino břicho. Srnka spokojeně odhopkala a Valmera se na mě zlostným pohledem zadívala. "Boj probíhá v Aréně, to nevíš?" zamračila se. "Jasně že to vím, nebyla si tam, a navíc, písek nemám ráda," řekla jsem po chvíli ticha. Valmera vyprskla smíchy. Zamračila jsem se. "Já jenom že je hrozně rozpálený a...prostě ho nemám ráda," řekla jsem když Valmera vstala. "Chceš teda bojovat?" zašklebila se Valmera. Místo odpovědi jsem na ní rychle hodila vzdušný vak. Valmera se hbitě vyhnula a ušklíbla se. "Ubohé a navíc-" větu nedořekla, protože jsem po ní hbitě hodila další. Valmera vstala zmoženě ze země a zavrčela. Pak využila své magie vody a zaútočila takovým "vodním dělem". Rychle jsem se ale vyhnula. Začaly jsme kolem sebe kroužit jako supy nad mrtvolou. Valmera se odrazila od země a hbitě po mě skočila. Octla jsem se na zemi, na zádech, zatímco do mě Valmera chtěla zatnout své bílé tesáky. Nedala jsem se a tak jsem jí zadníma nohama odkopla. Valmera zaknučela když se mé nohy opřely do jejího břicha. Valmera ale rychle vstala a drápla mě do zad. Zavrčela jsem a ohnala se po ní. Valmera ale uskočila a nabila svou elektrickou kouli. Nestačila jsem uhnout a Valmera mě trefila přímo do boku. Cítila jsem jak mnou proletěla elektřina a trochu zavyla bolestí. Oklepala jsem se a silně zavrčela. Pak jsem se odrazila a skočila po Valmeře. Valmera se svalila na zem a já jsem jí šla vztekle po krku. Jednou jsem se trefila a na chvilka jsem jí zaťala zuby do ramene. Valmera začala trochu krvácet. "Dobrý?" zeptala jsem se trochu starostlivě, přeci jenom to byla vlčice z naší smečky. Valmera se usmála a přikývla. Na nic ale nečekala a skočila po mě. Já jsem ale už předvídlala jeí pohyb a také na ní skočila. Obě jsem byli na zemi a překulovaly se. Já jsem jí ale dostala na zem, byla jsem na ní a dala jí zásah vzdušným vakem. Valmera zaknučela a já věděla že boj je u konce. Podepřela jsem Valmeru a odešly jsme do úkrytu domů..